Domů     Prožila jsem tu nejkrásnější lásku
Prožila jsem tu nejkrásnější lásku
9 minut čtení

Zhruba od svých patnácti let jsem se stylizovala do role rebelky. Naši to se mnou neměli lehké. Bouřila jsem se v podstatě proti čemukoli.

Ne že bych měla tak vyhraněné názory, prostě se mi líbilo být za každou cenu v opozici. Když oni řekli „a“, já jsem řekla „b“ a naopak. Stejné to bylo i s kamarádkami.

Chtěla jsem, aby bylo vždycky po mém, za každou cenu – a tak jsem pár opravdu dobrých kamarádek ztratila. Zůstávaly při mně takové, kterým se můj postoj líbil, obdivovaly ho, ale samy by k něčemu podobnému neměly odvahu.

Co se týkalo kluků, tam byla situace ještě složitější. Přes všechnu navenek hranou sebejistotu a buřičství jsem uvnitř byla zranitelná jako každý člověk.

Párkrát jsem se nešťastně zamilovala a dvakrát byla odmítnuta, když jsem své city odvážně vyznala klukovi přímo. Natruc jsem pak střídala partnery jako nějaká přelétavá holka, ačkoliv mě to neuspokojovalo. Takhle se to se mnou táhlo po celou střední školu.

Na vysoké jsem zkrotla

Na vysokou jsem se nedostala a to byla první rána, která poněkud změnila můj rebelský postoj. Najednou jsem viděla, že mi vlastně k ničemu není a spíš mi škodí než pomáhá.

Moje obdivovatelky ze střední školy se rozprchly do světa a já zůstala prakticky bez kamarádky. Sbalit kluka nebyl zase až takový problém, jenže většinou pouze takového, o jakého bych ve skutečnosti neměla zájem.

Začínala jsem si uvědomovat, že se svým dosavadním postojem a chováním nevystačím. Nastoupila jsem do svého prvního zaměstnání, řádně zkrotlá. Když se ale člověk chová určitým způsobem několik let, jen tak se svých zvyků nezbaví.

Párkrát jsem byla drzá na kolegyni i na šéfa a tak mě vyhodili ještě ve zkušební době, což pro mě byl další životní šok. Brala jsem to jako křivdu, ale uvnitř v sobě jsem si začala říkat, že budu muset se sebou něco dělat.

Byl o generaci starší

Právě v té době jsem potkala Marka. Tedy já ho vlastně potkávala už dřív – pracoval ve stejné budově jako já, než mě vyrazili – ale nějak jsem si to neuvědomovala. Až když jsem si šla vyřídit věci spojené s odchodem ze zaměstnání, oslovil mě na chodbě:

„Slyšel jsem, co jste prý řekla vašemu šéfovi. Není divu, že vás vyrazil, ale protože ho znám, vím, že je to opravdu namyšlený idiot.“

Podívala jsem se na něj překvapeně. Vypadal zajímavě, ale bylo mu tak kolem čtyřiceti, takže o generaci starší muž. Chce se mi vlichotit a sbalit mě? Má smůlu. „A co má být?“ zatvářila jsem se tak znuděně, jak to jen šlo.

„Vlastně nic,“ pokrčil rameny, „jen jsem vám chtěl říct, že máte moje sympatie.“ „Hm, jasně, zmíním se o tom, až si teď budu hledat novou práci,“ ušklíbla jsem se. „Vy jste vážně číslo,“ nenechal se nijak rozhodit. Tím trochu rozhodil mě.

„Co mi vlastně chcete?“ vyjela jsem na něj. „Vlastně nic,“ mávl rukou. „Jen jsem vám chtěl popřát hodně štěstí, to je všechno.“ „Jo? Hm, tak díky,“ nasadila jsem povznesený výraz a pokračovala dál na své bývalé pracoviště.

Chtěl mi pomoci

Kdyby zůstalo u toho jednoho setkání, asi by se můj život odvíjel jinak. Jenže my jsme se s Markem zanedlouho potkali znovu, tentokrát ve městě. Bylo to ve chvíli, kdy mi spadla na chodníku kabelka a z ní se mi vysypaly věci včetně mobilu a mp3 přehrávače.

