Bylo mi tehdy pětadvacet, když jsem se zamilovala do Jindřicha. A to naprosto bláznivě, úplně jsem mu propadla. Nevadilo mi ani to, že je o něco starší. A hlavně ženatý. Láska je slepá, říká se, a je to pravda. Aspoň já se tenkrát jako totálně zaslepená chovala. Rozumově jsem sice věděla, že nedělám dobře, ale srdci jsem prostě nedokázala poručit. A Jindra mě v mých pocitech zamilovanosti jen u

Byly snem každé mladé dívky té doby. Záviděla jsem je kamarádce tolik, že jsem neodolala pokušení. Musela jsem je mít. Džíny z tuzexu! Vdnešní době musí být obtížné představit si, že byly kdysi obyčejné džíny nedostatkovým zbožím. Moje vnučka měla své první snad už v kočárku, já na ně musela čekat dlouhá léta. Daly se většinou koupit jen v tuzexu. Chodila jsem na střední školu a moje spoluža

Když byly naší dcerce čtyři, začala počítat kvadratické rovnice. Neuvěřitelně snadno a rychle. Trvalo to jen několik dní a pak z ní zase bylo obyčejné dítě. Upřela na mě své velké oči a zeptala se: „Mami, proč každá pohádka končí dobře?“ Naše dcera Alžběta, které jsme říkali Lily, mi připadala na svůj věk přemoudřelá. Byly jí čtyři. „Pohádky končí dobře proto, aby děti po nich hezky spaly!“ nic

Byla jsem přesvědčená, že to nejtěžší, co nás s Lukášem jednou čeká, bude výběr jmen pro naše budoucí děti. Co jiného by nás mohlo potkat? To jsem ještě neznala jeho matku... S Lukášem jsem se seznámila v prváku na vysoké škole. Byl o rok starší než já a hned první den mne, coby zmatenou prvačku, na chodbě správně nasměroval do požadované učebny. Byl ochotný a vtipný a hlavně to byl hezký kluk.

Rodiče trpěli alergiemi, proto jsem vyrůstala ve sterilním prostředí s tím, že jsem na tom stejně. Náhoda ukázala, že tomu tak není. Celé mé dětství se maminka a tatínek nebavili o ničem jiném než o tom, kdo má více nemocí. Domácí lékař byla nejčtenější kniha a já – jejich jediné dítě – jsem na tom musela být určitě hůř než ti dva dohromady. Od narození jsem nesměla mléko, lepek, ořechy. Na jař

V životě jsem si prošla mnoha zkouškami, tou nejtěžší ale byla samota, kterou už nechci nikdy zažít. Měla jsem štěstí, že se našel někdo, kdo mě z ní k mému velkému štěstí vysvobodil. Osvé budoucnosti jsem jako mladá holka nikdy moc dalece nepřemýšlela. Nechávala jsem věci plynout, a jak přišly, tak jsem je brala. První práce, první lásky, první zlomené srdce, to všechno k životu patří. A tak j

Byli jsme zamilovaní a hlavy měli plné plánů. To víte, mládí. Před více než padesáti lety ale všechno skončilo. Zůstaly mi jen krásné vzpomínky. Na Pavla jsem nečekala, a přesto přijel. Byl to docela velký šok, když jsme se na dovolené na Jadranu dozvěděli, že jsou v Praze tanky a cizí vojáci. „Nevrátíme se,“ napadlo Pavla hned a už tuhle myšlenku nepustil z hlavy. Já byla opatrná. Měla jsem do

Můj otec byl násilník a já si jako napotvoru pro jistotu našla jako otce pro svoji dceru stejného agresora. Nevím, jak bychom s dcerou skončily, kdyby nezasáhl osud. Mé dětství nebylo růžové. Maminka mě sice milovala, ale milovala i mého otce, kvartálního alkoholika, kterého nedokázala opustit. Mnohokrát u nás zasahovala policie, kterou přivolali sousedé, protože křik z našeho bytu je nenechal

Když mi volali z nemocnice, že manžela postihla mrtvice, napadlo mě: „Tak to je konec!“ Mýlila jsem se. To byl teprve začátek naší strastiplné cesty, která ještě neskončila. Předloni uprostřed léta jsme sVojtou chystali rodinnou oslavu k výročí naší svatby. Už jsme spolu byli třicet let. Nebyla to vždy procházka růžovým sadem, ale důležité bylo, že jsme se stále měli rádi a bylo nám spolu dobře

Už jako malá jsem si vždy hrála s panenkami a s dalšími dětmi na maminku, tatínka a miminko, někdy i víc miminek… Byla jsem posedlá dětmi. Už jako malá jsem vždy snila jen o tom, že budu jednou maminka. Všichni si kvůli tomu ze mě utahovali, ale čím jsem byla starší, tím víc jsem se těšila, až budu mít miminko. O tom, čím se budu živit, jsem vůbec nepřemýšlela. Je ten pravý To mi bylo v p