Zpočátku jsme spolu nepromluvili ani slovo, protože jsme se tiše nenáviděli.
Tak aby bylo jasno, my jsme ve skutečnosti žádní sourozenci nebyli, ač si mnozí mysleli opak. Pravda byla taková, že když moje máma ovdověla, bylo mi dvanáct. Ona se pak o dva roky později seznámila rovněž s vdovcem, do kterého se zamilovala.
Po krátké známosti se konala tichá svatba, která mě naplňovala úzkostí. Nechtěla jsem, aby se máma vdávala, a už vůbec jsem si nepřála, aby se k nám nastěhoval pro mě úplně cizí chlap se synem.
Nenáviděla jsem oba, i když jsem časem byla nucena připustit, že mi nic až tak hrozného nedělají. Nevlastní otec se ke mně choval přijatelně, ne že by mě zahrnoval láskou, ale rozhodně mi neubližoval. S jeho synem jsme si ale do oka nepadli.
Byl o rok starší než já a lomcovala s ním těžká puberta. Takový hezounek, znáte ty typy. Jeho hlavní zábavou bylo balit holky, a když se zamilovaly, pustit je k vodě. Vůbec jsem se s ním nebavila. Sotva jsme se pozdravili, ačkoli jsme bydleli ve stejném bytě.
Nemá cenu žít
Občas mi něco provedl, jednou mi nastrkal do tuby zubní pasty krém na boty, jindy mi nalil do střevíčku jahodový sirup. Ihned jsem si šla stěžovat nevlastnímu otci, ten ho seřval jako psa a nedal mu kapesné, což náš tichý, ale zuřivý souboj ještě vyostřilo.
Aby toho nebylo málo, v naší třídě se kvůli němu hroutila jedna z mých nejlepších kamarádek, Jindřiška. Chvíli spolu chodili, byla do něho zblázněná tak, jak to dokáže jen „šestnáctka“. Po dvou měsících ji pustil k vodě kvůli vysoké blondýně Macháčkové z béčka.
Jindřiška se zhoršila, co se týká prospěchu, brečela, kudy chodila, a dokonce říkala takové věci, ze kterých mrazilo. Třeba že nemá cenu žít. Samozřejmě to tak nemyslela, ale znělo to pochmurně. Jak já toho bídáka nenáviděla!
Hezký vztah
Ale zato jsem musela uznat, že moje matka s otčímem mají hezký vztah. Klapalo jim to, opravdu se k sobě hodili. Máma mi několikrát řekla, že by si přáli teď už vlastně jen jedno:
abychom se k sobě s Liborem, mým nevlastním bratrem, začali konečně chovat slušně. A my jsme se nad sebou zamysleli a splnili jsme jim to, i když trochu jinak, než si představovali.
Jednoho dne jsme před ně předstoupili ruku v ruce a Libor je požádal o mou ruku. Mámu jsme málem museli křísit, táta řval, jako bychom ho vraždili.
Vyhodili nás z bytu, ale my jsme se pokaždé vrátili a znovu a znovu je přesvědčovali, že přece bratr a sestra nejsme. Po delší době to museli uznat.
Svatbu jsme měli jen takovou menší, protože rodiče nevěsty a rodiče ženicha byli jen dva lidé, což je, řekněme, nezvyklé.
Hana J. (57), Zlín
