Byla jsem ráda, že jsem po přestěhování našla skvělou kamarádku ve své sousedce. Jenže pak se stala ta nešťastná příhoda se starou hrušní a Kamila mi ukázala, jak zlá a podlá dokáže být.
Před deseti lety jsem prožívala velice špatné období. V práci jsem dostala výpověď a k tomu se mi navíc rozpadl desetiletý vztah. Všechno na mě padalo. Byla jsem smutná, v depresi, všeho jsem měla prostě dost. Ani nevím co mě to napadlo, ale prostě jsem se jednou večer rozhodla, že svůj život od základů změním. Byt v Brně jsem prodala a odstěhovala jsem se na venkov na jižní Moravu, kde jsem si koupila malý baráček. Přírodu jsem měla ráda odjakživa a cítila jsem, že potřebuji ve svém životě razantní změnu.
Vřelé uvítání
Domek to byl malý, ale byl v pěkném stavu, takže na něm nebyly zapotřebí ani žádné velké úpravy. Poměrně rychle jsem se zabydlela a v sousední vesnici jsem si našla práci v místní cukrárně. Plat nebyl bůhvíjak vysoký, ale peníze mi stačily. Důležité pro mě bylo hlavně to, že majitelka cukrárny, tedy moje šéfová, byla moc fajn ženská a že jsme si káply do noty. Podobně jako s mojí sousedkou Kamilou. Hned druhý den poté, co jsem se do domku nastěhovala, zaklepala na moje dveře. Představila se mi a do ruky mi vtiskla proutěný košík, ve kterém byly domácí hrušky a povidlové buchty. Samozřejmě jsem ji pozvala dál.
Zajímala se o bylinky
Uvařila jsem nám kafe a daly jsme se spolu do řeči. Povídala mi o místních lidech i o sobě. Před třemi roky se rozvedla a od té doby žila sama. Přítele ani děti neměla. Jednou za čas ji prý akorát jezdí navštěvovat sestra s manželem a jejich dvěma dětmi. Stejně jako já, i Kamila měla ráda přírodu a toulání lesem. Také sbírala různé bylinky, ze kterých pak vyráběla různé léčivé sirupy či masti. Byla trochu zvláštní, ale moc milá a ochotná. Brzy se z nás staly kamarádky.
Hádky kvůli hrušni
Jediný problém jsem měla s Kamiliným kohoutem, který den co den už před pátou hodinou ráno kokrhal a budil mě, a starou hrušní s rozložitou korunou, ze které padaly povětšinou shnilé plody na moji zahradu. „Omlouvám se, vím, že ti to dělá nepořádek, ale zkus to prosím přetrpět,“ žádala mě už poněkolikáté. „Je už stará. Kdysi ji tu zasadila moje babička, ale pořád plodí krásné veliké hrušky. Vždyť jsi sama říkala, jak jsou dobré.“ V tom měla Kamila pravdu. „Já po tobě přece nechci, abys ji pokácela, jen ty větve, co přesahují přes plot bys mohla uřezat,“ namítala jsem. „To neudělám!“ řekla rázně Kamila, načež se otočila a bez jakéhokoli dalšího slova odešla do domu. Kvůli té hrušni jsme se pohádaly už několikrát. A nikdy to nikam nevedlo.
Nemluvila se mnou
Jednoho dne, když venku byla velká vichřice, došlo k tomu, že dvě větve starého stromu ten silný nápor větru nevydržely a utrhly se. Bohužel to byly právě ty větve přečnívají přes plot na moji zahradu. Když se vyjasnilo, vyšla jsem z domu, abych tu spoušť uklidila. Vtom jsme si všimla Kamily, jak stojí v okně a se sinalou tváří vše pozoruje. Nechala jsem větve větvemi a běžela k ní domů. Zvonila jsem, klepala jsem, ale neotevřela mi. Od toho dne se mnou nepromluvila. I když jsem se jí několikrát omluvila a snažila se jí vysvětlit, že za to mohla ta fujavice, Kamila byla přesvědčená o tom, že jsem ty větve usekala já. Když jsme se potkaly na ulici, spražila mě nenávistným pohledem. „Ještě budeš litovat. Za to mi zaplatíš,“ ucedila mezi zuby vždy, když jsme se míjely. Nerozuměla jsem tomu. Nechápala jsem, proč kvůli tomu tak nadělá a už vůbec ne tomu, proč z toho obviňuje mě. Vždyť jsem nic zlého neudělala.
Nepříjemná vyrážka
Pár dní nato se mi na kůži udělala ošklivá vyrážka. Celé předloktí jsem měla poseté drobnými červenými pupínky, které urputně svědily. Nikdy předtím jsem žádné kožní problémy nebo ekzémy neměla. Den dva jsme si na to dávala léčivé obklady, ale vůbec se to nelepšilo. Spíš naopak, vyrážka se rozšiřovala dál. Třetí den jsem se raději vypravila k lékaři. Udělal mi různé testy, ale na nic nepřišel. „Možná to bude stresem nebo nedostatkem vitaminů,“ řekl nakonec a doporučil mi nějaké doplňky stravy. Asi za týden vyrážka postupně vymizela.
Zlomyslně se smála
Uběhl týden a šéfová si mě zavolala k sobě. V kase údajně chyběly nějaké peníze. „Moc mě to mrzí, Žaneto, ale budu tě muset propustit,“ oznámila mi. Byla jsem v šoku, že jsem se nezmohla na jediné slovo. Sbalila jsem si své věci a šla jsem. Před domem jsem potkala Kamilu, která se na mě posměšně ušklíbala. V tu chvíli mi to došlo: určitě v tom měla prsty ona. „Nech mě na pokoji,“ udeřila jsem na ni. „Nic jsem ti neudělala. To s tím stromem byla nehoda. Byly jsme přece kamarádky…“ Kamila se pohrdavě usmála. „Máš pravdu. Byly jsme kamarádky. Teď už nejsme.“
Nebyla doma
Jestli jsme si tehdy bláhově myslela, že se to časem změní a Kamila se umoudří, zmýlila jsem se. Smůla se na mě lepila i nadále. Na zahrádce mi nic nevykvetlo ani nevyrostlo, minimálně jednou týdně tekla z kohoutku žlutá zapáchající voda, a v celém domě jsem měla otravné mušky. Jednoho dne mi už došla trpělivost. Vběhla jsem do Kamilina domu a zavolala na ni. Odpověď se mi nedostala. Prošla jsem domem, ale nebyla tam. Už jsem byla na odchodu, když jsem si všimla pootevřených dveří od malé komory.
Ovládala magii
Opatrně jsem je otevřela a nahlédla dovnitř. Všude byly svíčky, vonné tyčinky, karty, dokonce i čarodějná koule. A na nástěnce byla připnutá moje fotka. Zatočila se mi hlava. Krk se mi začal svírat a špatně se mi dýchalo. Na poslední chvíli jsem z komory vyběhla pryč. Dům jsem okamžitě nabídla k prodeji a odstěhovala jsem se zpátky do města. Tam už jsem naštěstí měla klid.
Žaneta R. (47), Brno
