Děti dokážou milovat celým srdcem. Nechápou, že ten, koho tak bezmezně milují, nemusí být dobrý člověk. Marně se snažím Martince vysvětlit, že teď za tatínkem nemůžeme jít. Jsme na pískovišti nedaleko budovy soudu. Tam dnes vynesou rozsudek nad mým zetěm. Už teď je jisté, že si půjde sednout na několik let. Darebák, podvodník. Nemůžu mu vážně přijít na jméno. Zničil celou rodinu, moji dceru, a 

Možná si někdo vzpomene na to neštěstí. Tehdy jsem se mu řítila vstříc. V poslední chvíli mě z vlaku na zastávce vytáhlo mladé děvče, které vzápětí zmizelo v mlze. Rudá koncová světla posledního vagónu svítila do mlhavé temnoty. Vlak stál dosud ve stanici, i když už měl být deset minut pryč. Dobíhala jsem s posledními zásobami kyslíku v plicích. Na peróně se mi skoro podlomila kolena. Bylo neuv

Tento příběh se stal, když jsem začala se svým nynějším manželem chodit. Teprve jsme se poznávali a oba jsme chtěli vypadat před tím druhým lepší. Byla krásná podzimní neděle, jako stvořená pro procházku v přírodě. Navrhla jsem proto Tomášovi, že bychom mohli jet ke mně na chalupu. „To by bylo naprosto skvělé!“ radoval se do telefonu. „Jen na sebe něco hodím a přijedu pro tebe autem!“ Doufal

Snachu jsem měla ráda jako vlastní a vždy jsem stála na její straně. Bylo pozdě, když jsme zjistili, že si nabrala půjčky a podepsala nás pod ně. Syn byl tak trochu divný odjakživa. Nejrůznější psychologové mu stanovili postupně spoustu diagnóz, ale výsledek byl vždy stejný. Nezměnil se ani o kousíček! Byl prostě svůj a to mu už zůstalo. Vystudoval dvě vysoké školy, ale neměl jediného kamaráda.

Dlouho jsem v sobě sbírala odvahu, abych se vydala do míst, kde můj zbožňovaný pradědeček před lety zemřel… Můj pradědeček Jindřich zemřel během druhé světové války v terezínském vězení. V naší rodině se o tom hodně mluvilo a vyprávělo, ale nikdy jsme se do Terezína nejeli podívat. Pro naši rodinu to bylo z nějakého důvodu tabu. Já jsem tam ale vždycky jet chtěla, přestože jsem se toho bála.

Na naší zahrádce se zčistajasna objevil kocour, dokonce tu nocoval. Jenomže můj muž byl na kočky a psy alergický. Ještě dávno před svatbou mi tchyně vyjmenovala, co její synáček nejí, jak mu správně žehlit košile, aby se v nich cítil dobře, a mnohokrát zdůraznila, že je alergický na kočky a psy. Pomyslela jsem si, že to jí jistě nevadí, neboť zjevně neměla ke zvířatům pražádný vztah. Stejně

Rodiče mají na náš život obrovský vliv. Jejich nesouhlas proniká do duše jako nůž, který může zničit to, na čem nám záleží. Jsem přesvědčená, že za rozvratem našeho manželství stála moje matka. Pocházím z menšího města a můj muž byl z Prahy. Nebyl krasavec, ale měl své charisma. Byl ale o půl hlavy menší, i když já nejsem nijak vysoká. To se stalo terčem posměšků u nás v rodině. Říkali mu sk

Zahleděla jsem se na ten podivný obrázek na dně svého hrnku. A pak se mi najednou zjevila děsivá tvář. Ten den jsem seděla v práci jako na trní. Od rána jsem měla divné tušení, jako by se mělo stát něco hrozného. Ani jsem nešla na oběd, ale udělala si další, ten den už třetí, kafe. To mě postaví konečně na nohy, říkala jsem si. Hleděla jsem z okna a nadávala na nemilé počasí. Bylo chmurné a 

Zdravotní problémy se na mě sesypaly ze všech stran. V lese jsem narazila nečekaně na záchranu. K úlům v modřínovém háji jsem pak mířila za energií každý den. Vlastně si nemám na co stěžovat. Dětství jsem měla šťastné a manželství se mi vydařilo. Když jsem o tohle přišla, byla jsem tím zaskočená. Moje děti žily daleko, jedna dcera v Praze, druhá v Anglii. Cítila jsem se sama. Jediné, co lahodil

Neplatilo na ni nic. Byla jako z divokých vajec. Už v patnácti ta holka utekla z domova a znala mě jen, když něco potřebovala. Dita byla živel. Nevydržela v klidu ani minutu, do všeho šla po hlavě. Nejspíš byla po mé pratetě, která utekla s námořníkem do Tasmánie. I když se dobře učila, nebyla vzorná holčička, která sedí v první lavici a pořád se hlásí. Někdy jsem měla pocit, že jsem porodil