Jakmile za sebou David práskl dveřmi, došlo mi, že náš manželský vztah dosáhl kritického bodu. Ještě jsem uslyšela, jak volá, ať na něho dnes nečekám…
Po devíti letech manželství jsme si s Davidem přestávali rozumět. Vždycky jsme si snažili všechno si na rovinu vyříkat, ale v poslední době se nám to vůbec nedařilo. Nepustili jsme jeden druhého ke slovu, obviňovali jsme se navzájem ze všech možných věcí a naše hádky většinou končily tím, že jsme měli den nebo dva tichou domácnost. Odchodem pryč, i když jen dočasným, to David nikdy neřešil. Při sobě nás držela skutečnost, že jsme měli dvě malé děti. S tímto vědomím je člověk schopen překousnout svoji zlobu, pýchu i spravedlivé rozhořčení. My s Davidem jsme ale hnali situaci už do krajností
Oddělené ložnice
Toho večera děti už spaly. Já jsem neměla na cokoliv pomyšlení – k nějaké domácí práci jsem necítila dostatek energie a televize ani knížka v mém rozjitřeném stavu nepřipadaly v úvahu. Zbývalo jediné: jít si lehnout a všechno zaspat. Na Davida bych mohla čekat dlouho do noci a třeba bych se vůbec nedočkala. A pokud ano, možná bychom se znovu pohádali. Než jsem usnula, cítila jsem, jak mi po tváři stékají slzy a zmáčejí polštář pode mnou. Byl to tichý a zoufalý pláč ženy, která neví, jak dál. Ani jsem nevěděla, kdy jsem přesně upadla do spánku. Probudil mě nějaký hluk.
Otevřela jsem oči a zjistila, že se na chodbě svítí. V polospánku jsem slyšela Davida, jak přichází do ložnice. Zůstal stát u postele. Snad mě pozoroval, snad chtěl vědět, jestli jen zase nepředstírám spánek. Potom si – k mému zklamání – vzal peřinu a polštář a odnášel je pryč. Stejně jako večer s tím odchodem i tohle bylo poprvé, kdy něco podobného udělal. A je to tady, povzdechla jsem si už úplně probuzená. Máme oddělené ložnice.
Chtěla jsem se mu omluvit
Světlo na chodbě zhaslo a David zjevně ulehl v obývacím pokoji na gauči. Chvíli jsem o tom přemýšlela, pak jsem se zvedla a šla tam potmě za ním. Zašeptala jsem: „Davide…“ Nic. Žádná reakce. „Nedělej, že spíš. Za takovou chvilku jsi nemohl usnout. Chtěla jsem ti jenom říct, že se na tebe nezlobím. Moc mě mrzí, jak si poslední dobou nerozumíme. Mám tě pořád ráda a slibuji, že se budu víc snažit, aby všechno bylo zase jako dřív.“
Čekala jsem, jestli David nějakým způsobem dá najevo, že mě slyšel. Ani se nepohnul. Jen pravidelně oddechoval. Pomyslela jsem si, že patrně už opravdu spí. Kde mohl být? Asi v nějaké hospodě. Žádný alkohol jsem z něho sice necítila, ale občas stačí dva tři panáky tvrdého – zejména když David nebyl zvyklý pít – a člověk pak rychle upadne do spánku. Škoda, pomyslela jsem si. Byla jsem ale ochotná mu ta slova zopakovat i zítra za denního světla.
Vše jsme si vyříkali
Odešla jsem zpátky do ložnice a říkala si, že ráno je moudřejší večera. Cítila jsem jakési ulehčení, kvůli slovům, která jsem byla schopna Davidovi říct. Nyní už se mi usínalo lépe. Málem jsem už spala, když jsem zaslechla nezřetelný šepot. Ihned jsem se probrala, protože mi bylo jasné, že je to David, který stojí u mé strany postele a něco mi říká. A vzápětí jsem rozeznala jednotlivá slova: „Nemysli si, prosím tě, že jsem byl za nějakou ženskou. Chodil jsem ulicemi a přemýšlel, co děláme špatně. Za sebe jsem na to přišel a chci s tím něco dělat. Slyšel jsem, co jsi mi říkala, Romano, a vážím si toho. Doufám, že také jenom předstíráš, že spíš.“ Stál a čekal na nějakou moji reakci. Byla jsem v pokušení mít dál zavřené oči, nic nedělat a čekat, co se ještě dovím. Vnitřní radost, která se mě zmocnila, mě však přemohla. Posadila jsem se na posteli, vzala Davida za ruku a přitáhla ho k sobě. Nebránil se. Něžné hlazení a ujišťování se o vzájemné lásce přešlo v krásné a bouřlivé milování – takové, jaké jsme už několik let nezažili. Od té noci se mezi nás zase vrátila pohoda. Až příště přijde nějaká krize, vím, že je nutné, aby krok vstříc udělali oba dva… ale já doufám, že už jsme si všechno s Davidem napořád vysvětlili.
Romana (31), jižní Morava
