Vážená redakce,
dovoluji si poslat vám příběh z mého života. Příběh se sice udál před řadou let, ale myslím si, že některé otázky mezilidských vztahů jsou stále „živé.“ Například najít opravdové přátele pro celý život, je stále zřejmě stejný zázrak před lety i v současnosti.
Když jsem v televizi viděla šot o hodnocení úrovně našich kempů, co vše musí splňovat, aby získaly zlatou plaketku, uvědomila jsem si, že dovolené našeho mládí by dnes patřily do nějakého zaprášeného dávnověku.
A ono to bylo jen před pět a šedesáti lety a okolnosti si to tehdy vynutily takové.
Byli jsme mladí, těšili jsme se na naši první společnou dovolenou. Byli jsme skromní , peněz bylo málo. Tehdy nebyly žádné kempy, ani nějaká ubytovací zařízení.
To, co jsme hledali, jsme našli v malé vesničce Okrouhlá u Jindřichova Hradce, dva čištěné rybníky, panenská příroda.
Chodili jsme zde od chalupy k chalupě, nikde nechtěli „Letňany.“ Až na konci vesnice nám pan Záruba, bývalý mlynář, nabídl v chalupě u půdy malou světničku. Rádi jsme ji brali.
Dvě postele, duchny jako koule, dvě židle, stolek, umyvadlo, věšák na zdi. Voda ve studni a za stodolou kadibudka.
U mlynáře jsme si užili po tři roky krásnou dovolenou.
Čtvrtý rok, těsně před dovolenou, se ozvali naši přátelé. Něco jim prý nevyšlo, proto by rádi, ještě se známými, jeli s námi do naší vesničky. Brali jako samozřejmost, že jim tři pokojíky zajistíme. Co bychom neudělali pro přátele, že?
Neprodleně jsem jela do Okrouhlé a opět chodila od chalupy k chalupě a žadonila o pronájem. Ani tehdy to nebylo jednoduché, ale podařilo se uspět. Pokojíky byly pěkné.
Všichni společně, já ale bez manžela, kterému o jeden den posunuli nástup dovolené, jsme vystoupili z autobusu a já rozvedla všechny po jejich chalupách. Najisto jsem šla, jako poslední , do mlýna.
Pan Záruba mě přivítal rozpačitě s tím, že naše světnička je bohužel obsazená. Nečekaně jim přijel syn s kamarádem na prázdniny a on nám nestačil dát včas vědět. Po tomto oznámení mi popadl kufr a šli jsme k Matějkovům, tam nám zajistil náhradní parádní pokoj.
Majitelka pěkné chalupy, milá usměvavá šedesátnice, mě hned vedla do její chlouby, pan Záruba uklidněně hned odešel.
Když jsem se rozhlédla po pokoji a ptala se, kam že vedou dveře vedle skříně, s klidnou tváří mi řekla, že do komory, kam se chodí vyspat Matějka s Tondou, pomocníkem, když přijdou v noci z hospody a jsou pod parou.
Lekla jsem se, proto mě hned uklidňovala, že jen projdou pokojem, zalezou a je klid. Spí prý jako medvědi v zimě. Ať se jich nebojím.
Když jsem si představila tu hrůzu – já sama v cizím pokoji, dva opilí chlapci se zastaví u mé postele…
Ani jsem nevybalila kufr a šla jsem na náměstí do hospůdky, kde jsme se všichni sešli na večeři. Tam jsem hledala pomoc u přátel. Káju a Mirka jsem požádala, aby jednu noc místo mě spali u Matějků, že se tam sama spát bojím.
Oba přátelé se trapně vymlouvali, nepomohli mi. Když jsem řekla, že bych nejraději jela hned domů, ale jak? Kája mi vážně doporučil chytit si u silnice stopa, on prý stopem cestoval často a rád.
Známá našich přátel Zdena, se kterou jsme se ani moc neznali, se pořádně naštvala, šla se mnou spát ona. Po cestě mi řekla, že se za naše přátele stydí.
V chalupě bylo ticho. Dlouho jsme nemohly usnout. Někdy po půlnoci mě vzbudily šouravé kroky, zastavily se u mé postele a já cítila silný alkoholový odér. Strachy jsem se ani nepohnula, Zdena také nespala. Co bude dál jsem se bála jen pomyslet.
Druhé šmatlavé kroky a rána, to ten druhý chlapík zakopl o můj kufr. Začal vztekle nadávat a oba se pak s klábosením odsunuli do své komory.
Už jsme jen dřímaly, usnout jsme se bály.
Když konečně začalo svítat, nastal v chalupě rozruch. Pro paní Matějkovou přijela sanitka a odvezla ji. Co se stalo jsem se nedozvěděli. Matějka a Tonda se neobjevili a my jsme se za deště vydaly na nedobrovolnou procházku po vesnici.
V hospůdce jsme byli první hosté. Postupně na snídani přicházeli ostatní, přátelé se na nic neptali a chovali se zcela uvolněně. Venku se silně ochladilo, vydatně lilo, pobyt v teple jsme si všichni protáhli dlouho přes oběd.
Kolem půl páté se objevil manžel, popadla jsem ho tak nadšeně, že se až divil. Kája se smál, že manželce holt chyběl chlap v posteli a pokusil se o nejapný žertík.
Když se déšť zmírnil, všichni jsme se vydali do svého. Naše chalupa byla odemčená a prázdná. Vyhodnotili jsme s manželem situaci a časně ráno jsme dali peníze za dvě noci na talíř na stole, a dovolenou v naší vesničce jsme ukončili. Autobus nám k nádraží jel v šest hodin a patnáct minut.
Naši přátelé po pár dnech odjeli také a stěžovali si, že dovolená za nic nestála. Počasí mizerné a ubytování také prý nesplnilo jejich očekávání.
Společnou dovolenou jsme nebrali jako náš neúspěch. Uvědomili jsme si, že i přátelé jsou jen lidé…
Za přátele jsme si je tehdy vybrali my a počasí?
Počasí se nikdy nedá poručit.
Helena L. (84), Praha
