Kartářka mi řekla, že mě v životě čeká jen jediná známost. Ale zato osudová.

Michal neměl tušení, jak moc se mi líbí. Vlastně jsem do něj byla tajně zamilovaná už asi v šesté třídě základní školy. Bylo to nesnesitelné, protože jsem věděla, že mu to nesmím říct. Byla jsem vychovaná v tom, že dívka musí mlčet a čekat, kdo o ni požádá.

Dát sama najevo city, to byla v té době utopie. A i kdyby nebyla, stejně bych o své lásce nemluvila. Jen by mu vzrostlo sebevědomí. Byl to třídní frajer, nejhezčí kluk ze třídy. Dobře věděl, že ho holky obdivují. Věčně ho sledovaly nadšené oči spolužaček.

Byl to extrovert, neustále se předváděl, koupal se v přízni dívek. Zatímco já jsem od přírody tichá, nevýrazná, trochu ustrašená. Jak šly roky, bylo mi jasné, že Michal zůstane jen mým snem, nesmělou představou o lásce, která se nikdy neuskuteční.

Prostě frajírek

V poslední třídě základní školy jsme se rozhodovali, čím chceme být a na jakou střední školu půjdeme. Oddechla jsem si, když se ukázalo, že Michal se chystá na gymnázium, stejně jako já. Vypadal čím dál líp, světlovlasý, štíhlý. Holky z něj byly úplně vedle.

Řekla jsem si, že se sice budeme dál vídat ve škole, ale přece jenom nadešel čas rozloučit se se všemi iluzemi. Navíc se i zdálo, že se z Michala stává větší a větší frajírek, okouzlený sám sebou až běda.

V prvním ročníku gymnázia se na něho taková jedna blonďatá spolužačka doslova přilepila. Chodili spolu! Trpěla jsem tak, že to neumím slovy popsat. Starší sestra mi řekla, ať nad tím vším zlomím hůl a na toho frajírka zapomenu. Odvážila jsem se jít ke kartářce.

A ta mně vyrazila dech. Pověděla mi, že v životě na mě čeká jenom jedna láska, zato taková, že by mi ji každý mohl závidět.

Bylo nám šestnáct

Ve druhém ročníku, bylo to na konci, jsme psali obávanou písemnou práci z matematiky. Topila jsem se jako beruška, když spadne do louže. Byla jsem v koncích. Asi jsem trochu i brečela. Vše nasvědčovalo tomu, že dostanu nedostatečnou a budu zralá na propadnutí.

Vtom mi kdosi podává papírek s vypracovanou písemkou, byly tam výsledky i jak se k nim dojde. Bylo to Michalovo písmo, poznala bych ho mezi všemi. Pomohl spolužačce v nesnázích, to bych do něho, sebevědomého floutka, nikdy neřekla.

Předtím jsme se vlastně téměř nebavili. O přestávce jsem mu šla poděkovat. Šibalsky na mě mrkl a pravil: “To byla jen taková maličkost. A za to bys se mnou mohla jít na zmrzlinu, co myslíš?” Pozvání na rande. Bylo to opravdové pozvání na rande!

Neumím vypovědět, jak jsem byla šťastná. A to byl začátek mé celoživotní lásky, kterou mi předpověděla kartářka.

Iva (58), Kokořínsko