Zvolala jsem v tu chvíli něco dost neslušného, ale než jsem se nadála, už mi se sbíráním někdo pomáhal. A když jsem se podívala, o koho se jedná, spatřila jsem Marka. „Máme na sebe nějakou kliku,“ řekl. „Tak co, už máte práci?

Zabralo někde to, že jste mi sympatická?“ ptal se v legraci. Já jsem ale zrovna neměla moc dobrou náladu, bylo mi spíš do breku, o to víc, že jsem se právě vracela z jednoho neúspěšného pohovoru.

„Jeden můj známý má takovou malou obchodní firmičku a asistentka mu bude zanedlouho odcházet na mateřskou,“ sdělil mi Marek. „Myslel jsem si, že bych mu vás mohl doporučit.“ Tentokrát jsem se na něj podívala s překvapením.

„Proč se mi vlastně snažíte pomoct?“ zeptala jsem se a bylo jasné, že tím nemám na mysli ony rozsypané věci z kabelky. „Už jsem vám řekl, že se mi líbíte, ne?“ opáčil.

Řešila jsem věkový rozdíl

Tentokrát jsem se netvářila tak negativisticky a nechala se pozvat na kávu. V duchu jsem si sice pořád říkala, že Marek je jen o málo starší než můj otec a že je určitě ženatý, ale v danou chvíli na tom vlastně nezáleželo.

Během následující půl hodiny jsem radikálně změnila názor. Jednak se ukázalo, že Marek je rozvedený a nezadaný, ale hlavně to, že je opravdu sympatický, na nic si nehraje a dokáže mě pochopit možná lépe, než to umím já sama.

To už jsem si tykali a já přijala pozvání na výlet do neznáma následující víkend. A samozřejmě jsem Markovi slíbila, že se co nevidět zastavím u toho jeho známého kvůli práci.

Sama jsem byla překvapená, jak to všechno dopadlo a musela jsem na to myslet po celý zbytek dne. Poprvé v životě tady byl někdo dospělý, proti komu jsem se nemusela bouřit, kdo mě respektoval a přitom i já jsem vůči němu cítila úctu.

Došlo mi, že jsem se nefalšovaně zamilovala a trochu jsem se toho polekala. Páni, hodíme my dva se k sobě vůbec? Takový věkový rozdíl… máme s Markem šanci?

Dovolila jsem, aby mě kritizoval

Výlet do neznáma se opravdu povedl a líbil se mi. Už proto, že se jednalo o skutečnou a nefalšovanou neplánovanou cestu, u které člověk dopředu nezná cíl. Bylo krásné počasí, babí léto, nádherný prosluněný podzimní den.

My jsme ho převážnou část strávili v přírodě, přičemž jsme stačili i zabloudit. Během cesty jsem se dovídala o Markovi další a další věci a ty se mi zamlouvaly. A dovolila jsem mu to, co jiným ne: aby mě rozebíral a kritizoval.

Nijak moc jsem se nebránila, ve většině věcí jsem mu musela dát za pravdu. Zjistila jsem, že podobný vztah jsem celou dobu potřebovala: někoho, kdo se mi nebude bát říct pravdu do očí a od koho ji budu moci přijmout.

Večer, když jsme se vraceli zpátky do města, vedli jsme se už za ruce. Kdyby mě v tu chvíli potkal někdo z minulosti, kdo znal moje chování rebelky, asi by byl překvapen.

Rodičům jsem pravdu neřekla

Práci u Markova kamaráda jsem dostala. Abych si nemyslela, že je to jen tak z protekce, upozornil mě můj nový šéf:

„Marek je sice fajn, ale jestli nebudete dělat to, co máte, tak se s vámi rozloučím i bez ohledu na váš vztah.“ Ještě před měsícem bych na to něco peprného odsekla. Teď jsem se jen usmála a slíbila, že se budu snažit.

Také doma byli ze změny v mém chování překvapeni. Naznačila jsem jim sice, že mám nový vztah a tak si to s ním zcela logicky spojili, ale nevěděli, že Marek je o dvacet let starší.

Bylo mi jasné, že by se to rodičům dvakrát nezamlouvalo a já jsem nehodlala narušovat po dlouhé době dosažené příměří. Otci a matce muselo stačit, že mi chození se současným přítelem více než prospívá.

