Bylo to jako ze špatného filmu. Manžel čekal na mě doma, než se vrátím z práce a řekl mi, že odchází. Potom si sbalil nějaké věci a oznámil mi, že potřebuje odstup. Náš vztah ho prý dusí. Seděla jsem v kuchyni a nezmohla jsem se ani na slovo.

Slyšela jsem bouchnout dveře, potom jak nastartoval motor auta… A najednou byl pryč. Ani nevím, jak dlouho jsem tam bezmocně seděla a doufala, že se vrátí. Neuvědomovala jsem si realitu, že je to pravda a rozhodně to není zlý sen.

Myslela jsem a byla jsem pevně v ten okamžik přesvědčená, že se mi hroutí můj dosavadní svět doslova pod nohami. Stála jsem naproti svému manželovi a nejraději bych ho něčím praštila, aby se mi probral.

Jenže jsem se pouze zmohla na větu, zda to myslí opravdu vážně, že mě opouští i naše dvě děti. Hlavou se mi honilo jen, jak to mám proboha Terezce a Lukáškovi tohle všechno vysvětlit. Jak jim mám proboha říct, že tatínek už tu s námi nebude?

Po těch společných letech nás opustil kvůli mladé holce, kterou zná teprve tři měsíce. Byla to jeho nová asistentka. Byla dost hezká na to, aby ho mohla zlákat!

Vůbec jsem ho nepoznávala a hlavně nechápala. Na našem vztahu jsem ale žádnou změnu nepozorovala. Nic nenasvědčovalo tomu, že by bylo naše manželství v nějaké krizi. Přišlo mi všechno v naprostém pořádku. O to více jsem nechápala jeho unáhlený odchod.

Krev ve spáncích se mi prudce rozproudila a hlava mi hrozila prasknutím. Potom jsem propukla v hysterický nezastavitelný pláč. Nešlo to nijak zadržet, ani jsem se o to nesnažila, všechna ta bolest potřebovala jít rychle ven.

Můj manžel mezitím se snažil přede mnou obhájit. Pronášel nadále nesmyslnou řeč o tom, že potkal svou osudovou ženu. Hlavou mi mezitím běžely naše společné vzpomínky na náš dosavadní život. Všechno to krásné je mávnutím proutku náhle fuč.

Všechno to přebila nějaká holka s blond vlasy. Odešel si za ní. Dusila jsem v sobě nekonečný nával zlosti.

Šla jsem si do koupelny umýt obličej a trochu se dát do kupy. To bude dobrý, snažila jsem se sama sebe přesvědčit a věřila tomu asi jako na růžového slona. Byla jsem úplně na dně. Myslela jsem si, že moje pocity nejsou normální. Byla jsem úplně šílená. Vzala jsem si pilulku na spaní a podařilo se mi konečně usnout.

Trpělivě jsem čekala, že naše partnerská situace se změní. Věděla jsem, že se může ve svém náhlém poblouznění i spálit, ale jak ho jinak probrat? Dělat mu naschvály? K čemu by to pomohlo? Jen by si myslel, že jsem akorát tak hysterka a ještě k tomu zhrzená.

Ze začátku jsem si myslela, že jde jen o krátkodobý rozmar, který ho brzy přejde a on bude ještě prosit, aby se mohl vrátit zpět.  Jenže nic takového se samozřejmě nekonalo. Snažila jsem se mu dovolat, psala mu smsky, ale vůbec na ně nereagoval.  Byla jsem z této situace čím dál tím více zoufalejší a bezmocnější.

Po pár dnech, když jsem si byla konečně schopna připustit realitu, tak jsme se dohodli, že se zatím rozvádět nebudeme. Našim dětem jsem nechtěla sebrat otce. Na všem jsme se domluvili. Byt zůstal mně a manžel mi na děti dával slušnou částku.

Mohl si to ze svého podnikání koneckonců dovolit. Rozhodla jsem se, že se o ně postarám, jak nejlépe budu moci.

Konečně jsem si začala uvědomovat, že se změnil. Skutečně jsme se za poslední rok od sebe dost vzdálily, ale já to nebrala tehdy tak zásadně, ani kriticky. Prostě jsem to přičítala společně stráveným rokům.

Potom mi stejně asi po roce nečekaně přišel doporučený dopis. Jak jistě hádáte, byl to samozřejmě návrh na rozvod našeho manželství. Po tolika letech jsem svého manžela absolutně nepoznávala a hlavně nechápala.

Vzpomínám, že mezi námi to byla rozhodně láska na první pohled. Začátek tohoto vztahu vypadal tak trochu jako z nějaké tuctové romance. Potkali jsme se na taneční zábavě.

Zrovna jsem tančila s kamarádkou na parketě a projel mnou velmi zvláštní pocit, vnitřní hlas mi našeptával, abych se otočila. Uposlechla jsem ho a došlo k vzájemnému očnímu střetnutí, doslova v jedné chvíli jsem zachytila jeho pohled.

Usmíval se na mě pohledný mladý muž v pruhovaném tričku a s nagelovanými vlasy, který stál u baru. Byl to vysoký, štíhlý a opálený krasavec. Působil na mě velmi sexy. Také jsem mu úsměv oplatila.

Bylo vidět, že se stále dívá na mě. Občas jsem na něj letmo hodila očkem a snažila tančit více sexy. Když jsem si sedla zpět ke stolu, zareagoval celkem rychle. Přišel za mnou a zeptal se, zda mě může pozvat na drink.

