Neviděly jsme se téměř třicet let, když mi zavolala s prosbou o pomoc. Nechtělo se mi, ale nejsem bezcitná. Svědomí mi nedovolilo jí neulevit v její těžké nemoci! Je to naše sluníčko, říkala vždycky maminka, když pohlédla do kočárku. Krásná holčička se zlatavými vlásky a kudrnami se na všechny líbezně usmívala. Kdo by ji nemiloval? Mně už bylo skoro osm let, když se našim narodila. Miláčkem

Na hřbitově se mi zjevoval muž, který chtěl předat zprávu! Bála jsem se, že na adrese, kam mě poslal, mě budou mít za blázna. Návštěvy hřbitova ve mně vyvolávaly stísněný pocit už od dětství. Nikdy jsem tam nechodila příliš ráda. Na Dušičky to však bylo povinností. Rodinný hrob patřil k těm nejstarším a ležel na samém konci hřbitova až u zdi. Málokdy tam svítilo plně světlo. Místo se nacházelo

Neuplyne týden, kdy by nevyhledal pomoc lékaře. Neustále vzdychá a na něco si stěžuje. Z mého manžela se stal hypochondr! Ani jsem si nevšimla, kdy to všechno začalo. Z počátku jsem totiž jeho stížnosti na zdraví brala vážně. Dokonce jsem ho sama nabádala, aby vyhledal lékařskou pomoc! Stačilo, aby trochu zavzdychal nebo sykl bolestí. Hned jsem ho začala obskakovat a litovat. Vařila jsem nej

Maminka mi zemřela v době, kdy jsem byla malá, a tak mě vychovával tatínek sám. Občas nám přijela pomoci teta, ale nebylo to z lásky, ale z vypočítavosti. Moje maminka zemřela ve třiceti letech. Mně bylo akorát deset let, když jsme zůstali s tátou sami. Tatínek to velmi těžce nesl. Byl o dvacet let starší než máma, a tak ho nikdy ani nenapadlo, že by snad ona mohla odejít dřív než on. Nebyl na

Síly mi ubývaly, lékaři nedokázali přijít na to, co mi chybí. A tak mě kamarádka zavedla do kouzelného obchůdku. V době, kdy jsem se dostala do zdravotních problémů, jsem si potvrdila, že lidský organismus si dokáže sám říct nejlépe, co potřebuje. Bylo mi padesát, když se mi najednou začalo nedostávat sil a energie. Spolu s tím vymizel i úsměv na tváři a radost ze života. Nechala jsem si udě

Ta písnička o rozkvetlých lípách mě jako holčičku dojímala. Vzpomněla jsem si na ni i mnohem později v dospělosti, a to mi mohla její slova srdce utrhnout. Tu písničku milovala moje babička, moje maminka a kdysi i já. Zpívala ji, pokud si dobře pamatuji, Jarmila Veselá. Byla to píseň plná naděje, vyprávěla o dívce, která čeká na svého milého. Ten je bůhvíkde, ale zřejmě se vrátí – až rozkvetou

Když mé kamarádky řešily nevěry, vždy jsem si v duchu gratulovala k manželovi, kterého víc zajímaly jeho koníčky než pěkné ženské! Jak jsem se pletla! S Tomášem jsme spolu byli už pár let, ale vždy jsem si myslela, že máme výjimečný vztah. Žádné větší problémy jsme nikdy neřešili, vycházeli jsme si v klidu vstříc a měli jsme se rádi. Alespoň jsem si to myslela. Děti jsme neměli, protože např

Po sedmi letech upadl náš vztah do všedního stereotypu. Museli jsme něco vymyslet, aby naše manželství neskončilo. S Mirkem, mým manželem, jsme byli celkem asi sedm let. Náš vztah byl vždycky normální a harmonický. Oba jsme kliďasové a nikdy jsme se moc nehádali. Případné rozdílné názory a z nich pramenící spory jsme si vždycky v klidu vyříkali. Co si pamatuji, tak na mě Mirek ani nikdy nezv

Jsem tak nějak zatížená na květiny. Která z nás není? Nemusím karafiáty, protože těch jsem si stačila užít dost a dost. Všechny si to nejspíš pamatujeme. Všechny jsme je dostávaly i s ručníkem nebo utěrkami jako dárkem. A někdy tomu dali korunu naši manželé, když je přinesli ovadlé, stejně jako byli i oni. Ale ostatní květiny doslova miluji, možná, jednou, i ty karafiáty vezmu na milost, ale

Ocitla jsem se bez příjmu, ale synovi si netroufám říct o peníze. Přestože je v práci úspěšným manažerem, celou domácnost financuji sama. Potřebovala bych, aby mi byl oporou. S manželem jsme se rozvedli před dvanácti lety, našel si mladší. Máme syna, který je dávno dospělý, letos mu bude dvaatřicet. Mám nekonfliktní povahu a bojím se mu cokoli říct. V dětství býval hodný, i když poněkud tvrdohl