Žiji minulostí, i když to prý psychologové důrazně nedoporučují. Je mi to jedno. Mluvím se svým zesnulým manželem, chodím v jeho oblečení, čtu jeho knihy... U zrcadla v ložnici jsem si česala vlasy, na sobě pyžamo po mrtvém a jeho župan. Kdyby to nebylo tak smutné, byla by to nejspíš docela psina, jenže můj smysl pro humor si vystrojil pohřeb spolu s tím manželovým. Moc jsme se spolu nasmáli

Ten muž na internetu mě zaujal, musela jsem se s ním sejít za každou cenu. Na památku jsem dostala vzácný dar. Brouzdala jsem ten den po internetu, pročítala různé diskuse, a najednou mi před očima vyplul jeho obličej. Oči toho muže mě doslova uhranuly. Musela jsem se s ním sejít, i když jsem byla šťastně vdaná a měla dvě malé děti. Vyrazila jsem na rande. Sešli jsme se ve vinárně. Čekal mě

Nejen o půlnoci, ale také v pravé poledne není zřejmě radno chodit na hřbitov. To jsem tehdy netušila. Najednou jsem byla malátná a bez energie. Myslela jsem si vždycky, že je riskantní chodit na hřbitov v noci, před několika lety se mi ale stalo něco, co mě přesvědčilo o tom, že stejně nebezpečné může být i pravé poledne. Tehdy jsem přijela do rodné vísky až pozdě večer, přespala u sestry, a d

Už jsem lásku nehledala. Můj život byl stereotyp. Vůbec by mě nenapadlo, že se najednou objeví nový vztah. A navíc s o tolik mladším mužem. Na muže jsem štěstí nikdy neměla. Manžel mě opustil, když bylo dceři Karolíně osm let. Našel si mladší, hezčí a bezdětnou. Byla jsem z toho tak špatná, že jsem nový vztah nehledala. O to větší kamarádky jsme byly s dcerou. Užívaly jsme si její dětství. C

Nepovažovala jsem ho za svého osudového muže, spíše za zoufalou šanci, něco ve svém životě změnit. Kruté rány osudu nám ale nakonec ukázaly, že patříme k sobě. První lásku jsem prožívala s velkým nasazením. Když mě tehdejší chlapec opustil, myslela jsem, že se zblázním. Utápěla jsem žal v alkoholu. Josefa jsem potkala v nádražní restauraci. I když se mi vůbec nelíbil, měli jsme plno společných

Často mi to moje maminka kladla na srdce – abych se s nikým nerozcházela ve zlém. Prý bych jednou litovala. Věděla, o čem mluví. Teď to vím i já. Maminka se s námi, dětmi, i s otcem vždy loučila v dobrém. Kladla nám to na srdce, protože nikdy prý nevíme dne ani hodiny. Přiznávám, nebrala jsem tyhle její hluboké životní rady úplně vážně. A můj bratr se tomu dokonce smál, jen mávl rukou a říka

Byla jsem vždycky plná energie, pracovala jsem a starala se o děti i statek. I v důchodu mám pořád síly na rozdávání, ale co s tím? Takové bylo moje dětství − brzy ráno vyskočit z postele, nakrmit zvířata, jít do školy, na kroužky, pak doma ještě zastat nějakou práci na zahradě a večery byly také akční. Doma bylo stále práce dost. Když jsem se vdala, manžel si stál u svého rýsovacího prkna,

Náš poklidný rodinný život zničila tragická událost. Stačila k tomu jedna jediná vteřina, aby se u nás všechno převrátilo vzhůru nohama. Pavel mě hladí po ruce: „Maminko, přinesl jsem vám vaše oblíbené mandarinky. Oloupu vám jednu, ano?“ Skoro ho nevnímám. Ležím, zabořená do peřiny, a snažím se nemyslet. Snažím se nebýt. Kdyby můj zeť Pavel přišel domů tak, jak říkal, už bych to měla všechno za

Láska má opravdu různé podoby a někdy se docela zvrtne. Mé dceři se to právě děje a já mám velké obavy o své dva vnoučky. Veronika se tváří hrozně rozezleně a nervózně si přehazuje nohu přes nohu. „Já mu to nedaruju, já mu ukážu, ten bude koukat...“ Výhrůžky se neustále stupňují a narůstají do obludných rozměrů. Přitom takhle moje dcera nemluví o nikom jiném než o svém manželovi. O Mirkovi, kte

Cítila jsem nutnost pomáhat. Moje dobrota se ale obrátila proti mně. I nejlepší kamarádka mě začala využívat. V životě se může stát cokoliv. A já jsem byla vždy vedena k tomu podat pomocnou ruku. Podala jsem jí pomocnou ruku Když se mi ozvala po dvaceti letech spolužačka, že přišla o práci a vyhazují ji z bytu, neváhala jsem ani chvíli a nabídla jsem jí azyl. Měla jsem dvě děti a věděla j