Pečovat o domácnost je můj největší koníček, je to smysl mého života. Domnívala jsem se, že to první manžel ocení. To byl ale omyl.
Narodila jsem se ve znamení Raka, takové ženy jsou ochránkyně domácího krbu, starost o domácnost je smyslem jejich života. A taková jsem byla a jsem taková dodnes.
Pečovat o pořádek v domě, vařit, péct, starat se o pokojové květiny, to je pro mě největší radost. Řekli byste, že taková žena bude pro partnera požehnáním, že manžel mě bude velebit a vychvalovat.
Také bych si to myslela, kdybych neprošla manželstvím s Radkem. Od začátku jsem se snažila být tou nejvzornější z nejvzornějších. Navíc mě to i nepopsatelně bavilo. Do manželství jsem se vrhla s nadějí a nevýslovnou láskou.
Myslela jsem si, že pokud budu skvěle vařit, dvakrát nebo třikrát týdně péct, denně luxovat a utírat prach, prát a žehlit veškeré oblečení včetně ponožek a činit tak s veškerou něhou, které jsem byla schopna, že všechno dobře dopadne a naše manželství bude dokonalé.
Chlap jako hora
Mýlila jsem se, Radek mi za pět let utekl s Hanou, kolegyní z práce. Když si balil kufry, opakoval, že jsem nesnesitelně nudná a že by se po mém boku každý normální chlap zbláznil. Když mě opustil, na všechno jsem zůstala sama.
Často jsem volala řemeslníky, neuměla jsem nic, ani vyměnit žárovku, a už vůbec ne opravit střechu. Když se z ní pokrývač, takový docela pěkný chlap jako hora, vrátil do obýváku, aby mi řekl, kolik budu platit, poznamenal, že tu něco krásně voní.
Odpověděla jsem, že peču švestkový koláč s drobenkou, do které přidávám kromě obvyklých ingrediencí také špetku skořice, která se švestkami báječně chuťově souzní, a navíc provoní celý dům příjemnou vůní, navozující domáckou atmosféru.
Hleděl na mě s obdivem, proto jsem urychleně otevřela troubu a po vychladnutí nakrájela koláč na velké kusy. Jeden rychle snědl a tak ho chválil, že jsem mu bez váhání nabídla druhý, třetí a čtvrtý.
Neztrácel čas
„Váš manžel musí být šťastný muž,“ konstatoval. Odvětila jsem, že šťastný nebyl ani za mák a v této chvíli pobývá s jistou kolegyní Hanou, se kterou je podle něj, na rozdíl ode mě, zábava. „To snad není možný! Ženy, jako jste vy, se neopouštějí,“ vydechl.
V životě mi nikdo nesložil takový kompliment. V onen večer, kdy jsem mu nabídla švestkový koláč se skořicovou drobenkou, jsme se docela spřátelili. Pozval mě na rande, neztrácel čas. Byl také rozvedený, stejně jako já.
Jemu pro změnu utekla manželka, odstěhovala se kamsi do ciziny. Když jsme se na sebe nad hrnky s kávou dívali a vyprávěli si naše životní příběhy, bylo jasné, že se rodí něco víc. Snad přátelství? Možná láska? A jak se postupem času zjistilo, velká láska!
Nebojím se říci celoživotní, neboť jsme spolu už víc než třicet let. Konečně jsem našla chlapa, který si mě váží, který mě chválí a obdivuje za to, že je pro mě teplo rodinného krbu vždy na prvním místě.
Libuše (64), severní Čechy
