Nikdy bych nevěřila, že mi ty veselé kresby mohou pomoci. Milovaná vnoučata do nich vložila svou radost ze života a něco z té energie nakonec zbylo i pro mě.

Jako dítě jsem ráda malovala. A lásku k malování po mně zdědily i moje děti. Obě dcery krásně malovaly, jedna z nich dokonce vystudovala střední výtvarnou školu, a syn byl taky v tomto směru talentovaný.

Což bylo prý výjimečné. Dětská psycholožka z něho byla nadšená a říkala, že běžně chlapci moc dobře nemalují. Pravdou je, že v jeho okolí a třídě moc výtvarně talentovaných hochů nebylo.

Vidíte ty bílé stěny?

Talent mých dětí jsem nadšeně podporovala a když mi pomalovaly stěnu nad postelí, měla jsem pro to pochopení. Já sama jsem jako dítě taky neodolala, když jsem viděla tu velkou bílou plochu, budila ve mně tvůrčí fantazii.

Můj muž a jeho rodina pro to ale neměli pochopení. Tak jsem vždy výtvory svých dětí rychle přebílila.

Co jsem nemohla dopřát svým dětem, to jsem dopřála vnoučatům. Manžel už byl totiž po smrti. Vymalovala jsem na bílo jeho pracovnu a s velkou dávkou pomstychtivosti do ní přivedla svá vnoučátka. „Děti, vidíte ty krásně bílé stěny?

Všechny je můžete pomalovat!“ Děti se s nadšením vrhly na barvičky, na kterých jsem nešetřila, a tvořily.

Celý víkend jsem o nich nevěděla. Byly opravdu tvůrčí a vrhly se pak i na velké čtvrtky, co jsem také připravila. Vyrobily z nich obrázky na pomalovanou stěnu. Nádhera! Tohle umějí jen děti! Libovala jsem si, když jsem ten výtvor viděla. To jsem ještě netušila, že jsem si vyrobila léčivé prostředí.

Omládla o dvacet let

Asi třetí den jsem si uvědomila, že mě ta bývalá manželova pracovna přitahuje jako nějaký záhadný magnet. Ráda jsem v ní seděla a cítila se skvěle. Jednou odpoledne jsem tam dokonce usnula na koberci. K večeru jsem vyskočila ze země jako bych omládla o dvacet let.

Když jsem to vyprávěla kamarádkám u kávy, chtěly si to vyzkoušet i na sobě. Jednu bolela záda a druhou hlava a cítily se obecně unavené. Druhý den se u mě zjevilo šest ženských. Kamarádky si to nenechaly pro sebe a přitáhly sebou další zvědavce.

Příliv radosti

Naštěstí byla pracovna velká. Během popíjení čaje se nám všem zlepšila nálada, najednou jsme jedna přes druhou vyprávěla příběhy z mládí a humorné historky ze života. Já jsem vytáhla brusinkový likér a karty. Takovou legraci jsem dlouho nezažila.

Když jsme se rozcházely, bylo nám skvěle. Cítila jsem obrovský příliv radosti. Že by ty kresby? Děti do nich vložily svou radost, nadšení a mládí. Musela jsem to vyzkoušet znovu. Karetní dýchánek byl už za čtyři dny a bylo nás o dva víc. Přibelhal se i starý soused, kterému táhlo na devadesát.

To odpoledne a večer opět nemělo chybu. Od té doby děláme naše akce každý týden už šest let. Jsme stále všichni vitální a těšíme se poměrně dobrému zdraví a hlavně veselé mysli. I starý soused. Lékaři jen kroutí hlavou.

Anežka (75), Plzeňsko