Moje dcera kdysi zemřela při porodu. V té šílené době bylo ale potřeba postarat se o dvojčátka, která přišla na svět za tak strašných okolností. Byla to těžká role. Bála jsem se, zda zeť tak náročnou situaci vůbec dokáže zvládnout. Bolest ze ztráty milované mladičké ženy, nové človíčky, kteří přišli na svět rovnou dva, a on byl také sotva dospělý. A tak jsem si je všechny vzala k sobě. Dcera

Pokud nás nějaký předmět chrání, musíme na něj dávat pozor. Figurka mi doma vypadla a v práci pak přišla pohroma. Odmalička jsem docela pověrčivá a už léta s sebou neustále všude nosím malý talisman. Kdysi mi ho darovala moje babička, která také věřila v sílu takovýchto předmětů. I já jsem přesvědčená o tom, že funguje, praxe mi to několikrát dokázala. Naposledy to bylo minulý rok na jaře. D

Když jsem byla malá, nejvíc ze všeho jsem se těšila na svatební den. Vystřihovala jsem si z časopisů krásné nevěsty a doufala, že se jim ve svůj velký den budu podobat. Postupem času jsem ztrácela iluze. V závojích a krajkových šatech s vlečkou by mi to určitě slušelo, sehnat nadýchanou svatební róbu by nebyl nejmenší problém. Svatebních salonů je všude jako máku, stejně jako šikovných kadeřnic

Vždy jsem byla hrdá, že jsme s manželem i po třiceti letech společného života stále spolu a že nám to docela klape. Dnes je divná doba. Mám pocit, že lidé spolu neumí žít. Hned se kvůli každé blbosti hádají a opouštějí. To my s Jindrou jsme náš život celkem zvládali. Ale ne vždy to bylo jednoduché. Také se trápil Také máme za sebou období, kdy Jindrovi zemřeli rodiče krátce po sobě a on s

Honíte se a chcete všechno stihnout. Najednou a hned. Přitom ignorujete varovné signály těla, že to nezvládá. Pak musí přijít poslední varování. Položila jsem mobil na stolek a dopila svou odpolední kávu. Volala kamarádka celá zoufalá, že se musí omluvit, že dneska nestíhá ke mně přijít. Nezlobím se. Musím se nad tím jen pousmát. Je to ale smutný úsměv, protože mám o kamarádku obavy. Je celá vy

Smrtí nemusí všechno skončit. I po letech o tom můžeme získat důkazy. Dostala jsem pozvánku na posmrtné rande! této podivuhodné příhodě došlo před necelými třemi lety. Jednoho dne jsem mezi různými reklamními letáky po dlouhé době našla v poštovní schránce ručně psanou obálku. Když jsem ji otevřela a přečetla si lístek uvnitř, vypadl mi z rukou. Byl deset let po smrti! Psal mi totiž muž,

Všude čtu dojemné příběhy o tom, jak si bezdětní rodiče adoptovali dítě a našli nový smysl života. Mně adoptovaný syn ale rozbil manželství. S Honzou jsme všechno plánovali. Napřed jsme chtěli vystudovat, potom trochu cestovat, najít si dobré místo a věnovat se kariéře, postavit dům a pak si pořídit rodinu. Všechno šlo jako po másle, až na tu rodinu. Plánovali jsme dvě děti Měli jsme oba

Nechápu, jak jsem mohla tak naletět. Vždy jsem se podobným historkám smála. Až do chvíle, než jsem se obětí stala já sama. To mi zmrzl úsměv na rtech. V „naší“ cukrárně je plno. Když se rozhlédnu, vidím tu mezi hosty jednoho, který je tak podobný Václavovi. Elegán, v hezkém obleku, který právě hovoří s nějakou nesmělou paní. I když je neslyším, dovedu si představit, co jí říká, jak do ní huč

Stýkala jsem se se starším mužem a současně chodila se svým vrstevníkem, musela jsem se rozhodnout, čemu dám přednost. Zda pohodlnému životu nebo vášni. Vracela jsem se v podvečer domů z práce, když mě u vedlejšího domu zastavil cizí muž a lámanou češtinou mi vysvětlil, že hledá mého souseda. Poznala jsem, že je to Němec, a protože jsem němčinu ovládala dobře, dala jsem se s ním do řeči. Dozvěd

Účastníci zájezdu se o historii příliš nezajímali − až na jednu ženu, která ke skupince turistů nepatřila. Byla oblečená divně a o zámku toho věděla mnohem víc, než já. Začalo pršet. Skupina důchodců, stojících před zámkem, nervózně přešlapovala. Pracoval jsem na zámku Hrádek u Nechanic jako průvodce. Brigádu jsem si zvolil jako student historie s tím, že navštívím i místnosti, které se normáln