Byla jsem moc šťastná

Marek bydlel sám a já jsem u něj začala trávit čím dál tím víc času. Babí léto se proměnilo v nevlídné podzimní dny s mlhami a sychravým počasím, ale v útulném Markově dva plus jedna nám bylo dobře.

Poprvé v životě jsem se cítila spokojená, vyrovnaná… a dospělá. „Jsem tak hrozně šťastná,“ říkala jsem často Markovi. „To je docela pokrok na slečnu, která ještě nedávno nadávala na celý svět i na sebe,“ usmál se.

Připadalo mi, jako by se to, o čem mluví, stalo někdy dávno v jiném světě, natolik mi můj nový cit ovládl celou bytost. Když jsem se ohlížela za svojí – ještě nedávnou – minulostí, moc jsem už nechápala své tehdejší chování.

O manželství a děti nestál

Bylo to zkrátka po všech stránkách jedinečné období a já prožívala tu nejkrásnější lásku v životě. Trvalo to skoro dva roky. Během nich jsem se naučila mnoha věcem, jak v partnerském vztahu, tak ve vztazích s ostatními lidmi.

Nebyla jsem natolik zaslepená a naivní, abych si myslela, že na růžových obláčcích se dá vznášet věčně. Věděla jsem, že jednou dojdeme s Markem na křižovatku, na které se budeme muset rozhodnout, co dál.

Já bych s ním bývala ráda byla napořád, vzala si ho za manžela, měla s ním děti… On ale o něčem takovém nechtěl ani slyšet a dával mi to – nejprve nenápadně a potom už i přímo – najevo od začátku.

„Těch dvacet let je opravdu hodně a já se na další manželství necítím, Andreo,“ říkal mi. A nedlouho poté, co jsme spolu začali chodit, řekl mi na rovinu i to, že nemůže mít děti. „Byl to jeden z důvodů, proč moje manželství neskončilo úspěšně,“ dodal.

Pocítila jsem tehdy lítost a v duchu jsem naříkala nad nespravedlností osudu. Žít v bezdětném manželství nebo s adoptovaným dítětem, když mohu mít vlastní, se mi ale nechtělo. A tak jsem vlastně už od té doby byla smířená, že se naše cesty jednou rozejdou.

Vždycky mu budu vděčná

Stalo se tak jednoho podzimního dne, ne nepodobného tomu, kdy jsme spolu poprvé jeli na výlet do neznáma. Už pár týdnů mezi námi vládlo jakési bezdůvodné napětí, párkrát jsme se dokonce i pohádali. Seděli jsme v naší oblíbené vinárně, když Marek řekl:

„Budu se stěhovat do Prahy.“ Po jeho větě následovalo dlouhé mlčení, oběma nám bylo jasné, co znamená. Vzmohla jsem se jen na otázku: „Kdy?“ a poté, co odpověděl, pocítila jsem úlevu, že máme ještě asi měsíc na to, abychom náš vztah nějak hezky ukončili.

Oba jsme se pak snažili, aby ty zbývající dny byly naplněny tím nejkrásnějším, co si můžeme dát.

Když Marek definitivně odjížděl, slíbili jsme si, že si dál budeme psát maily a občas si zavoláme. Od té doby uplynulo už pět let. Jsme spolu v trvalém kontaktu, i když jsme se za tu dobu viděli jen dvakrát.

Oba jsme si našli nové partnery – já se budu dokonce letos vdávat. Nikdy ale nezapomenu na člověka, který mě vnitřně prozářil a proměnil mě z rebelující holky ve vnímavou mladou ženu.

