Neměla jsem šťastný život. Světlem mého života se na stará kolena stala až moje vnučka Alenka. Rády jsme spolu chodily na procházky a sbíraly kamínky. Jednoho dne vnučka ale našla mnohem víc.

Celý život mě provázela smůla. Dětství jsem měla těžké bez maminky, manželství se mi nevyvedlo a peníze se mě nedržely. Po odchodu manžela jsem žila dlouho s dětmi sama a poté, co odešly z domova i ony, jsem zůstala jako kůl v plotě.

Děti za mnou moc nechodily, jen výjimečně. Až když se dcera znovu provdala a s novým mužem si pořídila druhé dítě, dávala mi malou Alenku čím dál častěji – až jsem si ji nakonec v osmi letech vzala k sobě.

Otčím se k ní dobře nechoval a dceři se ulevilo, když jsem se Alenky ujala. Žily jsme spolu skromně, ale šťastně. Našim koníčkem se staly procházky . Chodily jsme často do okolních skal a lesů.

Jednou ale Alenka našla v potůčku nedaleko našeho domku zlatý řetízek s medailonkem. Byl starý. Obrázek ženy, která v něm byla namalována, mě uchvátil. Byla mi povědomá. Ještě ten den jsem vytáhla velkou krabici fotografií a začaly si je s Alenkou prohlížet.

Byla to skutečně ona!

Až jsem konečně narazila na fotografii své maminky. Byla maličká a v náručí ji držela žena z medailonku. Měla ve vlasech dokonce stejnou sponu. „Alenko, víš, co jsi našla?“ vydechla jsem překvapením.

„Ty jsi našla poklad!“ Vyprávěla jsem vnučce, jak jsem se svou babičkou podobně jako s ní chodívala do skal a k jezírku. Kde se ten medailonek v potoce vzal? Byl tam snad celou tu dlouhou dobu? Medailonek jsem pečlivě ukryla a Alence slíbila, že bude patřit jí.

Brzy na to jsem těžce onemocněla, dlouho jsem ležela v nemocnici, a pak v ústavu. Nikdo nevěřil, že se z tak těžkých problémů dostanu. Alenka skončila u své matky a otčíma. Ve dne i v noci jsem se za ní modlila.

Když za mnou po několika týdnech konečně přišli, Alenka se ke mně nenápadně naklonila a zašeptala mi: „Prababička ti pomůže, budeme zase spolu!“ Věděla jsem, co mi vtiskla do dlaně. Slzy se mi vedraly do očí. Říkala jsem si, že ji prostě nesmím zklamat. A s tou představou jsem usnula.

Už jsme zase spolu

Spala jsem neuvěřitelně dlouho a tvrdě, až si už mysleli, že jsem mrtvá. Já se ale probrala, a co víc? Cítila jsem se mnohem líp. I výsledky byly překvapující. Nechtěla jsem si pořád dělat naděje a čekala, že se to zase zlomí, ale opak byl pravdou.

Poměrně rychle jsem se ze svých problémů dostala, a i když jsem se zcela neuzdravila, přesto jsem dnes zase ve svém domečku se svou vnučkou Alenkou a naším velkým pokladem – medailonkem s podobiznou její prababičky, který jí bude určitě chránit, až tady já nebudu.

Alence bylo letos šestnáct, už je to šikovná slečna, tak budu moct, až přijde můj čas, odejít s klidným svědomím, že se o sebe už postará.

Bohuslava (79), Znojemsko