Stál u mě tak nebezpečně blízko, jasně jsem ucítila, jak úžasně voní. Vykoktala jsem ze sebe, že se s ním napiji velmi ráda. Představil se mi jako Jiří.

Se zářivým úsměvem mi objednal koktejl, pak jsme spolu tančily a k ránu už mě pevně držel ve své náruči.

Při této vzpomínce mě rozechvěje další nezastavitelný záchvat pláče, ale já už bečet dál nechci. Ted už ne, rozhodla jsem se. Občas prostě věci nedopadnou, tak jak je máte naplánované. Občas vás budou v životě čekat bolestné události. Věřím, že krásné chvíle zase prožiji za nějaký čas, možná za pár roků…

Jsem možná velmi naivní, ale nikdy v životě mě nenapadlo, že by mi mohl Jiří být nevěrný, natož že by mě mohl kvůli jiné opustit. Měla jsem na něj hrozný vztek. Nadále jsem si myslela, že Jiří se ke mně vrátí. Jenže to opravdu byla veliká hloupost.

Jednoho dne mi na stole přistály rozvodové papíry. To, co prožívala, bylo jako z nějakého filmu. Dovršení celé této situace bylo to, že se ukázal pravý důvod našeho rozvodu. Můj muž totiž čekal dítě s onou blondýnou. Prostě jednoho dne mi to oznámil. Pak se otočil na podrážkách svých značkových bot a odešel.

Snažila jsem se žít dál svůj život s dětmi, jenže jsem věděla, že mi chybí muž. Opora, klidná síla a hlavně vědomí, že nejsem sama. A chyběl mi také samozřejmě sex. Rozhodla jsem se to změnit.

Po rozvodu jsem si myslela, že už je takřka nemožné někoho obstojného potkat. K inzerátu na placené seznamce mě nakonec přemluvila kámoška Veronika. Musím se však přiznat, že na nějaké neznámé mužské jsem neměla vůbec náladu.

Jenže kde a s kým bych se seznámila, že? Po vytřídění nevhodných objektů mého zájmu mi zbylo jen pár potencionálních nápadníků, se kterými jsem si začala psát a domluvila si s nimi schůzku. A stačilo mi to. Byla to naprostá ztráta času.

Hodinu a půl jsem se musela smát jejich vtípkům, přetvařovat se a dělat, že jsou opravdu vtipní. Chtělo se mi utéct domů. Potom jsem se jim samozřejmě už neozvala. No uznejte se, mělo by to nějaký smysl?

Přece jim nebudu vysvětlovat, co se mi na nich nelíbí a zároveň vadí, ne? Raději je ušetřím té bolesti.

Občas jsem tedy šla na nějaký to rande, ale vždycky jsem se vrátila zklamaná. Jiří byl láska mého života. Někoho podobného už nikdy nepotkám, říkala jsem si neustále.

O žádném šťastném konci v mém životě jsem ani neuvažovala, ale potom jsem potkala Pavla a vše se změnilo k lepšímu.

Byl to fajn mužský a já jsem najednou začala zjišťovat, že k němu cítím něco jiného než jen sympatie. Bylo pro mě těžké dovolit mu, abychom se sblížili.

Dlouho jsem odolávala, ale on byl velmi trpělivý a podařilo se mu zbořit hradby, které jsem kolem sebe vybudovala. Ukázal mi, jak je krásné být milována. Pavel byl zosobněním všech mých tajných tužeb, doslova spřízněná duše. Rozhodli jsme se ale žít odděleně a naši lásku si nechat pro sebe.

Ale po čase jsem ho seznámila se svými dětmi a bylo vidět, že se jim můj partner zamlouvá. Musím říct, že jsem měla zpočátku obavy, jestli ho přijmou. Ale i on si je oblíbil a bylo vidět, že má smysl pro rodinu. Časem se tedy spolu sblížily.

Moje dcerka se synem vymyslely na mě takovou malou boudu. Pozvala jsem Pavla jednoho letního odpoledne na grilování a ti dva malí rošťáci už měli vymyšlený svůj plán.

„Mami, vždy si říkala, že když se dva milují, tak by se měli vzít a založit rodinu, ne? Tak je to přeci správně,“ říkala mi pohoršeně moje dcerka.

„Co prosím?“ vykoktala jsem udiveně ze sebe.

„Ano, to si maminko říkala, že muž a žena by se měli vzít,“ přidal se i můj syn Lukášek.

„Ti dva mají naprostou pravdu. Okamžik,“ řekl a mezitím zmizel v zahradě. Po chvilce se vrátil s natrhanými květinami.

„Milá Terezo, miluji tě a chtěl bych s tebou být už navždy. Proč bychom nemohly spolu být už napořád?“ pronesl a vytáhl z kapsy krabičku s prstýnkem.

Potom mi podal natrhané květiny. Hluboce se mi při tom podíval do očí a řekl: „Vezmeš si mě za manžela, Terezko?“

Neměla jsem v tu chvíli slov, ale nakonec jsem odpověděla ano. Byla jsem tak dojatá, vyhrkly mi slzy, ale tentokrát to byly kapky štěstí. Musím říct, že to ti moji malí lišáci s Pavlem měli dokonale naplánované.