Stála jsem v ložnici před zrcadlem a prohlížela si se zalíbením své rostoucí bříško.
„Tak co, osude, bude to děvče nebo chlapec?“ řeknu si jen pro sebe do zrcadla.
„Moc ti to sluší,“ ozval se za mnou Tomáš.
Otočila jsem se k němu. Usmál se a potom mě jemně políbil na čelo. Cítila jsem se velmi šťastná. Čekala jsem naše první děťátko. Nechali jsme se překvapit, jestli se narodí dcera, nebo syn. Před sebou jsem viděla spokojený život po boku milovaného člověka.
Během těhotenství jsem se cítila dobře a moc se těšila na naše miminko. Porod proběhl bez komplikací. A tak se nám narodila naše malá dcerka Eliška. Když se ten malý uzlíček narodil, já byla v tu chvíli snad nejšťastnějším člověkem na tomto světě. Byl to modrooký andílek s tím nejkrásnějším úsměvem.
„Tak jsme konečně kompletní rodina,“ zašeptal mi Tomáš dojatě, když si poprvé pochoval naší dcerku.
Byla jsem v ten okamžik přesvědčená, že tento okamžik nemůže nikdy skončit. Neměla jsem ani přinejmenším tušení, že za pár roků bude všechno jiné. Byly jsme příkladná rodina. Mladá maminka, která se stará o dcerku a domácnost.
Měla jsem svou rodinu, hodně přátel, práci, prostě běžný život, ale moje nemoc mě zaskočila před dvěma lety a s mými plány ošklivě zamíchala. Byl to pro mě šok. Znenadání jsem měla dýchací obtíže. Dlouho před tím se své obtíže zlehčovala a přisuzovala tyto problémy přibývajícím létům. Na vše důležité jsem si udělala vždy čas, jen návštěvu u lékaře jsem oddalovala. Můj zdravotní stav se nadále zhoršoval.
Nakonec jsem se tam odhodlala jít. Čekala mě celá série různých vyšetření a trvalo nějakou dobu, než lékaři zjistili diagnózu. Za týden na mě čekal výsledek vyšetření.
„Prosím, paní Martínková, posaďte se. Bude to bohužel na delší povídání,“ řekla mi paní doktorka.
Hned mi bylo jasné, že to bude něco vážného.
„Máte karcinom na plicích. Ale mám pro vás i dobrou zprávu, dá se to ještě léčit, ale musíme začít hned. Musíme to, co nejdříve operativně odstranit.“
„Opravdu mám rakovinu? To není možné,“ optala jsem se svého lékaře a snažila se popřít zároveň daný fakt.
„Ano, ale nebojte, tento typ nádoru se dá již velmi dobře léčit.“
Stála jsem tam ochromená hrůzou. Poprvé jsem měla strach. Popadla mě panika. Co když to nedopadne dobře? Ptala jsem se sama sebe. Musela jsem se uklidnit, poprvé v životě jsem si zapálila cigaretu. Bylo mi to jedno v ten moment, byla jsem nekuřák a stejně jsem měla nádor na plicích, takže nic horšího už se stát nemohlo. Ten pocit, jak kouř vycházel z mých úst, mě tak nějak uklidňoval.
Doma jsem samozřejmě s tou novinkou neotálela a vyklopila ji hned na stůl. Nebylo to pro mě však vůbec lehké.
„Musím ti něco říct,“ podívala jsem se manželovi do očí a on viděl, jak jsem rozrušená.
Když jsem mu vše pověděla, zprudka se posadil a vytřeštil na mě oči. Oči se mu zalily slzami. Adam mě k sobě pevně přitiskl a já jsem v tu chvíli věděla, že ať by se mnou bylo cokoli, on tu bude vždy pro mě.
Večer jsem ležela v posteli a zírala do tmy. Nemohla jsem za žádnou cenu usnout. Hlavou mi vířily myšlenky a ani jedna z nich nebyla veselá. Nevěděla jsem, co mě všechno ještě čeká, ale rozhodně to nebude nic příjemného.
