Domů     Porazila jsem rakovinu
Porazila jsem rakovinu
7 minut čtení

Stála jsem v ložnici před zrcadlem a prohlížela si se zalíbením své rostoucí bříško.

„Tak co, osude, bude to děvče nebo chlapec?“ řeknu si jen pro sebe do zrcadla.

„Moc ti to sluší,“ ozval se za mnou Tomáš.

Otočila jsem se k němu. Usmál se a potom mě jemně políbil na čelo. Cítila jsem se velmi šťastná. Čekala jsem naše první děťátko. Nechali jsme se překvapit, jestli se narodí dcera, nebo syn. Před sebou jsem viděla spokojený život po boku milovaného člověka.

Během těhotenství jsem se cítila dobře a moc se těšila na naše miminko. Porod proběhl bez komplikací. A tak se nám narodila naše malá dcerka Eliška. Když se ten malý uzlíček narodil, já byla v tu chvíli snad nejšťastnějším člověkem na tomto světě.  Byl to modrooký andílek s tím nejkrásnějším úsměvem.

„Tak jsme konečně kompletní rodina,“ zašeptal mi Tomáš dojatě, když si poprvé pochoval naší dcerku.

Byla jsem v ten okamžik přesvědčená, že tento okamžik nemůže nikdy skončit. Neměla jsem ani přinejmenším tušení, že za pár roků bude všechno jiné. Byly jsme příkladná rodina. Mladá maminka, která se stará o dcerku a domácnost.

Měla jsem svou rodinu, hodně přátel, práci, prostě běžný život, ale moje nemoc mě zaskočila před dvěma lety a s mými plány ošklivě zamíchala. Byl to pro mě šok. Znenadání jsem měla dýchací obtíže.

Dlouho před tím se své obtíže zlehčovala a přisuzovala tyto problémy přibývajícím létům. Na vše důležité jsem si udělala vždy čas, jen návštěvu u lékaře jsem oddalovala. Můj zdravotní stav se nadále zhoršoval.

Nakonec jsem se tam odhodlala jít. Čekala mě celá série různých vyšetření a trvalo nějakou dobu, než lékaři zjistili diagnózu.  Za týden na mě čekal výsledek vyšetření.

„Prosím, paní Martínková, posaďte se. Bude to bohužel na delší povídání,“ řekla mi paní doktorka.

Hned mi bylo jasné, že to bude něco vážného.

„Máte karcinom na plicích. Ale mám pro vás i dobrou zprávu, dá se to ještě léčit, ale musíme začít hned. Musíme to, co nejdříve operativně odstranit.“

„Opravdu mám rakovinu? To není možné,“ optala jsem se svého lékaře a snažila se popřít zároveň daný fakt.

„Ano, ale nebojte, tento typ nádoru se dá již velmi dobře léčit.“

Stála jsem tam ochromená hrůzou. Poprvé jsem měla strach. Popadla mě panika. Co když to nedopadne dobře? Ptala jsem se sama sebe. Musela jsem se uklidnit, poprvé v životě jsem si zapálila cigaretu.

Bylo mi to jedno v ten moment, byla jsem nekuřák a stejně jsem měla nádor na plicích, takže nic horšího už se stát nemohlo. Ten pocit, jak kouř vycházel z mých úst, mě tak nějak uklidňoval.

Doma jsem samozřejmě s tou novinkou neotálela a vyklopila ji hned na stůl. Nebylo to pro mě však vůbec lehké.

„Musím ti něco říct,“ podívala jsem se manželovi do očí a on viděl, jak jsem rozrušená.

Když jsem mu vše pověděla, zprudka se posadil a vytřeštil na mě oči. Oči se mu zalily slzami. Adam mě k sobě pevně přitiskl a já jsem v tu chvíli věděla, že ať by se mnou bylo cokoli, on tu bude vždy pro mě.

Večer jsem ležela v posteli a zírala do tmy. Nemohla jsem za žádnou cenu usnout. Hlavou mi vířily myšlenky a ani jedna z nich nebyla veselá. Nevěděla jsem, co mě všechno ještě čeká, ale rozhodně to nebude nic příjemného.

Snažila jsem se tvářit, že všechno zvládám, ale jakmile odešel můj manžel do práce, propukla jsem v nezastavitelný pláč. Sháněla jsem všechny dostupné informace o své nemoci. Přemýšlela jsem. Ano, bála jsem se. Nemoc mi překonala život od základů.

