Nikdy jsem prababičku nepoznala, přesto o ní vyprávěla celá rodina. Byla ze slavného rodu bylinkářek, říkalo se o nich však, že to byly čarodějnice. O prababičce Bohunce jsem slýchala ne­uvěřitelné příběhy. Říkalo se o ní, že měla zelené ruce, dokázala vypěstovat léčivé bylinky a namíchat takové směsi, po kterých by prý i mrtvý vstal z hrobu. Moje maminka o ní mluvila s velkou láskou, protože u

K tomu malému loveckému zámečku se váže vyprávění o paní baronce, která nad všemi drží ochrannou ruku. Pomohla i mé dceři. Ten zámeček je nenápadný, vědí o něm pouze místní. Skrývá se v lesíčku na úpatí Krušných hor. Nechal jej postavit jistý baron pro svou mladou ženu. Byla tak hodná, že se o ní říkalo, že to je samotný anděl, který se snesl na zem. Pro každého měla laskavé slovo. Baron byl o 

Byla jsem rozmazlená a zhýčkaná, myslela jsem si, že na co pomyslím, to se mi splní. V tanečních jsem pochopila, že tomu tak není. Táta měl kolegu, z něhož se časem vyklubal jeho nejlepší kamarád. Spřátelily se i naše rodiny, jezdívali jsme spolu na výlety, jednou jsme byli dokonce v Bulharsku stanovat, leccos jsme podnikali. No a ten kolega měl syna, jmenoval se Jarda, byl o rok starší než já.

Nikdy bych neřekla, že se v tomhle věku budu cítit tak zbytečně. Nemám už rodinu, manžela jsem nikdy neměla. Poslední dobou mám pocit, že jsem se stala kulisou vlastního života. Nejsem nešťastná kvůli nějakému jednorázovému neštěstí, nešlo o žádnou ránu osudu, která by mě srazila na kolena. Bylo to postupné. Pomalu se to přibližovalo, skoro nepozorovaně, až jsem si jednoho dne uvědomila, že vše

Znaly jsme se celý život. Seděly jsme spolu už v lavici na základce, chodily na brigády, svěřovaly si první trapasy, největší strachy i směšné sny. V ěděla o mně všechno. Nikdy jsem nepochybovala, že bych jí nemohla věřit. Když se mi něco povedlo, volala jsem jí jako první. Když mi bylo zle, přišla. A když jsem něco nezvládala, mlčky seděla vedle mě, aniž by se ptala. Byla moje jistota. Jedi

Byl mým celoživotním druhem. Člověkem, s nímž jsem sdílela každý den. Žili jsme jeden pro druhého, a pak se všechno najednou zlomilo. Ztratila jsem směr i jistotu. On byl celý můj svět. Dnes je mi sedmdesát a někdy stále nevím, jak pokračovat. Dřív jsem si říkala, že mám obrovské štěstí, protože mi osud dopřál takového partnera. O to bolestnější je současnost a realita dní. Ten pravý a jedin

Po smrti maminky jsem chodila pravidelně na rodinný hrob. Jednou, bylo už hodně pozdě, se ze tmy vynořila mlžná postava. O své rodiče jsem přišla hodně brzy. Otec zemřel tragicky při dopravní autonehodě, když mi bylo devět let. Maminka se sice dočkala toho, že jsem se vdala, ale dlouho se z vnoučat neradovala. Podivné ticho Po matčině smrti jsem na hřbitov začala chodit pravidelně. Před t

Byla to nejstrašnější chvíle mého života. Během vteřiny nebyl malý Honzík k nalezení. Druhý den se záhadně objevil. Stalo se to před mnoha lety, ale nikdy na to nezapomenu. Vyndala jsem našeho Bobánka z batohu. Honzík, třináctiměsíční dítě, se postavilo na své ještě nejisté nohy a začalo se kolébat po dlaždicovém chodníku směrem k mému manželovi na konci chodníku, který lemoval městský park. Ho

Když jsem vystavila tu figurku do vitríny v obýváku, začaly se dít neuvěřitelné věci. Z lidí opadl hněv a smutek a měli náhle dobrou náladu. Až teprve po několika letech jsem zjistila, jaký mám doma kouzelný poklad. Stará vyřezávaná figurka, kterou mi kdysi darovala moje milovaná babička, v sobě měla léčivou energii. Dokonce i návštěvám se zlepšila nálada. Milovaná babička Když před lety

Sedím tu v křesle u okna, kde se světlo láme přes záclony, a vzpomínám na jedno léto, kdy se naše rodina málem rozpadla. Stalo se to před deseti lety, kdy mé milované vnučce Lence bylo krásných šestnáct let. Byla to holka jako květ. Dlouhé vlasy, oči plné snů a na tváři vzdor, co mají jen mladí. Dělali jsme rodiče Vychovávali jsme ji sami s mým manželem Jožkou. Její máma, naše dcera, odeš