Kde se bere v chlapech ta umanutost, že všechno vědí nejlíp? Ať uvařím, co uvařím moc úspěch to nemá. Kdyby bylo po jeho, měli bychom furt jen guláš.
Já s tím nemám problém, vlastně by mi to usnadnilo život. Jeden recept, za pár týdnů už je to na vaření poslepu. Přitom byl Lukáš až do toho dne úplně normální. Pak se to zlomilo. Oslavil šedesátku a žil tím ještě půl roku. Všem vyprávěl jaké to je hrozné, že už je mu šedesát. Že kvůli tomu nemůže ani spát. A když, tak má divoké sny. Plněné papriky byly najednou divně plněné, rajčata byla moc červená. „Rajskou už nikdy nedělej,“ řekl nad sobotním obědem s výrazem, že ho snad chci otrávit.
Oslava ho zničila
Ten můj ztroskotal na šedesátce. A pak, že muži nestárnou. Hru o tom napsal tuším pan Nový, natočili film. Měla bych ho Lukášovi pouštět jako večerníček, každý den, kdy řekne, že chce guláš. Zamávalo to s ním jako vichřice v před pár lety v Tatrách, kde jsme kdysi byli svatební cestě. Sotva z těch cestiček u Štrbského Plesa něco zbylo. Ani se tam vrátit nechci, viděla bych něco jiného než kdysi. Ta vichřice nám odnesla krásné vzpomínky. Ale teď to vypadalo, že Lukáš je tím věkem naprosto zdevastovaný jako ty Tatry.
Každý to má jinak
Můj bratr ten zlomový rok šedesát přežil nějak nenápadně. Oslavili jsme jeho šedesátku, bylo při tom spousta srandy. Žádné trauma, žádný stav, že málem musíte volat pohotovost, nic, co by připomínala Lukáše. Každý to má asi jinak. Lidka, bratrova žena, nemá žádný problém v kuchyni. „Dělám svíčkovou, mladí by jí pořád chtěli, ale Karel je brzdí. Říká, že všeho dobrého pomálu. Že by se jim také mohla přejíst a už by to nebyla taková lahoda. „To si ta svíčková naší mámy nezaslouží,“ varoval je. „Ale, když jsou brambory na loupačku, je Karel sedmém nebi. Jen tak s kouskem másla, osolíš a to je bašta,“ snažila se mi Lidka dodat kuráž.
Co mu tak vadí?
Kuře už je na indexu, dřív to byla jenom kuřecí prsa. Chvíli odolávalo kuře s nádivkou, ale i to spadlo na černou listinu. Kuřecí stehna pečená na zelí se slaninou šla hned za ním. Obstálo zapečené zelí. „Toho bych snědl celý pekáč,“ sliboval. Tak jsem mu udělala celý pekáč. „Já bych radši guláš, ten můj guláš!“ odstrčil zelí. Buď má milenku, nebo mu definitivně hráblo, řekla jsem si. Ani s jedním nic nenadělám.
Vzal to do svých rukou
Tuhle se zastavili Lidka s Karlem na návštěvu. „Tady něco voní,“ libovala si Lidka. „Copak dneska chystáš dobrého?“ „Copak já,“ zasmála jsem se. „V kuchyni je Lukáš. Zůstanete na oběd?“ Lidku to zaujalo. Karel se zasmál. „Takže teď má víc času pro sebe.“ Kývla jsem, aby nepoznali, že jsem celá na trní. Lukáš to vzal do svých rukou. Vyhodil brambory, které jsou koupila před pár dny a došel pro nové. Ten výraz v jeho tváři. Jako by říkal: „Ani ty brambory neumíš koupit!“ Vyhodil i cibuli a přinesl úplně stejnou. „Buď má milenku, nebo mu úplně hráblo,“ pošeptala Lidka, když jsem jim všechno řekla.
Guláš je guláš
Oběd jim chutnal. Lukášův bramborový guláš. „Vaříš dobře,“ pochválila Lidka Lukáše. Něco jenom zabručel, znělo to jako „Guláš je guláš!“ a zmizel zase v kuchyni. „Že by měl i moučník?“ zajímala se Lidka. „To těžko,“ zklamala jsem ji. „Umí jen ten guláš. Nechcete domů trochu k večeři?“ Odmítli s tím, že si máme nechat něco k večeři. „Ale my ho máme plný pětilitrový hrnec,“ mávla jsem rukou. „Tolik pro dva lidi?“ vytřeštila oči Lidka. „No, teď jsme byli čtyři tak už nám zbývá tak na čtyři dny,“ uklidnila jsem ji. „Pak Lukáš navaří zase další.“ V Lidčiných očích jsem viděla soucit. „Jak to můžeš vydržet?“ vydechla otázku. „No, já se stavím vedle v cukrárně na větrník, laskonku nebo kremroli. A čekám, až ho pustí ta myšlenka, že chlapa pod šedesátce udrží na živu jenom guláš.“
Klára Ř. (60), Jičín
