Chtěla jsem všem dokázat, že mě podceňovali a že dokážu být dokonalá ve všech ohledech. Nedošlo mi ale, že dokonalost spočívá v něčem jiném a že štěstí si za peníze nekoupím.
Pocházím ze skromných poměrů. Maminka byla uklízečka, táta, který s odřenými lokty dokončil základní školu, pracoval jako zednický přidavač. Máma byla laskavá ženská, ale udřená a se smutnýma očima. Život ji semlel. Občas mluvívala o tom, jak moc si přála studovat, ale děda to nedovolil.
Musela se starat o pět mladších sourozenců a hned po škole pracovat, aby domů donesla nějakou tu korunu. Jakživa neřekla, že seznámení s tátou lituje, ale beze slov to říkaly její oči. No a táta, to byla samostatná kapitola. Coby jediné dítě, jediná dcera, jsem si stoprocentně jista, že mě měl rád. Ale taky se rád napil. To pak býval zlomyslný a nepřející.
Nic z tebe nebude
Díval se na mě s pohrdáním, rty mu cukaly samou jízlivostí, a jedovatě pravil: „Holka, co z tebe bude? Nic moc, viď? Hele, mám nápad. Co kdybys dělala ve fabrice svačinářku? To je tak jediný, na co máš, s tím svým prospěchem.“ Zatínala jsem zuby. Proč mi to jen dělal? Se spolužačkami měli rodiče velké plány.
Z naší Ivušky bude paní doktorka, naše Marcelka půjde na gymnázium… A já? Svačinářka. Máma tátu ani jednou neokřikla. Myslím, že se ho vždy trošku bála. Abych byla spravedlivá, vzpomínám si na mraky hezkých rodinných chvilek. Jak jsme se s tátou smáli nad časopisem Dikobraz.
Jak máma vytáhla z trouby horké buchty s mákem a tvarohem a všichni jsme počítali vteřiny, kdy už aspoň trochu vychladnou. Jak jsme chodili na houby a jednou našli louku plnou bedel s klobouky jako deštníky, kdyby v tu chvíli začalo pršet, byli bychom spolehlivě chráněni. Pršelo ale jen v mé duši. Já vám ještě ukážu, říkala jsem si. Však já se odrazím ode dna.
Inženýrka
Z Ivušky se nestala paní doktorka ani omylem a Marcelka prolezla gymnázium jen jakýmsi zázrakem. A já? Já jsem to dotáhla na inženýrku ekonomie. O tom se mi původně ani nesnilo. Jak se mi chtělo tehdy v tom nóbl podniku, kde jsem promoci slavila, si s tátou přiťuknout červeným Cinzanem a říct: „Tak, tati, na tu naši svačinářku s inženýrským titulem!“
Leč otec se té slávy nedožil, stihl se upít, už když mi bylo jedenadvacet. Přiťukly jsme si jen s mámou. Řekla mi: „Jsi dokonalá!“ Ale kdepak, ještě ne. To byl jen začátek, myslela jsem si. Já teprve budu dokonalá. To budeš, mami, koukat. A ty taky, tati, shora. Všichni budete koukat! Předvedla jsem raketový start.
V té době ještě nebylo tolik nezávislých mladých žen s bytem v Praze, zakoupeným z vlastních zdrojů, s nádherně stříbrným vozem a oslňujícím postavením ve firmě. „Svačinářka!“ usmívala jsem se na sebe do zrcadla, a žena ve výstavních, až nesmyslně drahých, koktejlkách a decentní, neodmyslitelné šňůrce perel mi úsměv oplácela.
Čtení z očí
„Svačinářka,“ mumlala jsem si na svatbě, kde jsem žasnoucím hostům předvedla model od známé návrhářky. Vdala jsem se za lásku z mládí, okouzlujícího hudebníka, absolventa umělecké školy. Tím se do mého perfektně naprogramovaného života vloudila neočekávaná chybička.
Jindřich mě neobdivoval, asi jako jediný v kraji. „Letíš na víkend do Budapešti, skutečně?“ vzdychl. „Jak mám naší malé pořád vysvětlovat, že maminka je v Budapešti, Paříži, Varšavě, Londýně, všude. Jenom ne doma.“ Ani on, ani dcera si mě nevážili. I když jsem vydělávala majlant.
Byla jsem vážně dokonalá. Na Bářiny narozeniny jsem pekla dorty, až oči přecházely, a vystrojila hostinu pro všechny její kamarádky. Vozila jsem jí z cest značkové hadříky jako pro princeznu. Koupila jsem klavír, přihlásila ji na balet, na zpěv, na angličtinu, francouzštinu, do špičkového soukromého gymnázia.
Během konečné hádky s Jindřichem jsem na něho křičela: „A co mám teda podle tebe dělat? Čtu té naší holce přání z očí!“ Chladně odpověděl: „Tak to asi neumíš číst. Kdybys totiž uměla, přečetla by sis, co je tam napsáno doopravdy.“ Následovala pauza, kdy on se tvářil jako smrťák a já lapala po dechu. „Tak mi tedy prozraď, co je tam napsáno doopravdy,“ hlesla jsem.
Něco mi říkalo, že tohle je jeden z našich posledních rozhovorů, a taky byl. „Je tam napsáno: Jediné, co bych si přála, je mít normální maminku,“ odrecitoval. Odešel ode mě a oženil se, ne se svačinářkou, to už by se podobalo ujeté telenovele, oženil se s prodavačkou z textilu. Jsou šťastní jako dvojice z reklamy na jogurty.
Co je štěstí?
O víkendech si zvelebují chalupu, o čemž mi dcera dřív nadšeně referovala. Co tam zase vykvetlo, jak voní čerstvě posekaná louka, no to bych se ukašlala, s mojí alergií. Chalupaření mi odjakživa připadalo přízemní. Ve firmě pořád stoupám.
I Báře jsem vždy vštěpovala, že na sebe musí být přísná, studovat a dřít, aby z ní nebyla nula, ale někdo. Jenomže má dcera, má vlastní krev, už na mé názory kašle. Ve třeťáku odešla z gymnázia a odstěhovala se z domova, kde jsem jí zařídila pokojíček jako z pohádky.
Chytla se divné party, bydlí ve squatu, obarvila si vlasy nazeleno, vypadá tak příšerně, až mi pokaždé, když ji vidím, vyhrknou slzy do očí. Po večerech bývám sama. Sedám si ke krbu se sklenkou vína a vzpomínám, jak voněly máminy buchty, když je vytáhla ze stařičké trouby. Až pozdě jsem přišla na to, co skutečně znamená štěstí.
Renata (53), Praha
