Domů     Porazila jsem rakovinu
Porazila jsem rakovinu

Stála jsem v ložnici před zrcadlem a prohlížela si se zalíbením své rostoucí bříško.

„Tak co, osude, bude to děvče nebo chlapec?“ řeknu si jen pro sebe do zrcadla.

„Moc ti to sluší,“ ozval se za mnou Tomáš.

Otočila jsem se k němu. Usmál se a potom mě jemně políbil na čelo. Cítila jsem se velmi šťastná. Čekala jsem naše první děťátko. Nechali jsme se překvapit, jestli se narodí dcera, nebo syn. Před sebou jsem viděla spokojený život po boku milovaného člověka.

Během těhotenství jsem se cítila dobře a moc se těšila na naše miminko. Porod proběhl bez komplikací. A tak se nám narodila naše malá dcerka Eliška. Když se ten malý uzlíček narodil, já byla v tu chvíli snad nejšťastnějším člověkem na tomto světě.  Byl to modrooký andílek s tím nejkrásnějším úsměvem.

„Tak jsme konečně kompletní rodina,“ zašeptal mi Tomáš dojatě, když si poprvé pochoval naší dcerku.

Byla jsem v ten okamžik přesvědčená, že tento okamžik nemůže nikdy skončit. Neměla jsem ani přinejmenším tušení, že za pár roků bude všechno jiné. Byly jsme příkladná rodina. Mladá maminka, která se stará o dcerku a domácnost.

Měla jsem svou rodinu, hodně přátel, práci, prostě běžný život, ale moje nemoc mě zaskočila před dvěma lety a s mými plány ošklivě zamíchala. Byl to pro mě šok. Znenadání jsem měla dýchací obtíže.

Dlouho před tím se své obtíže zlehčovala a přisuzovala tyto problémy přibývajícím létům. Na vše důležité jsem si udělala vždy čas, jen návštěvu u lékaře jsem oddalovala. Můj zdravotní stav se nadále zhoršoval.

Nakonec jsem se tam odhodlala jít. Čekala mě celá série různých vyšetření a trvalo nějakou dobu, než lékaři zjistili diagnózu.  Za týden na mě čekal výsledek vyšetření.

„Prosím, paní Martínková, posaďte se. Bude to bohužel na delší povídání,“ řekla mi paní doktorka.

Hned mi bylo jasné, že to bude něco vážného.

„Máte karcinom na plicích. Ale mám pro vás i dobrou zprávu, dá se to ještě léčit, ale musíme začít hned. Musíme to, co nejdříve operativně odstranit.“

„Opravdu mám rakovinu? To není možné,“ optala jsem se svého lékaře a snažila se popřít zároveň daný fakt.

„Ano, ale nebojte, tento typ nádoru se dá již velmi dobře léčit.“

Stála jsem tam ochromená hrůzou. Poprvé jsem měla strach. Popadla mě panika. Co když to nedopadne dobře? Ptala jsem se sama sebe. Musela jsem se uklidnit, poprvé v životě jsem si zapálila cigaretu.

Bylo mi to jedno v ten moment, byla jsem nekuřák a stejně jsem měla nádor na plicích, takže nic horšího už se stát nemohlo. Ten pocit, jak kouř vycházel z mých úst, mě tak nějak uklidňoval.

Doma jsem samozřejmě s tou novinkou neotálela a vyklopila ji hned na stůl. Nebylo to pro mě však vůbec lehké.

„Musím ti něco říct,“ podívala jsem se manželovi do očí a on viděl, jak jsem rozrušená.

Když jsem mu vše pověděla, zprudka se posadil a vytřeštil na mě oči. Oči se mu zalily slzami. Adam mě k sobě pevně přitiskl a já jsem v tu chvíli věděla, že ať by se mnou bylo cokoli, on tu bude vždy pro mě.

Večer jsem ležela v posteli a zírala do tmy. Nemohla jsem za žádnou cenu usnout. Hlavou mi vířily myšlenky a ani jedna z nich nebyla veselá. Nevěděla jsem, co mě všechno ještě čeká, ale rozhodně to nebude nic příjemného.

