Paměť mě začala zlobit před rokem. Vím, co to znamená, ale bojím se to přiznat sobě i svému okolí. Bohužel pravda už asi brzy vyjde najevo.
Zuzanka mě chytila za ruku a ustaraně se na mě podívala. „Mami, co je s tebou? Je ti dobře?“ Jak jí jen říct, proč jsem se pečeného kuřete, které mi dcera přinesla před dvěma dny, ani nedotkla.
Nešlo o to, že bych neměla hlad nebo, že by mi od dcery jídlo nechutnalo. Prostě jsem na to zapomněla. A s tím se jí rozhodně nemíním svěřovat. Já sama moc dobře vím, že jsem na začátku demence. Že ten ošklivý Němec pan Alzheimer na mě už číhá někde za rohem.
Ale zatím tu ještě není. A tak nenastal čas, jít s pravdou ven.
Už jsem si to prožila
Alzheimera měla moje maminka. Začínalo to s ní podobně jako se mnou. Pomalé zapomínání, špatná volba slov při vyjadřování vlastních myšlenek. Postupná ztráta krátkodobé paměti a pak postupný rozklad celé její osobnosti.
Bylo to peklo, byl to skutečný horor v přímém přenosu. Nikomu to nepřeju. Je to tak nedůstojné a zoufalé. Nikdy na ty strašlivé obrazy s pomatenou maminkou nezapomenu. Mám je hluboce vryté v paměti. Ty jediné mi asi skutečně nikdy nevymizí.
I když mě jinak paměť zcela opustí. A to se bohužel stane. Vím to.
Očistec pro okolí
Alzheimer je pro jedny krutý a pro druhé milosrdný. Postižený si totiž nakonec opravdu moc neuvědomuje, co se s ním děje. Naopak příbuzní a ti, co o něj pečují, velmi trpí. Ti jsou skutečné oběti této strašlivé choroby.
Trápí se, prožívají hrozná traumata z toho, že je jejich nejbližší třeba vůbec nepoznávají. Nebo že jsou zlí a agresivní. Moje vlastní maminka mě dvakrát div neprobodla nožem. Chudák vůbec nevěděla, co dělá.
Nebo, když vyplavila sousedy, dala rychlovarnou konvici na plynový sporák, způsobila požár, běhala polonahá v noci po ulici, ztratila se v nemocnici…
Nebudu taková
Nechci žádné podobné zážitky připravit mé skvělé dceři Zuzance a její rodině. Musela bych se propadnout hanbou. Chci, aby si mě ona, její manžel i moji dva už dospělí vnuci zachovali ve vzpomínce takovou, jaká jsem byla ještě před rokem.
Energická, plná plánů a optimismu. Jen jsem občas chvíli přemýšlela o tom, jak se jmenuje známá herečka, co jsem ji zahlédla na televizní obrazovce. Nebo jsem si nevzpomněla na jméno mého spolužáka, který na střední škole seděl za mnou v lavici.
Prostě taková roztomilá skleróza, která k mému věku už patří. Nebylo to tehdy ještě nic dramatického, ale bohužel se to dost rychle stupňovalo.
Pořád jsem to já
Zamilovala jsem si americký film „Pořád jsem to já“ v hlavní roli s Julliane Moore, který ukazuje velice dobře náhlý rozvrat životních a také osobnostních hodnot, které Alzheimerova choroba nečekaně způsobuje.
Ukazuje hrůzu ztráty paměti a zapomínání slov. Film byl pro mě inspirující. Začala jsem si psát deník. Všechny myšlenky a pocity a také kartičky s připomínkou, co mám udělat. Ty ale před rodinou úzkostlivě schovávám.
Jenže ani hlavní statečná hrdinka filmu nedokázala se svým postupným rozpadem nic udělat.
Radikální řešení nezvládnu
Nejprve jsem byla rozhodnutá, že až začnu opravdu ztrácet sama sebe, tak zvolím dobrovolný odchod. Jenže pak jsem si uvědomila, že něco takového nemůžu rodině udělat. Sebevražda babičky by je poznamenala na zbytek života. A ani já bych něco takového nezvládla.
Chtěla bych tedy zmizet. Potichu, někam do ústavu, kde mě rodina už nikdy nenajde. Jenže i potom se budou zbytek života trápit, co se se mnou stalo. Nemůžu tedy asi udělat nic. Jen čekat na to, až mi to všechno přestane zajímat, bude mi to fuk.
Romana Z. (57), Rakovník
