S bratrancem jsem vždy vycházela, dokud nepoznal svoji ženu. Pak jsme se odcizili a vstoupil mezi nás hněv. Ten trvá i poté, co Pavel zemřel. Někdy bývá život smutný a komplikovaný, a hlavně nepředvídatelný. Bývaly časy, kdy jsme se s bratrancem Pavlem měli hodně rádi. Byl jen o rok starší než já, takže jsme dětství prožili spolu, často jsme si hráli a vymýšleli všelijaké lumpárny. Ale pak nás

V bazaru jsem si vyhlédla noční stolek. Jenže od chvíle, kdy jsem si ho postavila vedle postele, se mi zdály děsivé sny. Mám slabost pro starožitnosti, ale po jedné zkušenosti se jim už obloukem vyhýbám. Našla jsem si noční stolek, který nesl špatnou energii. Zdály se mi noční můry, v nichž hrála hlavní roli jeho předchozí bláznivá majitelka. Bazar s nábytkem Vracela jsem se tehdy s manže

S dcerou jsme si nerozuměly, ale její sen o květinářství nás sblížil. Společná práce nám vrátila to, co jsme ztratily. Důvěru a lásku. Náš vztah byl vždycky složitý. Dcera toužila po svobodě, po životě, kde si vše rozhodne sama, zatímco já jsem chtěla pořádek a jistotu. Když odešla na vysokou, málem jsme se přestaly bavit. „Ty mi nikdy nerozumíš, mami,“ vyčítala mi často přes telefon, když jsme

Se sestrou jsme si nebyly příliš blízké snad odmala. Teď už se přestala přetvařovat úplně, a ani se nesnaží svoji nelibost a nelásku vůči mně skrývat. Její jedovaté intriky míří přímo proti mně, mému muži i dětem. Nikdy mě zkrátka neměla ráda. Už od dětství jsem cítila, že mezi námi není obyčejná sesterská rivalita, ale něco tvrdšího, trvalého. Hádaly jsme se o všechno Když jsme byly malé

Zrada sestry bolela víc než cokoli jiného. Nikdy by mě nenapadlo, že nejvíc nám mohou ublížit právě ti nejbližší. Když mi bylo přes čtyřicet, myslela jsem si, že znám svou sestru Evu jako vlastní boty. Byly jsme si blízké od dětství, i když jsme byly každá jiná. Já klidná, ona výbušná. „Jsme jako oheň a voda,“ smály jsme se. Sdílely jsme tajemství, pomáhaly si, když jedna z nás měla problémy.

Bylo ráno 1. máje a já si uvědomila, že mě nemá kdo políbit pod rozkvetlým stromem. Den předtím jsem se totiž rozešla s Honzou. Nezbývalo mi nic jiného než jít s Andym ven sama, mermomocí vyžadoval venčení. Vydala jsem se na trasu, kterou jsme vždy absolvovali se psem společně s Honzou, tím to pro mě bylo bolestnější. Andy pobíhal s klacíkem v tlamě, vždy na mě počkal, až se smutně dovleču k ně

Hrozně jsem ho milovala, toužila jsem s ním založit rodinu a žít šťastně až do konce života. Už jsem nedokázala čekat a chtěla si ho pojistit. Bylo mi téměř čtyřicet. Po neúspěšném manželství, které mi zasadilo citovou ránu, jsem zůstala sama s dcerou Alenkou. Žila jsem dlouhé roky bez partnera a měla co dělat, abych zvládla rodinu uživit. Když se v práci objevil nový kolega Jiří, nepřikládala

Markéta trpěla chorobným strachem z pavouků, much, brouků a kobylek. Nemohla jsem si pomoct, občas jsem nějaké zvířátko přinesla do práce. Každý máme nějakou tu svou fobii, moje kolegyně Markéta se příšerně bála pavouků a veškerého hmyzu. Dokázala předvést hysterický záchvat, ječela jako pominutá a dlouho se třásla. Ten neuvěřitelný výstup mě fascinoval. Nikdy jsem neviděla někoho tak vyvádět,

Nikdy bych nevěřila, jaké schopnosti to zvíře má. Byl to naprosto výjimečný tvor. Málem jsme začali věřit, že musel být kdysi člověkem. Vzhledem k tomu, že jsem vyrůstala na vesnici, dlouho jsem měla přístup ke zvířatům jako k užitkovým tvorům. Nikdy jsem je nepovyšovala na úroveň člověka. Když jsem se dozvěděla, že jedna z našich věhlasných léčitelek vlastní králíka, který je vtělením Amadea M

Bála se, že se už nikdy nevdám a zůstanu na ocet a rodina bude mít ostudu. Její intriky mi přinesly životní pokušení, kterému jsem neodolala. Vytýkala jsem matce, jak je trapné, že mi neustále vodí domů svobodné mládence ze širokého okolí. Maminka pořádala večírky a pikniky, abych se konečně vdala. „Proboha, je ti třicet!“ Lomila rukama. Tehdy bylo jasné, že když se dívka do dvaceti let nevd