Dobrý den,
občas si kupuji váš časopis, který přečtu od začátku do konce. Něco mě zajímá méně a něco víc. Do druhé skupiny také patří „příběhy psané životem“. A tak jsem se rozhodla i já napsat svůj příběh.
Je mi 74 roků, mám neuropatii, a tak jsem už ani nemohla chodit. Jsem sama a tak je to pro mě docela problém. Nepomáhají obstřiky, infuze jen na pár dní.
Lékař proto rozhodl, že pojedu do lázní. Dostala jsem je, a protože mám ráda jižní Čechy, zvolila jsem jedny v této lokalitě. Jak jsem již uvedla, jsem už dlouho sama a tak jsem si zvolila dvoulůžkový pokoj. Měla jsem to již vyzkoušené, protože jsem měla úraz ramena, musela na operaci, a pak do lázní. Bydlela jsem také ve dvoulůžkovém pokoji a bylo to bezvadné. Spolubydlící byla o málo starší, ale užily jsme si legrace a zábavu. Bohužel letos (byl to můj třetí lázeňský pobyt – první byl v roce 1990 pro těžké gynekologické operaci) jsem měla velkou smůlu. Procedury byly bezvadné, moc mi pomohly. Doufám, že na delší dobu, abych se dokázala o sebe postarat. Pokoj byl malý, tak pro jednoho, sprchy a WC společné s muži, což mne dost šokovalo. Nejhorší však byla spolubydlící.
První den, co jsem přijela, představila jsem se jí a chvíli jsme spolu povídaly. Dozvěděla jsem se, že je jí osmdesát roků, je v lázních prvně a už je tam týden sama. Při vybalování kufru jsem jí řekla, že jsem přivezla šňůru a kolíčky na prádlo. Řekla, že šňůra tam už je a kolíčky nepotřebuje. Po vybalení jsem si šla udělat kávu a zeptala se, zda také nechce. Odpověděla, že kávu nepije. Když jsem dopila, šla jsem do recepce se zeptat, zda mají noviny. Bylo mi řečeno, že ne, ale že si mohu objednat. To jsem udělala a z peněženky vyndala dvousetkorunu a chtěla hned zaplatit. Paní recepční řekla, že se platí denně až při převzetí. Poděkovala jsem a vrátila se na pokoj. Pak byla večeře a tím uběhl první den.
Další den jsem už měla normálně procedury, které byly až odpoledne, a tak jsem se šla dopoledne projít do parku. Před večeří jsem potřebovala něco v kabelce, kterou jsem předtím nechala ve skříni. Při té příležitosti jsem zjistila, že se mi moje spolubydlící hrabala v kabelce. Jistotu jsem získala hned druhý den, když jsem zjistila, že o mém dřívějším povolání stačila !informovat“ dalších pár lázeňských hostů. Sice mi to nebylo milé, ale dělala jsem jako by se nic nestalo. Tak uběhl víkend a v pondělí jsem si šla pro noviny. Když jsem chtěla platit, zjistila jsem, že dvoustovka je pryč. Upozorňuji, že se tam nedá kde utratit. Po příchodu na pokoj jsem si pro sebe říkala, kam se mi ty peníze mohly ztratit a přitom se dívala nenápadně na spolubydlící. Podle jejího chování jsem se ujistila, že to byla ona. Neřekla jsem nic a čekala, jak se zachová. Moc se snažila mne přemluvit, abych s ní šla ven, že mi tam ukáže park a vše, co bych měla vidět. Dělala prostě vše, aby se mi zalíbila a tím od sebe odvrátila podezření. Také mi nabídla, abychom si zašly na terasu na kávu. Takže lhala, když řekla, že jí nepije. Došly jsme domů a já na ni cca 17 dní nepromluvila ani slovo. Byly to zbývající dny do konce mého pobytu. A také jsem od té doby s ní měla peklo. Všichni od té chvíle věděli o každém mém pohybu. Dělala mi samé naschvály. Nebudu je všechny vypisovat, protože by to bylo minimálně na další dva listy.
Je pravděpodobné, že při mé diagnoze budu muset opětovně absolvovat lázeňskou léčbu. Proto jsem se rozhodla, že budu maximálně šetřit, abych si ušetřila nějaké peníze a mohla si tak zajistit jednolůžkový pokoj. Je škoda, že když mi tam tak pomohli, byli vstřícní, milí, že mi to zkazila moje spolubydlící, paní Anna O. Z Horoměřic.
Jana K. (74), Praha