Snažila jsem se tvářit, že všechno zvládám, ale jakmile odešel můj manžel do práce, propukla jsem v nezastavitelný pláč. Sháněla jsem všechny dostupné informace o své nemoci. Přemýšlela jsem. Ano, bála jsem se. Nemoc mi překonala život od základů.

Všechny plány, sny a naděje se rozpustily jako jarní sníh. Nevěděla jsem, co dál, jak mám dále žít. Proplakala jsem několik nocí.

Blížil se den mé operace a já přiznávám, že jsem se toho zákroku moc bála, a ani lékaři přede mnou netajili možná rizika. Podívala jsem se k oknu nemocničního pokoje, jako bych hledala možnost, co nejrychlejšího úniku.

Dostala jsem strašný strach, bála jsem se, že když to dobře nedopadne, tak už se nebudu moci starat o své děti.

„Co si tady beze mě počnou?“ napadlo mě.

V nemocnici už to bylo všechno rychlé. Nejprve mě sanitář vyzvedl na pokoji. V den operace jsem se probudila už v nemocnici, kam jsem den předtím nastoupila. Po zákroku jsem byla malátná a příšerně unavená.

Ta únava byla téměř nesnesitelná, tělo bylo slabé a svaly ochablé. Druhý den mi bylo lépe, i když na infuzích jsem zůstávala. Odpoledne mi zpestřila návštěva rodiny.

Asi po týdnu jsem šla konečně domů. Odnášela jsem si domů hromadu léků. Moje rodina byla moc nadšená, že jsem byla zase zpět doma a já se hned cítila lépe.

I když v nemocnici mi nic nechybělo a zdravotní personál se o mě vzorně staral, tak přeci doma je doma. Manžel na mě pečlivě dohlížel, abych brala předepsané léky.

Po zhojení rány jsem šla do nemocnice, kde jsem absolvovala kolotoč dalších vyšetření. Nastoupila jsem na léčbu chemoterapií a ozařováním současně. Bylo mi zle a bojovala jsem o svůj život.

Myslela jsem při těchto vypjatých těžkých chvílích zase na to, než se vrátím domů a uvidím zase skotačit svoji dcerku.

Dívala jsem se okolo sebe a viděla lidi, které doslova sžírá rakovina. Byli to lidé jako já. Lidé bez vlasů jejich tváře byli bledé a v očích měli nesmírnou pokoru. Soucítila jsem s nimi.

Překvapilo mě, že personál té nemocnice byl tak milý a empatický. Ta péče sestřiček byla někdy tak dojemná. Pečovali o nás s takovou oddaností a vytrvalostí.

První chemoterapie se velmi těžko dá popsat. Vše bylo pro mě nové, ale zdravotní personál byl velmi empatický. Když začaly vypadávat vlasy, byl to pro mě další šok. Nicméně mě na to připravovaly. Ale po skončení léčby to bylo jako zázrak, zanedlouho mi bylo mnohem lépe.

Po sérii chemoterapiích jsem absolvovala další nezbytná vyšetření a s napětím čekala na další verdikt. Progrese nemoci se nakonec zastavila. Naštěstí jsem tuto drastickou léčbu zvládla.

Byl to krásný pocit vědět, že všechno už mám za sebou a vlastně moje tělo je na konci cesty se uzdravit.

Moje nemoc mi hodně vzala, ale i dala. Poznala jsem, že zdraví v životě dost opomíjíme, ale když ho nemáme, nemůžeme si koupit, musíme doufat, že se uzdravíme. Snažím se nadále žít naplno a věnovat svůj čas jen rodině.

Věřte mi, někdy nás náš život vůbec nešetří. Bojujeme s vleklou nemocí. Máme i jiné problémy. Z každého kouta čekáme na další ránu. A někdy stačí jen málo a už propadáme beznaději. Hroutíme se, pláčeme, nadáváme na osud, že je tak k nám krutý.

