Pokaždé, když jsem svůj záhadný příběh někomu vyprávěla, setkala jsem se s nedůvěrou nebo i s výsměchem. Nejčastěji mi lidé říkali, že se mi to celé nejspíš jenom zdálo…

Někteří podotýkali i něco v tom smyslu, jestli jsem náhodou něco nepila. Toto nařčení se mě obzvláště dotklo, protože jsem celoživotní abstinentka. A poznámky typu, že mám až příliš velkou fantazii, také nebyly na místě.

Výmysly a bujaré představy – k tomu jsme měla vždycky daleko. Jsem rozumný a racionálně uvažující člověk, přesto si dodnes nedokážu vysvětlit zážitek, který se mi stal před pěti lety. S určitostí vím jen jedno: že to rozhodně nebyl žádný sen a že se to skutečně stalo.

Návštěva u matky

Jela jsem tehdy navštívit maminku, která stále bydlela ve vesnici na severu Čech, kde jsem se narodila a kde jsem i já do svých osmnácti let žila. Bylo jí už přes sedmdesát, ale stále to byla velice vitální a energická žena.

Zvládala se postarat o domácnost i sama o sebe, a kdyby náhodou cokoli potřebovala, měla poblíž milé a hodné sousedy, kteří jí kdykoli a s čímkoli rádi pomohli. Ona se jim pak revanšovala tím, že jim upekla jeden ze svých prvotřídních koláčů.

Protože ale žila sama, v té době už byla tři roky vdova, tak jí bylo občas smutno. Chyběla jí společnost, a tak jsem se snažila navštěvovat ji, co to jenom šlo.

Autobus mi ujel

Tehdy jsem k ní přijela už v sobotu brzy ráno a chtěla jsem zůstat do nedělního poledne. Jenže jsme se s maminkou u oběda zapovídaly, a když jsem se podívala na hodiny, bylo už téměř půl druhé, což znamenalo, že mi přímý spoj z návsi ujel.

S maminkou jsem se rozloučila a šla jsem na jiný autobus, který stavěl na rozcestí. Tuhle cestu po úzké klikaté silnici z vesnice jsem kdysi absolvovala snad tisíckrát a dobře jsem ji znala. Pamatuji si, že než jsem došla na rozcestí, změnilo se počasí.

Začalo drobně mžít a padala mlha. Ale na tom konec konců nebylo nic divného, protože byl podzim v plném proudu.

Náhradní řešení

Postávala jsem u zastávky a netrpělivě vyhlížela autobus. Za chvíli se objevil zpoza zatáčky. Hned jsem si povšimla, že je nějak zvláštní, ale nepřikládala jsem tomu důležitost. Na vesnici jezdily všelijaké typy autobusů, každý spoj byl jiný.

Nastoupila jsem, pozdravila jsem řidiče a zakoupila si u něj jízdenku. Všechno probíhalo jako obvykle. Rozhlédla jsem se po sedadlech a zjistila jsem, že jsem v autobusu jedinou cestující.

To mě ovšem také moc nepřekvapilo, jelikož autobus vyjížděl ze sousední maličké vesnice a tohle byla jeho první zastávka. S příručním zavazadlem jsem zamířila do zadní části a tam jsem se posadila na sedadlo u okno.

Snesla se mlha

Vyjeli jsme. Neměla jsem s sebou žádný časopis, a tak jsem skrze okénko pozorovala ubíhající krajinu. Jeli jsme pár minut a mlha byla stále hustší a hustší. Napadlo mě, že za chvíli nebude vidět ani na krok. Řidič zpomaloval, až jel autobus téměř krokem.

Zavřela jsem oči a vrátila se myšlenkami zpátky k mámě. Byla jsem ráda, že jsem za ní jela – moje návštěva jí udělala radost, a když jsem odjížděla, byla o poznání veselejší. Škoda, že si po tátově smrti nikoho nenašla, napadlo mě.

Měla by s kým chodit na výlety, hrát oblíbené žolíky, dívat se na televizi a tak podobně. Přemýšlela jsem, že bych jí možná mohla někoho dohodit, když v tom autobus najel do výmolu a zhoupl se. To mě vrátilo zpět do přítomnosti.

V tu chvíli jsem si také uvědomila, že od chvíle, co jsme vyjeli, autobus nikde nezastavil a já dál zůstávala jedinou cestující. Neměla jsem z toho moc dobrý pocit, ale mělo být hůř…

Netušila jsem, kde jsem

Najednou se mlha začala rozptylovat. Podívala jsem se ven a ke svému údivu jsem zjistila, že okolí za oknem vůbec nepoznávám. Byli jsme v nějakém malém městečku, jehož ulice jsem viděla poprvé.

Znepokojeně jsem vstala a šla se zeptat řidiče, kam to vlastně jede. Místo odpovědi, však zničehonic zastavil. Obrátil se ke mně a řekl, že jsme na konečné a že si mám vystoupit. Překvapeně jsem na něj zamrkala a zeptala se ho, co to má znamenat.

Řidič už ale nic neřekl. Jen mlčel a otevřel dveře. Vůbec jsem nechápala, co to znamená. Jediné, co mě v tu chvíli napadlo, bylo, že z rozcestí nejspíš jezdí i jiné autobusy a já nastoupila do nesprávného.

Řidič mě neupozornil na omyl, protože jsem mu při koupi jízdenky automaticky řekla cenu a ne místo. Ale kde jsem to teď vlastně byla?

Cizí kraj

Nakonec jsem vystoupila a rozhlédla se kolem. Kraj jsem nepoznávala. Pomalu jsem se vydala po silnici a doufala, že narazím na nějakého člověka. Asi po půl kilometru šel naproti mně jeden člověk.

Chtěla jsem se ho zeptat, jak se vesnice jmenuje, ale otázka mi zůstala viset na rtech, protože dotyčný muž byl oblečený jako ze začátku minulého století. A také další lidi, které jsem potkala, měli podobný styl oděvu. V tu chvíli mě obestřel nepříjemný pocit a sevřel strach.

Návrat domů

Uvědomila jsem si, že jsem se nějakým záhadným způsobem ocitla v úplně neznámém světě a že nevím, jak se dostanu zpátky. Napadlo mě jediné řešení: vydala jsem se pěšky po směru, odkud mě autobus přivezl. Strachy jsem skoro utíkala.

Pak mě znovu začala obklopovat hustá mlha. Za mnou se náhle ozvalo zatroubení a já viděla ten samý autobus, který mě do neznámého města přivezl. Zoufale jsem zamávala a řidič zastavil. Naskočila jsem dovnitř a dopadla na první sedadlo.

Když jsme projeli mlhou, s úlevou jsme zjistila, že jsme ve vesnici, kterou dobře znám. Vrátila jsem se k mámě a řekla jí, co se stalo. Ale ani ona, ani jiní lidé, kterým jsem ten příběh vyprávěla, mi nevěřili.

Miroslava V. (60), Mladá Boleslav