Všechny plány, sny a naděje se rozpustily jako jarní sníh. Nevěděla jsem, co dál, jak mám dále žít. Proplakala jsem několik nocí.

Blížil se den mé operace a já přiznávám, že jsem se toho zákroku moc bála, a ani lékaři přede mnou netajili možná rizika. Podívala jsem se k oknu nemocničního pokoje, jako bych hledala možnost, co nejrychlejšího úniku.

Dostala jsem strašný strach, bála jsem se, že když to dobře nedopadne, tak už se nebudu moci starat o své děti.

„Co si tady beze mě počnou?“ napadlo mě.

V nemocnici už to bylo všechno rychlé. Nejprve mě sanitář vyzvedl na pokoji. V den operace jsem se probudila už v nemocnici, kam jsem den předtím nastoupila. Po zákroku jsem byla malátná a příšerně unavená.

Ta únava byla téměř nesnesitelná, tělo bylo slabé a svaly ochablé. Druhý den mi bylo lépe, i když na infuzích jsem zůstávala. Odpoledne mi zpestřila návštěva rodiny.

Asi po týdnu jsem šla konečně domů. Odnášela jsem si domů hromadu léků. Moje rodina byla moc nadšená, že jsem byla zase zpět doma a já se hned cítila lépe.

I když v nemocnici mi nic nechybělo a zdravotní personál se o mě vzorně staral, tak přeci doma je doma. Manžel na mě pečlivě dohlížel, abych brala předepsané léky.

Po zhojení rány jsem šla do nemocnice, kde jsem absolvovala kolotoč dalších vyšetření. Nastoupila jsem na léčbu chemoterapií a ozařováním současně. Bylo mi zle a bojovala jsem o svůj život.

Myslela jsem při těchto vypjatých těžkých chvílích zase na to, než se vrátím domů a uvidím zase skotačit svoji dcerku.

Dívala jsem se okolo sebe a viděla lidi, které doslova sžírá rakovina. Byli to lidé jako já. Lidé bez vlasů jejich tváře byli bledé a v očích měli nesmírnou pokoru. Soucítila jsem s nimi.

Překvapilo mě, že personál té nemocnice byl tak milý a empatický. Ta péče sestřiček byla někdy tak dojemná. Pečovali o nás s takovou oddaností a vytrvalostí.

První chemoterapie se velmi těžko dá popsat. Vše bylo pro mě nové, ale zdravotní personál byl velmi empatický. Když začaly vypadávat vlasy, byl to pro mě další šok. Nicméně mě na to připravovaly. Ale po skončení léčby to bylo jako zázrak, zanedlouho mi bylo mnohem lépe.

Po sérii chemoterapiích jsem absolvovala další nezbytná vyšetření a s napětím čekala na další verdikt. Progrese nemoci se nakonec zastavila. Naštěstí jsem tuto drastickou léčbu zvládla.

Byl to krásný pocit vědět, že všechno už mám za sebou a vlastně moje tělo je na konci cesty se uzdravit.

Moje nemoc mi hodně vzala, ale i dala. Poznala jsem, že zdraví v životě dost opomíjíme, ale když ho nemáme, nemůžeme si koupit, musíme doufat, že se uzdravíme. Snažím se nadále žít naplno a věnovat svůj čas jen rodině.

Věřte mi, někdy nás náš život vůbec nešetří. Bojujeme s vleklou nemocí. Máme i jiné problémy. Z každého kouta čekáme na další ránu. A někdy stačí jen málo a už propadáme beznaději. Hroutíme se, pláčeme, nadáváme na osud, že je tak k nám krutý.

Zcela zapomínáme děkovat za to, co máme. A také vůbec nemyslíme na to, že dokud ještě dýcháme, je nějaká naděje.

Každý člověk má v sobě ukrytou sílu, kterou musí nezbytně vyvinout k překonání životních těžkostí. Najdeme ji jen v sobě, věřte mi. Myslím, že jsme málo vděční za to, co nám osud nachystal.

