Jezdím pravidelně k moři, abych zapracovala na svém zdraví. Dělám to už dvacet let. Netušila jsem, že si tentokrát vyberu místo s krvavou minulostí…
Od nepaměti jezdívám s dcerou na dovolenou. Každý rok si vybereme dva týdny volna, abychom mohly být spolu a užívat si jedna druhé někde v příjemném prostředí na břehu moře. Takto jsme se před dvěma lety shodly na řeckém letovisku jménem Toroni.
V jeho těsné blízkosti stojí prastaré rozvaliny. Hned první den jsme se k nim vypravily. V podkladech ani na internetu jsme se o místě nic nedozvěděly. Rozvaliny byly obehnané pletivem se zákazem vstupu z důvodu archeologických vykopávek.
Myslely jsme si, že nám o místě povypráví delegát cestovní kanceláře, ale ten věděl všechno o fakultativních výletech a trzích v nedalekém přístavu, o historii místa však nic. Rozhodly jsme se tedy získat informace jinde.
Měly jsme stejný sen
Hned první noc jsem měla živý sen. S dcerou jsme stály před vstupem na vykopávky. Ohlédla jsem se k letovisku, a na jeho místě stála dávná vesnice. V přístavu kotvilo mnoho rybářských lodí, všude pobíhali lidé v pradávných šatech chudého lidu.
Najednou si nás jeden z těch rybářů všiml, přiběhl k nám a cosi dramaticky líčil. Nerozuměly jsme ani slovo. Když jsme chtěly vykročit k rozvalinám, skočil před nás a vykřikoval cosi na celé okolí.
Přiběhli další rybáři a jeden nám velmi špatnou staročeštinou řekl, že tam nesmíme, že tam sídlí zlo. Jejich gesta a řeč byly tak naléhavé, že jsem se z toho probudila. To už se ale posadila na posteli i moje dcera. Líčila mi přesně to, co se zdálo mně.
Ráno jsme šly běhat
Vyběhly jsme po prašné kamenné cestě z vesnice a dcera mě nechala daleko za sebou. Nechtěla jsem to vzdát, funěla jsem, sotva pletla nohama, ale vůle se nevzdávala. Lapala jsem po dechu a hučelo mi v uších – a najednou se to stalo!
Zakopla jsem o svou vlastní nohu a upadla. Pád nebyl nic strašného, ale vzduchu se mi nedostávalo. Nemohla jsem chytnou dech. V tu chvíli, jak jsem ležela na zemi a mozek měla překysličený, jsem slyšela naprosto zřetelně u svého ucha, jak kdosi křikl:
„Vstaň a makej! Nebo tu chcípneš!“ Vyskočila jsem na obě nohy a rozhlédla se. Nikde kolem nebylo živáčka. Jen dcera na mě v dálce mávala a čekala. Kdo to byl? Jak bylo možné, že jsem tomu hlasu uprostřed Řecka rozuměla?
Bylo to překladiště otroků
Jako ve snu jsem doklopýtala k dceři. Hlavu jsem měla plnou divného zážitku. Selhaly moje smysly? Ten hlas byl tak zřetelný a naléhavý! Neuměla jsem si to vysvětlit.
Jaké ale bylo moje zděšení, když jsem se od české majitelky místního baru, která v místě žila už roky, dozvěděla, že ony vykopávky jsou prastaré překladiště otroků. Mnoho jich zde zemřelo vyčerpáním nebo byli zabiti.
Byl ten hlas snad jeden z těch nešťastníků, kdo v těchto místech padl pod bičem otrokáře? Stal se snad mou spřízněnou duši, když jsem mlela v běhu z posledního, a chtěl mi pomoct ve chvíli, kdy jsem už nemohla?
Duchové komunikují prý telepaticky, A myšlenky mají jediný společný jazyk. To proto jsem tomu hlasu rozuměla?
Markéta (45), Domažlice