Andrea (25), východní Čechy

Související články
4 minuty čtení
Domluvila jsem si schůzku s mužem ze seznamky. Jenže den se nevyvíjel vůbec podle plánu. Ve stresu jsem si popletla místo setkání. Po dlouhé době jsem se odhodlala jít na schůzku s příjemným mužem ze seznamky a chtěla jsem vypadat co nejlépe. Jenže jako na potvoru, ten den v práci byl jeden velký chaos. Šéf trval na tom, že nikdo neodejde, dokud se práce neodevzdá. I když jsem se už od rána těš
3 minuty čtení
Čas utekl jako voda, s Pepou, o kterého jsem kdysi tak stála, jsme se rozvedli. Byla jsem přesvědčena, že zůstanu sama, ale osud to tak nechtěl. Měl pro mě ještě jednu lásku. Koukala jsem z okna chaty na jez a myslela na to, že čas utekl jako ta voda. Jak je to dlouho, co jsem se na jezu producírovala, aby si mě všiml Pepa? Pak si mě doopravdy všiml, ale otázka zní, co jsem tím získala. Dvacet
3 minuty čtení
Kdo hledá prince z pohádky, neuspěje. Pokud žena nechce zůstat sama, je třeba přestat snít a navrátit se na pevnou zem. Připadala jsem si stará. Z dnešního pohledu jsem stará určitě nebyla, bylo mi šestatřicet, ale vše nasvědčovalo tomu, že zůstanu na ocet. Další rok zase utekl jako voda a přišel máj. Voněl šeříkem, jasmínem a kvetoucími třešňovými stromy a sliboval lásku, ale, jak jsem byla př
6 minut čtení
Zamilovala jsem se do černovlasého kluka, kterého jsem občas potkávala. Tajně, nikdo o tom nevěděl, on už vůbec ne. A měl holku. Moje sny o princi se nesplnily. Nebyla jsem ani dost hezká, ani dost zajímavá. Toužila jsem po dětech, po rodině, a to mladí muži zpravidla neradi slyší. A ještě ke všemu jsem se mizerně učila, a tak ode mě kluci nemohli ani opisovat. Beznadějně zamilovaná Vyuči
3 minuty čtení
Rozvod vás semele. Člověk se dlouho vzpamatovává a čeká, kdy se konečně z toho dna dostane. Já věřila tomu, že už zůstanu navždycky sama. Naštěstí si mě láska našla. Po rozvodu jsem spálila všechny mosty, dala sbohem milovanému městu a přátelům, z nichž mnozí ani opravdovými přáteli nebyli, prodala byt a koupila domeček na venkově. Sehnala jsem tu i práci v místní prodejničce a sama sobě řekla,
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Dobřichovice – elegantní únik z Prahy do krajiny klidu a noblesy
epochanacestach.cz
Dobřichovice – elegantní únik z Prahy do krajiny klidu a noblesy
Jen pár minut od rušného centra Prahy se rozprostírá kraj, který jako by vypadl z pohlednice – Dobřichovice. Tato malebná středočeská obec na levém břehu Berounky nabízí všechno, co si náročný cestovatel může přát: harmonii přírody, noblesu historické architektury, vynikající gastronomii i výjimečné možnosti odpočinku a poznávání. Dobřichovice nejsou pouze „předměstím“ metropole. Jsou samostatným světem,
Klid v hlavě, sen v duši a mládí v buňkách: Jak nám příroda pomáhá spát a nestárnout
21stoleti.cz
Klid v hlavě, sen v duši a mládí v buňkách: Jak nám příroda pomáhá spát a nestárnout
Usnout včas, spát celou noc, probudit se svěží – pro mnohé sen. Doslova. Ve světě, kde se večerní ticho mění v modré světlo displejů a hlava neumí přestat přemýšlet ani v jednu ráno, se kvalitní spáne
Nechá se Švandová připravit o luxusní život?
nasehvezdy.cz
Nechá se Švandová připravit o luxusní život?
Když si herečka Jana Švandová (77) brala movitého developera Pavla Satorieho (75), šla hlavně po jistotě. Jenže co když o jejího muže teď usiluje jiná žena se stejným záměrem? Herečka Jana Švandová
Vodnice je poklad v domácí apotéce
epochalnisvet.cz
Vodnice je poklad v domácí apotéce
