Našeho syna jsme od malička vychovávali k tomu, že se druhým má pomáhat. Celý život se podle toho choval a málem kvůli tomu o svůj život přišel. Sedíme na zahrádce nemocnice a s manželem se snažíme zůstat v klidu. Ale jde to jen velice těžko, když vidíme, jak náš skvělý, chytrý syn neustále loví ve své „porouchané“ paměti. Hlavu má obvázanou, jeho pohled je takový prázdný a zoufalý. Naštěstí

Vím, že po tolika letech společného soužití se nedá očekávat nějaká vášeň, ale jemu jsem už snad úplně fuk. Ať dělám, co dělám, s Ivem nic nehne. A tak jsem se rozhodla, že vymyslím lest, abych ho donutila k nějaké aktivitě. Děti už nás opustily, takže mám dost času pro něj i pro sebe. Mé pravidelné cvičení kvituje s povděkem, alespoň si doma dělá, co chce. Bydlíme ve vlastním domě a nemáme

S přáteli jsme trávili příjemný večer na chalupě. Popíjeli jsme a povídali jsme si. Naši pohodu však narušil podivný návštěvník. Dostanou naše duše čas, aby ještě naposledy po smrti pozdravily své blízké, než odejdou na věčnost? Co myslíte? Já jsem si ještě před pár lety myslela, že něco takového není možné. Pak jsem ale zažila neskutečné setkání. Duch kamaráda se s námi přišel po smrti rozlouč

Byla to moje nejlepší kamarádka, ale vůbec si toho nevážila. Pomlouvala mě, kde jen mohla. Rozhodla jsem se jí ukázat, že si nemusím nechat všechno líbit. Moje pomsta byla hořká! Přistěhovala se k nám do vesnice až z Prahy, a zdejší lidé s ní podle toho jednali. Říkali jí zbohatlice, protože koupila moc hezký domek hned vedle toho našeho. A také měla nové auto a fůru pěkného oblečení! Jenže vzh

Ve chvíli, kdy jsem se topila a bylo téměř jisté, že zemřu, se objevila zářící bytost z hlubin a zachránila mě. O tom, že každý z nás máme svého anděla strážného, jsem sice četla, ale nevěřila jsem tomu. Představa, že je mi neustále nablízku někdo neviditelný, kdo mě ochraňuje, mi přišla absurdní. Až v momentě, kdy jsem hleděla tváří v tvář smrti, se stalo něco, co bych označila za zázrak.

Vnučka Eva byla až po uši zavrtaná do svých knih a studia na vysoké škole. Bála jsem se, že se už ve svých pětadvaceti letech nevdá. Naše Evička bývala poslušná holčička. Nosila šatičky, mašličky, ráda se točila na kolotoči a líbil se jí sousedovic Honzík. V osmé třídě se ale něco pokazilo, naše Eva najednou prohlásila, že půjde na vojenskou školu a bude lítat se stíhačkou. Celá rodina se lekla

Nikam jsme nechodili a s nikým se nestýkali. Náš život byl jedna velká otrava. Potom se stalo něco, co už jsme nečekali ani ve snu. Začali jsme žít! Nikdy jsem nemarodila, nikdy jsem neměla neschopenku. Občas nějakou tu rýmičku jsem přechodila a kvůli chřipce si vybrala vždy jen pár dnů dovolené. Manžel na tom byl ještě lépe. Ten neměl ani ty chřipky. Zdraví nám přestalo sloužit Překvapil

Často jsme se hádali kvůli každé maličkosti. Možná jsme měli vyhledat manželskou poradnu, ale Vladimír byl proti. Moje matka úzkostlivě pečuje o rodinné hroby, dbá, aby byly v každém ročním období ve vzorném pořádku. Někdy to až hraničí s terorem. „Měla jsem sen,“ řekla třeba, „že hrob ve Lhotě není v pořádku. Že popraskal náhrobek. Musíme se tam okamžitě zajet podívat.“ Jelo se tudíž ihned

Když jsem se rozvedla, zůstala jsem sama s tříletou dcerkou. Bylo to dost složité. Řešila jsem finanční problémy a neměla jsem nikoho, kdo by mě podržel. Změnilo se to až po roce, kdy jsem si našla práci a do mého života vstoupil nový muž. Pomáhal mi s dcerou a i s domem, který mi naši odkázali. Zastal nějakou práci, a to sám od sebe. Po šestiměsíční známosti se ke mně Adam nastěhoval a vše

Bylo mi sotva jedenáct a představy o šťastné a milující rodině jsem se postupně vzdávala se stupňujícími se rodičovskými hádkami. Myslela jsem si, že rozpad rodiny bude pro mě v životě to nejtěžší, ale to jsem ještě netušila, co všechno mě čeká. Bylo těsně před Vánocemi, když se moji rodiče rozvedli. Bylo mi sotva jedenáct a představy o šťastné a milující rodině se postupně rozplývaly. Hádky ro