Slyšela jsem o tom lese mnoho zvěstí. A byly to samé děsivé věci. Rozhodla jsem se proto pro nevšední výlet. A ten předčil má očekávání. Tu energii jsem toužila okusit na vlastní kůži. Tomu lesu u Českých Budějovic se říkalo všelijak. Už v pradávných dobách se v jeho hlubinách skrývala tajemná vesnice. S okolním světem ji spojovala jen uzounká cestička v bažinách. V době nedávné, když v lese

Ta vilka byla kouzelná. Koupili jsme ji za podezřele málo peněz. Brzy jsme začali tušit, proč byla cena tak nízká. Čekal nás tam děsivý spolubydlící… Po tom jsme vždy toužili. Byl to náš sen, který se stal skutečností. Bylo až k neuvěření, jak byl domek z devatenáctého století zachovalý a že se nám ho podařilo získat doslova za hubičku. Jediné, co nám bylo záhadou, proč byl prodán tak levně. A 

Člověk se může snažit sebevíc, ale někdy vás pohltí začarovaný kruh hloupých náhod. Takovou náhodou vznikla i naše sousedská válka. Pamatuji si jako dnes, když jsme se stěhovali do paneláku na sídlišti. Byla jsem zvyklá na domek se zahradou, tak jsem se hned pustila do zahradničení na balkoně. Dětem jsem nakázala, že musejí všechny slušně zdravit a já i manžel jsme se snažili navazovat přátelsk

S Abdulem jsem se seznámila, když jsem po maturitě nastoupila do místního infocentra. Byl to krásný mužský s uhrančivým pohledem. A bohužel i s velmi svéráznou rodinou. Zřejmě mu neušel můj zájem o něj, a tak mě po práci pozval na vycházku. Abdul byl Arab, který učil v naší Lidové škole umění na housle a hrál v lázeňském orchestru. Mluvil velmi dobře česky, vystudoval u nás a říkal, že se mu v 

S manželem jsme cestovali rádi, k tomu jsme vedli i naši vnučku. Letos jsme se s Karolínkou vypravily do Holandska na květinové slavnosti. Jezdili jsme vždy společně – já, můj muž a vnučka Karolínka. Manžel ale zemřel před třemi lety. Až letos jsem si s vnučkou troufla vyrazit sama. Naplánovaly jsme výlet do Nizizemska na tulipány. Dcera koupila letenky u letecké společnosti, která necelý mě

Lenka musela odjet na firemní školení, a tak mě požádala, zda bych mohla dohlédnout na její dceru. Prý s Andreou začala třískat puberta, a tak potřebuje pevnou ruku... Moje sestra chtěla, aby její dcera přišla včas domů, udělala si úkoly, včetně dalších povinností. Měla jsem toho být garant. Jelikož jsem na volné noze, nebyl to pro mě žádný problém. To jsem ale netušila, s čím na mě neteř vy

Stalo se to už před mnoha lety, ale ještě dnes cítím strach a mrazení, když se setmí a já jsem sama venku. Vracela jsem se tehdy z pozdní večerní procházky. Byla jsem takhle zvyklá chodit celá léta a nikdy se mi nic nebezpečného nepřihodilo. Vždycky jsem si tak po celém dni vyčistila hlavu a uspořádala myšlenky. Nikdy jsem se nebála. Žijeme v malé vesnici obklopené přírodou a lidé tu jsou hodní

Někteří lidé se vám tak zaryjí pod kůži, že i když vám hodně ublíží, nedokážete se na ně donekonečna zlobit. No jo, přijel děda z Ameriky a celá rodina je v pozoru. Nevadí mi to. Je to tak nakonec dobře. I když někteří mí známí mě považují za blázna. Za člověka s krátkou pamětí, který zapomněl, co všechno prožil. Jenže já nezapomněla. To se prostě nikdy zapomenout nedá. Ale odpustit? Možná.

Obklopují nás lidé, o kterých nevíme, že jsou to naše spřízněné duše! V dlouholetém důvěrném příteli objevila astroložka mého osudového muže. Dlouhá léta jsem měla velmi dobrého kamaráda. Takového, kterému jsem vždycky mohla říct všechno. Kterému jsem se svěřovala se vším svým trápením, ale také s radostmi. Kterému jsem věřila a věděla jsem, že cokoli mu povím, tak zůstane jen mezi námi dvěma.

Svého prvního manžela jsem opustila kvůli milenci. A jak už to tak bývá, osud mi to časem vrátil v plné parádě a já zůstala sama! Tehdy jsem neměla žádné výčitky z toho, že jsem svého manžela Radka podváděla, protože náš svazek už byl delší dobu spíš kamarádský než partnerský. Panovala mezi námi nepsaná dohoda, že si každý můžeme dělat, co chceme, když neohrozíme chod naší jinak vcelku normá