Její druhý název je brukev řepák, ale také se jí lidově říkalo kvaka nebo rabská řepa, to prý podle uherského města Rábu, protože prý snáší podobné vlhké podnebí, jako je tam.   Určitě jste se s ní už setkali, třeba na trzích, někdy i v obchodech. Její bulvy jsou bílé, nahoře někdy fialové a chutí
Džob: Graffiti, život a tikající styl s Mühle Glashütte
iluxus.cz
Džob: Graffiti, život a tikající styl s Mühle Glashütte
Letní filmovou sezónu oživuje snímek Džob, závěrečný díl trilogie, kterou režisér Tomáš Vorel započal Gymplem a pokračoval Vejškou. Hrdinové Kolman (Jiří Mádl) a Kocourek (Tomáš Vorel ml.) dospěli – j
Originální stavba navzdory velké vodě
rezidenceonline.cz
Originální stavba navzdory velké vodě
Okouzlující dům, postavený v povodňovém pásmu na předměstí Byron Bay v oblasti Queensland na východě Austrálie, musel vyhovět přísným stavebním regulím, aby jej nezničily v těchto končinách celkem běžné povodně. Příjemné subtropické klima v pobřežní oblasti australského Queenslandu spolu s nekonečnými písečnými plážemi a národními parky učarovaly také majitelům Northern Rivers Beach House, kteří se obrátili na známé architektonické
Vavřín: Pocta pro vítěze i ceněné koření
epochaplus.cz
Vavřín: Pocta pro vítěze i ceněné koření
V obchodě si ho kupujeme v podobě nenápadných suchých listů, které přidáváme při vaření do různých jídel. Samotná dřevina má přitom vznešenost nejen v názvu, ale také ve své historii. Uctívají ji panovníci i umělci, neobejdou se bez ní dokonce ani ve slavné delfské věštírně. A může podpořit zdraví! Vavřínové věnce známe jako poctu pro
Kam se ztratilo tělo Prokopa Holého?
historyplus.cz
Kam se ztratilo tělo Prokopa Holého?
Je neděle pozdě odpoledne, 30. května 1434. Kolem táhlého hřbetu Lipské hory u vesnice Lipany se zvedá prach. Jízdní oddíly umírněných husitů pronikají otevřenou vozovou hradbou táboritů a sirotků a převrátí osm dalších bojových vozů. Za nimi se hrnou pěší, kteří kolem sebe mávají meči a cepy… Právě v těchto rozhodujících okamžicích, kdy proti sobě bojují
Ze šperkovnice vycházely zvuky
skutecnepribehy.cz
Ze šperkovnice vycházely zvuky
S manželem jsme zakoupili starou šperkovnici, a pak ji vystavili v obývacím pokoji na komodě. Od té doby se doma začaly dít podivné věci. Když jsme si s manželem pořídili malý byt, nijak jsme s jeho zařizováním nepospíchali. Nechtěli jsme nic uspěchat. Společně s manželem Pavlem jsme přemýšleli, jaké doplňky by byly do obýváku nejvhodnější. Toulali jsme se tehdy na výletě v Kroměříži, když jsme v zapadlé
Kuřecí prsa ve slaninovém kabátku
tisicereceptu.cz
Kuřecí prsa ve slaninovém kabátku
Nikdy není na škodu zkombinovat více druhů masa. Ingredience 4 ks kuřecích prsou 15 plátků slaniny 1 vejce 100 g strouhanky 100 g nastrouhaného sýru sůl a pepř Postup Nejprve si tři p
Ztracené poklady Kypru: Co způsobilo rozdělení středomořského ostrova?
enigmaplus.cz
Ztracené poklady Kypru: Co způsobilo rozdělení středomořského ostrova?
V roce 1974 proběhla invaze turecké armády na ostrov Kypr. Vyvrcholilo tím problematické soužití mezi kyperskými Řeky a kyperskými Turky. Ostrov je stále rozdělen. Část ostrova nyní zahrnuje území Kyp
S nohama jako konve moc parády bohužel neuděláte
nejsemsama.cz
S nohama jako konve moc parády bohužel neuděláte
V horkém počasí začnou otékat nohy i zdravým lidem. Pocity těžkých nohou jsou nepříjemné a mohou pokazit celý den a místo toho, abyste si teplé dny užívala, trpíte. Vše se dá ale napravit! I když je většina lidí přesvědčena o opaku, nejsou oteklé nohy ani zdaleka problémem pouze starších nebo obézních lidí. Nepříjemně otéct mohou nohy komukoli. Zvlášť rizikové je dlouhé