Zcela zapomínáme děkovat za to, co máme. A také vůbec nemyslíme na to, že dokud ještě dýcháme, je nějaká naděje.

Každý člověk má v sobě ukrytou sílu, kterou musí nezbytně vyvinout k překonání životních těžkostí. Najdeme ji jen v sobě, věřte mi. Myslím, že jsme málo vděční za to, co nám osud nachystal.

Předchozí článek
Další článek
reklama
Související články
26.9.2023
Věděla jsem, jak moc nás maminka s tatínkem milují, a proto jsem jim mnoho let namlouvala, že je můj bratr zdravý, šťastný a má se dobře. Jako malá jsem ke svému bráškovi Mirkovi vzhlížela jako k velkému vzoru. Také rodiče se v něm viděli, pro tátu to byl borec, ze kterého jednou bude velký sportovec nebo odborník, kterého si budou všichni vážit. Já jsem byla ta druhá, ze které bude maximáln
24.9.2023
Moji rodiče už oslavili zlatou svatbu. Vždy měli krásný vztah a já si vždy představovala, že si budu žít stejně šťastně jako oni. Osud tomu chtěl jinak. Zlatou svatbu rodiče oslavili už před třemi lety, ale pořád ji mám před očima. Byla to ohromná sláva, na které se sešla celá vesnice. Já to obrečela. Kolem mě jsou samé šťastné páry, jen já jsem nikdy na muže neměla štěstí. Všichni kolem sla
23.9.2023
Dostala jsem se do nečekané situace. Když jsem podědila psa, chtělo se mi plakat. Netušila jsem, jaké štěstí mě v podobě chlupatého tvora ještě na stará kolena potká! Na stará kolena jsem si pořídila přítele. No, to je možná trochu nadnesené. Byl to soused. Ale trávili jsme spolu veškerý volný čas, jezdili na výlety, a dokonce i na dovolenou. Zdeněk neměl děti, byl sám, což bylo fajn, ale jednu
19.9.2023
Rodiče si prý nevybíráme, ovšem děti si můžeme vychovat. Říká se to. Realita je ovšem jiná, někdy krutá. Je to těžké přiznat. Možná si i já sama nechci připustit, že jsem zklamala, něco podcenila ve výchově. Znáte to. K vlastním dětem je člověk shovívavý. A já to nechala dojít až moc daleko. S mužem jsme měli hezké manželství a naší dceři Peťulce jsme chtěli dopřát. Takže jsme byli hodně času v
18.9.2023
Okolí si myslí, že mám šťastný život, protože se stále usmívám. Ale i mne potkala zklamání, o kterých nemluvím… Jsem taková povaha, přiznávám. Možná je to tím, že nechci svým smutkem obtěžovat. Možná si vážím toho, že i když mi život také přinesl nelehké chvíle, stále jsou na tom mnozí hůře. Ale i já mám momenty, kdy si o samotě popláču, někdy nevím, jak dál, dostala jsem spoustu ran od lidí, k
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
JOSEFÍNSKÉ SLAVNOSTI 2023
epochanacestach.cz
JOSEFÍNSKÉ SLAVNOSTI 2023
S podtitulem pocta Marii Terezii a pevnosti samotné připomíná akce založení pevnosti Terezín 10. října 1780. Již tradičně jsou situovány především do období 18. století. Jejich cílem je připomenout jedinečnou terezínskou pevnost a události, která předcházeli její výstavbě. Jde o jedny z největších slavností zaměřených na toto období v Evropě. Každoročně je navštěvují z Čech,
Brit Dental Stick: zdraví i mlsání pro domácí mazlíčky v jednom
iluxus.cz
Brit Dental Stick: zdraví i mlsání pro domácí mazlíčky v jednom
Každodenní užití tyčinek Brit Dental Stick podporuje zdraví psích zubů, a to díky mechanickému čištění a působení známých bylin. Pomáhá také odstraňovat zubní plak, čímž působí preventivně proti tvorb
