S kamarádkou jsme se těšily na celodenní výlet. Ale po pár kilometrech jsme se ztratily uprostřed lesa… Stalo se to už před mnoha lety, ale pamatuji si to moc dobře. Jako kdyby se to stalo včera. Byly jsme tehdy s kamarádkou na celodenním výletě a najednou jsme došly na rozcestí, ze kterého vedly dvě cesty. Jedna byla kratší, a tu jsme po krátké úvaze také nakonec zvolily. To jsme ale neměly dě

Byla to jen taková hra na schovávanou a mě nenapadlo nic lepšího, než se ukrýt do zakázané dědečkovy truhlářské dílny... V  dětství jsem často trávila prázdniny a také volné víkendy i se svým bratrem u babičky a dědečka na vesnici. Dědeček byl šikovný stolař a s babičkou si ještě přivydělávali zdobením už hotových rakví v odlehlé dílně. Přikázali nám, abychom do této místnosti s bratrem nechodi

Ztratila jsem matku, když jsem byla ještě malá. Lásku jsem poté už u nikoho nenašla. Nikdo mě neměl rád jako maminka. Bylo mi teprve pět let, když máma zemřela. Vzpomínky na ni jsou matné, jako by byly zalité šedým světlem, ale přesto vím, jaká byla. Jemná, laskavá, vytvářela domov, ve kterém jsem se nebála. A milovala mne. To jsem vnímala. Najednou zmizela a já zůstala jen s otcem, na kterého

Byly jsme celý život jen dvě. Já a moje dcera Adéla. Bez jejího otce, bez jakékoli jiné opory. A ona tu není. Jednoho odpoledne odešla na trénink gymnastiky. Ten den jsem čekala, že se vrátí jako obvykle. Zavolali mi, že při tréninku spadla z výšky přímo na hlavu a krátce ztratila vědomí. V nemocnici jsem našla Adélu bledou, nehybnou, s přístroji připojenými k jejímu drobnému tělu. Půl roku

Bylo mi téměř čtyřicet, když jsem poprvé potkala Radoslava. Osamělost už pro mě byla samozřejmostí. Nečekala jsem už nic velkého, jen osamělý zbytek života. A přesto, najednou přišel on. Radoslav byl vdovec a staral se o své dvě děti, Markétu a Vítka. Když jsem je poprvé viděla, cítila jsem spíš zodpovědnost než nejistotu. A domnívala jsem se, že vzájemné sympatie byly skutečné. Po Radkově smrt

S mým manželem Karlem žiju celý svůj dospělý život a byla jsem si jistá, že už není nic, co bych o něm nevěděla. Že mě na něm nemůže nic překvapit. SKarlem jsme se znali od dětství. Chodit jsme spolu začali hned po maturitě a brali se, když jsme oba oslavili dvacetiny. Znám ho jako své boty, včetně jeho nepochopitelného zlozvyku schovávat si ponožky pod polštář, který jsem ho za desítky let neo

Vánoce pro mě nejsou jen svátky klidu, ale je to splnění všech mých přání, která si plníme jen v kruhu rodiny, kdy zapomínáme na všechna naše trápení. Už z dětství mám Vánoce spojené s vůní cukroví, františků i prskavek. Vzpomínky se mi vryly do paměti jako teplé objetí. Když zavřu oči, cítím skořici z perníčků, vanilku z rohlíčků, hřebíček ze svařáku a jehličí ze stromečku, který jsme s tatínk

V našem domě mě všichni znají. A nikdo se se mnou nechce bavit. Ani se jim nedivím. Jedné sousedce jsem zničila život, a ani nevím proč. Když jsem se sem nastěhovala s manželem a malou dcerou, barák byl nový, všichni se zdravili, nosili si koláče. Já jsem byla mladá, hezká, měla jsem čas a povídala si se sousedkami. „Viděla jsi, jak paní Nováková chodí v noci ven? Určitě má milence.“ Smály j

Soused se jevil jako protiva, navíc mě pomlouval. Nenapadlo mě, že bychom se někdy mohli sblížit. Ale život umí překvapit. Silvestry nemám ráda. V našem baráku probíhají snad ještě bouřlivěji než jinde. Proč, to ráda vysvětlím. Vše je v režii souseda, který mi leze na nervy, a já jemu, to je mi známo. Říká o mně, že jsem stará panna. Zjevně neví o mém dávném krátkém manželství. Proč bych mu

Byla jsem zvyklá na učitelky, ale na gymplu jsme měli profesora. Se spolužačkami jsme se shodly, že je to fešák. Nenapadlo mě, že bychom na gymnáziu dostali třídního profesora, chlápka. Byla jsem zvyklá na paní učitelky. Tohle ale žádná paní učitelka nebyla, spíš znepokojivě hezký mladý kluk, který nedávno promoval. Nejen já jsem z něj byla celá pryč. Se spolužačkami jsme se shodly, že je to si