Musely jsme si to s kamarádkou vyzkoušet. To, co nám ale ta žena řekla, nám přišlo k smíchu. Na splnění věštby jsme si ale musely dlouho počkat. Ještě v dobách mého mládí jsem vyrazila s kamarádkou Lenkou za jednou starou Židovkou, která bydlela na malé vesnici nedaleko našeho města. Byla vyhlášená tím, že věštila. Používala k tomu nějaké staré karty a kostky, kterými házela po stole. Když j

Můj manžel Standa byl pracovně často pryč a já zůstávala s dětmi sama. Nevadilo mi to, měla jsem pořád co dělat , zvlášť když jsem pak po mateřské nastoupila do práce i já. Na rodičovské dovolené jsem byla osm let, máme tři děti, dvě dcery a jednoho syna. Standa měl dobrou práci, v pohodě nás všechny uživil, jeho profese ale vyžadovala časté cesty do zahraničí. Nejdřív mi bývalo dost smutno, al

Byl to podivný pasažér, každý den ve stejnou dobu jezdil se mnou přeplněným autobusem. Až jsem najednou pochopil, že to není živý člověk. Každý pracovní den začínal stejně! Nasoukat se do autobusu a vybojovat si v něm malé místečko. Přežít tuhle nafouklou konzervu lidských těl, a vystoupit pokud možno ve stejném stavu jako při nastoupení. Kolikrát jsem si říkal, že by bylo lepší jezdit do pr

Celé město se veselilo, vítalo nový rok, ale mně do skoku nebylo. Připadala jsem si osamělá. A to mě přimělo vzpomínat. Byla jsem na světě sama. Teď už ano. Koukala jsem se z balkonu, jak rachejtle s ohlušujícím rámusem rozsvěcejí oblohu, kouřila asi pětadvacátou cigaretu a cítila hořký smutek. Ale ano, mohla jsem slavit poslední den roku s lidmi z domu anebo s přáteli z dětství, ale nechtěl

Psala jsem na počítači povídku a měla jsem dojem, že za mnou někdo stojí! Když jsem se ale ohlédla, nikoho jsem pochopitelně neviděla. Vrátila jsem se pohledem zpět na monitor počítače a snažila se soustředit na práci. Psala jsem povídku s hororovým nádechem. Prsty se rozeběhly po klávesnici a začala honba za myšlenkami. Občas jsem se zastavila a přelétla předposlední odstavec. Sáhla jsem posle

Vždy jsem milovala adventní období plné mihotavého světla svíček, vůně jehličí a vánočního cukroví. Pak jsem Vánoce škrtla. Mohl za to jeden otřesný zážitek. Jsme s manželem na obvyklé večerní pocházce. Jdeme zasněženou ulicí. Je docela zima, ale našemu Rexovi to vůbec nevadí. Vesele poskakuje v čerstvě napadaném sněhu a na rozdíl od nás mu je úplně jedno, že je dnes Štědrý den. Do ulice zář

Kdysi jsem udělala hroznou věc. A to, že jsem byla mladá, mě vůbec neomlouvá. Celý život žiju s pocitem viny. Nakonec ke mně byl ale osud velice přívětivý. Snažím se trochu uklidnit, ale moc mi to nejde. Zítra je Štědrý den a já ještě nemám nic připraveno. Ještě před pár minutami jsem si totiž myslela, že je to úplně jedno, protože Vánoce stejně slavit nebudu. Nemám s kým. Moji dva synové tr

Někdy je nutné překonat pochybnosti a věřit tomu, co je nám naznačeno. Díky věšteckému snu jsem zachránila život sobě i manželovi! Nikdy jsem moc na žádné předtuchy nebo znamení nedala. Od jisté doby ale věřím tomu, že v našich snech dostáváme i zprávy nebo varování a neměli bychom je brát na lehkou váhu. Ne každý z nás si sny pamatuje, ale myslím si, že pokud to sdělení z jiných světů je oprav

S rodinou podnikáme výlety do přírody. Kdysi jsme se rozhodli, že navštívíme les, který nám byl doporučen. Zažili jsme tam hrůzu. Lásku k přírodě a turistice u mě vypěstovali už moji rodiče. Naštěstí Zbyněk, můj manžel, to má stejně. A tak jsme tuhle tradici zavedli i v naší rodině. Oba s manželem hodně pracujeme, takže je pro nás les takovou terapií. Času pro odpočinek moc není, ale každou sob

Každého potká štěstí někde jinde. Já jsem to své našla na dětském hřišti. Bylo mi tehdy přes dvacet a ocitla jsem se tam vlastně úplnou náhodou. Měla jsem dokončenou vysokou školu a žila si svůj nevázaný život svobodné dvacítky. Práci jsem si našla na poloviční úvazek už na škole, abych si trochu přivydělala a nevisela rodičům na krku až do čtyřiadvaceti let, kdy jsem měla složit státní zkoušky