Mnoho let jsme snili o vlastním bydlení. Nedařilo se nám to. A když se na nás konečně usmálo štěstí, přišla tragédie.

Už celou noc a celý den sedím na jedné rozvrzané židli pod lípou. Jsem zcela otupělá strachem a zoufalstvím. Nejsem v tom ale sama. Vedle mně, na dece, leží a usedavě pláže Monika. Obě jsme strašně zoufalé. A nikdo nám nedokáže pomoci. A jak by asi také mohl.

Vždyť před námi leží v troskách celý náš život a budoucnost. Doslova a do písmene. Dům, který měl být naším domovem se zřítil. A naši oba manželé jsou kdesi v jeho sutinách. Ani za 15 hodin je ještě nedokázali záchranáři vyprostit ven.

Moje životní láska

Pavla, svého muže, jsem potkala před mnoha lety. Ještě na střední škole. Chodil na večerní průmyslovku a přes den pracoval jako dělník. Byl to kluk z děcáku a každý mi ho rozmlouval. Nejvíc samozřejmě rodiče.

Báli se, že to bude problémový muž, který nepoznal teoplo domova a vyrůstal v podivných podmínkách. Začali o něm mluvit jako o „kriminálníkovi“. A to i přesto, že s policií neměl nikdy nic společného. Opak byl ale pravdou.

Pavel byl totiž velice slušný a hodný kluk. Strašně moc toužil po opravdovém přátelství, po dobrém slově, věrné lásce a nakonec také po vlastní rodině. Mít skutečnou rodinu považoval za největší bohatství.

Nechtěli o tom ani slyšet

Jenže moje rodiče o našem vztahu nechtěli ani slyšet. Snažili se mě všelijak přemlouvat, vysvětlovat, citově vydírat a dovolávat se poslušnosti a mojí lásky k nim.

Pavel se jim snažil vysvětlit, že to se mnou myslí opravdu vážně, že nás dokáže uživit a že z něj bude zodpovědný otec. Vše bylo ale marné. Každé setkání končilo hádkou, nepochopením a tvrdými výčitkami. Už se to nedalo vydržet, i když jsem vždy své rodiče velice milovala.

Tajná svatba

Nakonec jsme se tedy vzali tajně. U obřadu byli jen my dva a světci. Bylo mi to hrozně líto, věděla jsem, jak se vždycky moje mamka těšila na moji svatbu, jak táta očekával, že mě povede k oltáři. Ale nedalo se nic dělat.

Moji rodiče nepřijali Pavla a odmítali přijmout i to, že ho doopravdy miluju, že s ním chci skutečně být a že se ho prostě nevzdám. Přesto jsem to nakonec nevydržela a na poslední chvíli rodiče na svatbu pozvala.

Bojkotovali ji a vlastně nás oba ihned po ní odepsali. Byli dotčení a ublížení. A ať jsem se snažila, jak chtěla, moje kontakty s rodiči pomalu, ale jistě řídly, až vymizely docela.

Babičkou být nechtěla

A to i přesto, že jsem byla těhotná. Neměli jsme vlastně kde bydlet. Pavel byl na ubytovně a já do svatby žila u rodičů. Kdysi, ještě než jsem začala chodit s Pavlem, my naši slibovali celé první patro jejich pěkného prostorného domu.

Tehdy máme snila o tom, jak tam budu bydlet se svojí rodinou a ona si užije vnoučat. Teď ovšem rozhodně být babičkou nechtěla. Vnouče, které jí porodím s „kriminálníkem“ Pavlem, ji nezajímalo.

Z podnájmu do podnájmu

Místo slibovaného bydlení v domě u rodičů jsme tedy s Pavlem hledali, kam složit hlavu. Naštěstí Pavel dostal práci v nedalekém městě a k tomu i malou garsonku do pronájmu. Byli jsme štěstím bez sebe. Byt byl sice opravdu malinkatý, ale náš.

Měla jsem pár měsíců po maturitě a nastoupila jsem do jedné kanceláře. Aspoň do té doby, než půjdu na mateřskou. Pavel pře den pracoval a večer dojížděl do školy. Měl před maturou a jeho nervozita rostla.

Oba jsme se sesypali

Jednou večer jsem náhle začala krvácet. Soused nás rychle odvezl do nemocnice. Bohužel se už nedalo nic dělat a já o své vytoužené miminko přišla. Pavla to sebralo ještě víc než mě. Tak moc se těšil na to, že budeme úplná a krásná rodina.

Snažila jsem se ho utěšit, že příště to vyjde. Upnul se tedy na školu a udělal si ještě VOŠku. Dostal tak mnohem lepší práci a dobré místo. Finančně se nám začalo dařit a nakonec jsem i znovu otěhotněla.

Zprvu to byl jen sen

Pavel náramně ožil a začal ihned snít o našem vlastním bydlení. V zaměstnání měl kamaráda, který měl podobné plány. Nakonec si vymysleli, že spolu postaví dům, pro naše dvě rodiny. Souhlasila jsem, proč ne.

Tadeáš s Monikou byli velmi sympatičtí lidi a chtěli mít také svůj domov a rodinu. Půjčku jsme dostali. Monika měla od rodičů na konci města stavební pozemek. Nebyl sice moc velký, ale pro dům a malou zahrádku nám všem vyhovoval víc než dost.

Pavel měl zase z dřívějšího zaměstnání k ruce několik dobrých stavebních dělníků a řemeslníků. A tak se se stavbou začalo.

Byli jsme rodina

Mezitím se mě i Monice narodily krásné dcery. Pavel měl konečně svou rodinu a byl neskutečně šťastný. Zrychlil proto stavební práce, aby byl domeček, co nejdřív hotový. Pak prý si ještě pořídíme syna a on na zahradě zasadí strom.

Tak, jak to má správný chlap udělat. Místo toho teď ležel pod hromadou zdiva, domu, který měl být už do Vánoc postavený.

Konec čekání a všemu

Naše čekání s Monikou skončilo ještě ten den odpoledne. Tadeáše vyhrabali polomrtvého, ale podařilo se ho zachránit. Pavel byl mrtvý. Vše se zhroutilo, nejen ten náš vysněný domeček. Najednou jsem byla na světě sama.

Tedy s naší malou holčičkou, ale bez člověka, kterého jsem nesmírně milovala. Navíc jsem brzy zjistila, že jsem těhotná. Pavlovi se narodil Pavlík, jeho vytoužený syn, osm měsíců po jeho smrti.

Zůstala jsem sama

Děti už mi vyrostly a já jsem zůstala od Pavlovi smrti sama. Ne, že bych měla o nápadníky nouzi, ale Pavel byl moje jediná životní láska. Nikdo ho nemohl nahradit a už také nenahradí.

Zuzana W. (49), Klatovy