Snažila jsem se tvářit, že všechno zvládám, ale jakmile odešel můj manžel do práce, propukla jsem v nezastavitelný pláč. Sháněla jsem všechny dostupné informace o své nemoci. Přemýšlela jsem. Ano, bála jsem se. Nemoc mi překonala život od základů. Všechny plány, sny a naděje se rozpustily jako jarní sníh. Nevěděla jsem, co dál, jak mám dále žít. Proplakala jsem několik nocí.
Blížil se den mé operace a já přiznávám, že jsem se toho zákroku moc bála, a ani lékaři přede mnou netajili možná rizika. Podívala jsem se k oknu nemocničního pokoje, jako bych hledala možnost, co nejrychlejšího úniku. Dostala jsem strašný strach, bála jsem se, že když to dobře nedopadne, tak už se nebudu moci starat o své děti.
„Co si tady beze mě počnou?“ napadlo mě.
V nemocnici už to bylo všechno rychlé. Nejprve mě sanitář vyzvedl na pokoji. V den operace jsem se probudila už v nemocnici, kam jsem den předtím nastoupila. Po zákroku jsem byla malátná a příšerně unavená. Ta únava byla téměř nesnesitelná, tělo bylo slabé a svaly ochablé. Druhý den mi bylo lépe, i když na infuzích jsem zůstávala. Odpoledne mi zpestřila návštěva rodiny.
Asi po týdnu jsem šla konečně domů. Odnášela jsem si domů hromadu léků. Moje rodina byla moc nadšená, že jsem byla zase zpět doma a já se hned cítila lépe. I když v nemocnici mi nic nechybělo a zdravotní personál se o mě vzorně staral, tak přeci doma je doma. Manžel na mě pečlivě dohlížel, abych brala předepsané léky.
Po zhojení rány jsem šla do nemocnice, kde jsem absolvovala kolotoč dalších vyšetření. Nastoupila jsem na léčbu chemoterapií a ozařováním současně. Bylo mi zle a bojovala jsem o svůj život. Myslela jsem při těchto vypjatých těžkých chvílích zase na to, než se vrátím domů a uvidím zase skotačit svoji dcerku.
Dívala jsem se okolo sebe a viděla lidi, které doslova sžírá rakovina. Byli to lidé jako já. Lidé bez vlasů jejich tváře byli bledé a v očích měli nesmírnou pokoru. Soucítila jsem s nimi. Překvapilo mě, že personál té nemocnice byl tak milý a empatický. Ta péče sestřiček byla někdy tak dojemná. Pečovali o nás s takovou oddaností a vytrvalostí.
První chemoterapie se velmi těžko dá popsat. Vše bylo pro mě nové, ale zdravotní personál byl velmi empatický. Když začaly vypadávat vlasy, byl to pro mě další šok. Nicméně mě na to připravovaly. Ale po skončení léčby to bylo jako zázrak, zanedlouho mi bylo mnohem lépe.
Po sérii chemoterapiích jsem absolvovala další nezbytná vyšetření a s napětím čekala na další verdikt. Progrese nemoci se nakonec zastavila. Naštěstí jsem tuto drastickou léčbu zvládla. Byl to krásný pocit vědět, že všechno už mám za sebou a vlastně moje tělo je na konci cesty se uzdravit.
Moje nemoc mi hodně vzala, ale i dala. Poznala jsem, že zdraví v životě dost opomíjíme, ale když ho nemáme, nemůžeme si koupit, musíme doufat, že se uzdravíme. Snažím se nadále žít naplno a věnovat svůj čas jen rodině.
Věřte mi, někdy nás náš život vůbec nešetří. Bojujeme s vleklou nemocí. Máme i jiné problémy. Z každého kouta čekáme na další ránu. A někdy stačí jen málo a už propadáme beznaději. Hroutíme se, pláčeme, nadáváme na osud, že je tak k nám krutý. Zcela zapomínáme děkovat za to, co máme. A také vůbec nemyslíme na to, že dokud ještě dýcháme, je nějaká naděje.
Každý člověk má v sobě ukrytou sílu, kterou musí nezbytně vyvinout k překonání životních těžkostí. Najdeme ji jen v sobě, věřte mi. Myslím, že jsme málo vděční za to, co nám osud nachystal.