Předchozí článek
Další článek
Související články
5 minut čtení
Myslela jsem, že mě už v mém věku žádné milostné dobrodružství nečeká. Ale ono přišlo a bylo dokonalé. Bohužel jen chvíli... Bude to už jedenáct let, co jsem ovdověla. Než mi zemřel manžel, nikdy jsem vlastně nežila sama. V dětství byl náš dům plný příbuzných, později jsem bydlela na internátě a po svatbě se kolem mě pořád někdo točil. A najednou bylo ticho. Nejhorší nebyly dlouhé večery, ale p
3 minuty čtení
Dopis od babičky hýčkám dodnes, nikdy bych ho nevyhodila ani neztratila. Skrývá totiž důležité poselství, které mi pomohlo žít dál. Když mi zemřela babička, měla jsem pocit, že se svět zastavil. Bylo mi osmadvacet, měla jsem práci, přátele i plány, ale všechno najednou ztratilo smysl. Babička byla mým bezpečným přístavem. Když mě něco trápilo, poznala to dřív, než jsem promluvila. „Srdce se
3 minuty čtení
Pracovala jsem na obecním úřadě skoro třicet let. Za tu dobu jsem poznala spoustu lidí, ale na Marii nezapomenu. Byla to drobná žena s věčně zarudlýma rukama, které jí v zimě popraskaly od studené vody a čisticích prostředků. Uklízela u nás. Každé ráno přišla ještě před sedmou, tiše pozdravila a pustila se do práce. Jednou jsem ji zastihla sedět na chodbě před kanceláří. V ruce držela obálku a 
3 minuty čtení
Celý život jsem prožila v jedné vesnici tady u nás. A teď mám najednou odejít. To mi nemohou udělat. Vytrhnout mě z místa, kde mám své kořeny. Narodila jsem se tu, chodila do školy, pracovala na místním statku a později na poště. Znala jsem každou cestu, strom i prasklinu v chodníku před kostelem. Když jsem byla mladá, připadalo mi, že svět končí až někde za kopcem. A vůbec mi to nevadilo. V lé
3 minuty čtení
Myslela jsem si, že v zaměstnání strávím ještě pár spokojených let. Jenže kvůli ošklivým pomluvám jsem nakonec odešla do důchodu dřív. Práci v nemocniční jídelně jsem milovala. Někdo se možná podiví, co může člověka tolik bavit na každodenním vaření, ale já se do zaměstnání opravdu těšila. Měly jsme tam dobrou partu, znaly jsme se léta. Když se začal blížit důchod, vůbec se mi odcházet nechtělo
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Potěšte duši vůněmi
nejsemsama.cz
Potěšte duši vůněmi
Potřebujete povzbudit, a možná i vyléčit unavenou duši? Vyzkoušejte úžasnou terapii vonnými oleji. V různých etapách dne působí na naše zdraví i pohodu. Jak si aromaterapii správně načasovat? K aromaterapii se využívá účinků rostlinných olejů a vonných esencí. Každá vůně je určena k jinému použití podle toho, co vás právě trápí. Vonné esence s éterickými oleji můžete inhalovat, protože právě
6 historických tunelů: Kde vlaky nahradily brambory?
historyplus.cz
6 historických tunelů: Kde vlaky nahradily brambory?
Obyvatelé Litoměřic si prý stěžují, že jim chystaná železnice do Děčína znemožní přístup k Labi. Ražení tunelů na trati z Plzně do Železné Rudy je zase tak nebezpečné, že si práce vyžádají na 50 mrtvých. I tak se rodí jedny z nejstarších tunelů v Česku. Choceňský tunel Svědek velké tragédie Se stavbou Choceňského tunelu, vedoucího skrz
Kanyza upadl do kómatu a bojoval o život
nasehvezdy.cz
Kanyza upadl do kómatu a bojoval o život
Herec s nezaměnitelným hlasem Jan Kanyza (79) zažil chvíle, kdy se jeho blízcí obávali nejhoršího. Loni na podzim Jan Kanyza (79) náhle zkolaboval a záchranka ho převezla do pražské Nemocnice Na Fr
Návrat k opravdovému kouzlu Vánoc: 4 důvody, proč o víkendu navštívit Staročeský trh v Táboře
panidomu.cz
Návrat k opravdovému kouzlu Vánoc: 4 důvody, proč o víkendu navštívit Staročeský trh v Táboře
Únik z vánočního shonu do časů našich předků Kde v dnešním zrychleném světě najít ten pravý, klidný duch svátků? Když se kolem nás nákupní centra plní spěchem a výlohy blikají až příliš hlučně, občas zatoužíme prostě zpomalit. Chceme dýchnout atmosféru starých časů, kdy se adventní čas měřil vůní dřeva, lidovým zpěvem a tichým očekáváním. Pokud