Když jsem byla mladší, nikdy by mě nenapadlo, že jednoho dne ztratím ženu, která se mnou sdílela tolik let života. Jde to. I opora zmizí… Marta byla mou vrbou, prvním člověkem, kterého jsem volala, když se stalo něco dobrého i špatného. Myslela jsem si, že taková vazba vydrží všechno. Jenže stáří někdy ukazuje, že některé vztahy nejsou určené k tomu, aby obstály v každé zkoušce. Začalo to nenáp

Nikdy jsem si nemyslela, že přijde den, kdy si s dcerou nebudu mít co říct. Věřila jsem, že i kdyby se cokoli pokazilo, mezi námi zůstane vazba. Alespoň ten neviditelný most, který nás kdysi spojoval od prvního nadechnutí. Ne, ani ten nevydržel. Čas umí stavět bariéry, které nejsou vidět, ale zato se dají cítit v celém těle. Nepřišlo to ze dne na den. Nezachytila jsem žádný konkrétní okamžik, k

Když mi dcera oznámila, že by bylo lepší, abych se přestěhovala do domova důchodců, byl to šok. Dcera tvrdila, že chce, abych měla péči a společnost. Mně to ale znělo jako zdvořilé balení rozhodnutí, které už padlo bez mého souhlasu. Můj byt byl plný vzpomínek, drobných předmětů, které jsem sbírala celý život. Každý měl svůj příběh a já je měla opustit, jako by to byly věci bez významu. Když js

S mým manželem jsme spolu už čtyřicet sedm let. Bydlíme v malém domku s kouzelnou zahrádkou plnou růží. Náš dům je plný věcí. Starých fotek, knížek i hrnců po babičce. A taky plný lidí. Našich dětí. Tří dospěláků. A pořád je máme na krku. Nejstarší je povaleč Nejstarší je Petr. Čtyřicet dva let. Když mu bylo dvacet, přišel domů s tím, že utekl z vysoké: „Škola mě nebaví. Chci cestovat.“ O

Když jsem se rozvedla, myslela jsem, že vše zlé je za mnou a čeká mě zbrusu nový a krásný život. To bych ale nesměla spát s mužem své kamarádky. Ztratila jsem skoro dvacet let s mužem, který za to nestál. Mé manželství bylo naprosto marné. Gustav byl děvkař, lhář a k tomu ještě budižkničemu. Jeho neschopnost i chování jsem tolerovala jen kvůli dětem. Dnes vím, že to byla velká hloupost. Nakonec

Že se na prahu důchodu nemůže člověk zamilovat? Kdepak! Můj táta je příkladem toho, že láska kvete v každém věku. Ještě jako malá holka jsem často svému tátovi říkala, že ho nikdy nikomu nedám. A myslela jsem to vážně. Upínala jsem se k němu jako květina ke slunci, znamenal pro mě největší jistotu a bezpečný přístav mého dětství. Moje opora Maminka nám odešla, když mi bylo sedm let. Díky

Vypravila jsem se před Vánocemi na hřbitov tak, jako to dělávám každý rok. Tehdy jsem se ale nevrátila domů sama. Přinesla jsem si zraněného společníka. Od chvíle, kdy jsem nastoupila do důchodu, jsem se zařekla, že musím každý den chodit na procházku, abych se stále držela v kondici. Vzhledem k tomu, že trpím celou řadou zdravotních potíží, to není vždy jednoduché. Jak čas ubíhá, je to pro mě

Brala jsem ji jako svou vnučku, celé dětství jsem ji hlídala. Pak se někam odstěhovala. Po deseti letech mi ale kdosi zazvonil u dveří. První krůček udělala Markétka u mě doma. Její rodiče, mí mladí sousedé, na ni neměli moc času, byli hodně zaneprázdnění, a já byla taková jejich babička na hlídání. Ty jejich bydlely příliš daleko. Markétka byla více u mě než doma. Mé vlastní děti, dva synové,

Manžel se rozhodl, že bude svou minulost tajit. Když jsem se potkala s jeho první ženou, nevěřila jsem svým uším. Byla jsem pět let vdaná, můj muž byl o dvanáct let starší než já, už rozvedený. Vlastně jsem vůbec nepochopila, proč mi neřekl hned na začátku našeho vztahu pravdu, že má se svou bývalou manželkou syna. Lhal, snad aby působil jako pan Dokonalý! Řekl mi, že jeho první manželství byl

Advent je krásné období plné lásky a pohody, motivuje nás k tomu dělat něco pro druhé. Pak si nás našel osud sám a nestojí nás to ani korunu. Pokaždé, když nastane čas adventu, cítíme s manželem nutnost dát nějaké peníze na charitu. Když ale vidíme, jak toho některé nadace zneužívají, bere nám to chuť dělat dobré skutky. Před pár lety jsme se dokonce shodli, že žádné nadaci, která lidi jen cito