Exkluzivní kreativita arabské estetiky
rezidenceonline.cz
Exkluzivní kreativita arabské estetiky
Nádherný byt s desítkou rozmanitých luxusních pokojů představuje esenci dokonalého souznění orientální atmosféry se soudobou precizností, tak typickou pro nábytek a doplňky společnosti Covet House, je
Čočková pomazánka s mletou paprikou
tisicereceptu.cz
Čočková pomazánka s mletou paprikou
Nejlépe chutná na čerstvém chlebu, ale při oslavách do ní můžete namáčet na silnější proužky nakrájenou mrkev nebo řapíkatý celer. Suroviny 200 g žluté nebo červené čočky 200 ml vody 2 stroužk
Záhadné zmizení Karlie Gusé
enigmaplus.cz
Záhadné zmizení Karlie Gusé
Šestnáctiletá Američanka Karlie Gusé se ztratila již před více než třemi lety. Pátrání nepřineslo téměř žádné výsledky a okolnosti jejího zmizení tak dodnes zůstávají záhadou. Co se stalo na party, kt
Domácí citronový cheesecake
tisicereceptu.cz
Domácí citronový cheesecake
Dezert můžete při servírování ozdobit plátky citronu, citronovou kůrou nebo kopečkem šlehačky. Potřebujete 200 g máslových sušenek 100 g másla Náplň 50 g cukru krupice 500 g ricotty nebo
Co předpověděla drsná věštba?
skutecnepribehy.cz
Co předpověděla drsná věštba?
Na magii jsem nikdy moc nevěřila, jednou mě za jistým šamanem vzala kamarádka. Kdyby tenkrát tušila, co karty prozradí o nás dvou! S Danielou jsme se poznaly, když mně bylo 23 let, jí o dva roky méně. Byly jsme nejmladší kolegyně, což nás spojilo dohromady. Kdybych měla vypsat nějaké rozdíly, tak bych řekla, že já jsem
Byl v Polsku odkryt masový hrob upírů?
epochalnisvet.cz
Byl v Polsku odkryt masový hrob upírů?
Ostatky 450 osob nesoucí znaky protiupírských zásahů byly před nedávnem odkryty v obci Luzino na severu Polska. Mrtví jsou pohřbeni s useknutou hlavou položenou mezi nohama a zatěžkaní kameny, aby nem
Mají pro sebe slabost
nasehvezdy.cz
Mají pro sebe slabost
Pohledný herec ze seriálu Eliška a Damián Robert Urban (37) je evidentně zamilovaný do své krásné kolegyně Emmy Smetany (35). Začalo to tím, že o ní řekl, že je „jedna z jeho nej“, a díval se na ni
Měla by se Ivana bát?
nasehvezdy.cz
Měla by se Ivana bát?
Nejstarší dcera Karla Gotta (†80) Dominika Gottová (48) se vrátila po půl roce do Česka. Jaké tu má plány? Blízké zdroje kolem ní uvádí, že jde o ryze soukromou návštěvu. Není to ale tak dávno, co
Artemis II: Přepíše „bohyně“ historii lidstva?
21stoleti.cz
Artemis II: Přepíše „bohyně“ historii lidstva?
Dostat člověka na Měsíc, to je oč tu běží… A dlouho připravovaná mise Artemis II. má NASA tento sen znovu splnit. To ale není to jediné, čím se program hodlá zapsat do dějin. Od chvíle kdy noha Nei
Krabi: Vrcholný majstrštyk evoluce?
epochaplus.cz
Krabi: Vrcholný majstrštyk evoluce?
Krabi, živoucí fosilie, které byly svědky vlády dinosaurů, jsou součástí skupiny vyšších korýšů zvané desetinožci, existujících od éry pozdního devonu. Nejstarší doložený krab, Eoprosopon klugi, žil na Zemi už před 185 miliony lety. A jak se zdá, evoluce je jimi přímo posedlá. Falešná identita Krabi poustevníčci se na první pohled od ostatních krabů příliš neliší. Za