Manžela povolali vojenští páni bůhvíkam. Osaměla jsem, a to jsem ještě ke všemu čekala děťátko. Bylo to pro mne těžké. Bylo mi třiadvacet, byla jsem těhotná a manžel vojákoval na Slovensku. Šly na mě chmury. Před svatbou jsme koupili malý dům po stařence a stařečkovi, kteří zemřeli týden po sobě, a protože jim bylo skoro k devadesáti, nemovitost nebyla v utěšeném stavu. Byla v mimořádně špat

Mysleli jsme, že si kdovíjak nepomůžeme, když si naše dvě rodiny pořídí dohromady jeden automobil. To jsme se ale pořádně mýlili… Nebyli jsme zrovna dvakrát zámožní, stejně jako rodina mého bratra, která obývala druhou polovinu našeho dvojdomku. Ne, že bychom počítali každou korunu ale na pořízení slušného auta ani jedna rodina neměla dost peněz. Takže můj bratr přišel s nápadem, že si pěkný vů

Pustila jsem se do výroby přírodní kosmetiky, přišlo mi to jako dobrý nápad. Na někom jsem ty mastičky ale potřebovala vyzkoušet. Všechno začalo třídním srazem po čtyřiceti letech. Jedna ze spolužaček začala vyprávět, jak se pustila do výroby mastí z bylinek, které sama sbírá. Jaký je o ně zájem a jak jí to vynáší. Hltala jsem každé její slovo, protože mi to přišlo jako skvělý nápad, jak si při

Byly jsme parta opuštěných žen a na tom jsme si zakládaly. Když si Marta našla chlapa, nemohla s námi přece už dál kamarádit. Nejprve jsme byly tři, já, moje sousedka a ještě kolegyně z práce. Manželé nás opustili, když byly naše děti ještě malé a z nás se staly matky samoživitelky. Byly jsme na stejné lodi. Scházely jsme se u mě doma a na našich bývalých mužích nezůstala nit suchá. Vypily j

Pozdní láska je skutečně stejně krásná jako ta první, pubertální. Dokáže ale také dost tak bolet, to asi znáte. Přesto by se jí člověk neměl nikdy vzdávat. Ještě pořád doufám, že se zastaví. Upekla jsem bábovku a udělala svíčkovou, kterou tak strašně miluje. Stálo mě to docela dost peněz. Ale co, teď už mi na ničem tak moc nezáleží. A už vůbec ne na penězích. Toužím jen po hřejivém objetí někoh

Není tak těžké šlápnout vedle. Mnohem těžší je ale si to přiznat. Když to člověk dokáže, měl by určitě dostat druhou šanci. Letadlo hladce vystoupalo nad ranvej a já i Eliška jsme ulehčeně polkly. Usmála jsem se. Je po mně, také nesnáší cesty letadlem. Bojí se stísněného prostoru, bojí se letu samotného... Ale na naši společnou dovolenou na Maledivy to ani jinak nešlo. Však to přežijeme, snažil

U manžela, který byl velký sportovec a akční člověk, se v sedmdesáti letech rozvinula Alzheimerova choroba. Se svým mužem Honzou jsme spolu byli od studií. Oba jsme si zvolili pro život stavařinu, jen on byl o dva roky výš. V té době dělal sportovní gymnastiku, tak to byl kluk jako lusk. Byla to láska jako trám, a vlastně to byl jediný muž mého života. Byli jsme rodina Hned po škole jsme

Před bouřkou, která se přihnala zčistajasna, jsme se schovaly pod mohutným stromem. O chvíli později jsem uslyšela volání. Neměla jsem tehdy zrovna dobré období. Mojí jedinou radostí byla fenka křížence teriéra Petruška. Pak ale přišel den, kdy jsem měla pochopit, co je v životě nejdůležitější. Moje jediná radost Prožívala jsem děsné období. Rozchod s přítelem, změna práce, finanční nejisto

Bylo to nečekané překvapení. Když jsme v tom městě zabloudili, objevila se žena, která se podobala mé tetě, která se do Itálie kdysi provdala. voji tetu Jarku si příliš nepamatuji. Bylo to ještě v mém dětství, když se tetička vdala do Itálie a celý život pak prožila v Benátkách. Potkala jsem se s ní dohromady jen třikrát. Jako mladou jsem ji viděla na pohřbu babičky, pak během svatební veselky,

Když mi matka řekla, že za ní naše Lucka ve snu chodí, říkala jsem si, že se už zbláznila. Pak mi to ale po letech dcera potvrdila. V rodině jsem nikdy nezažila moc dobré vztahy. Zejména s matkou jsem si rozuměla docela špatně. Štvalo mě, jak mi do všeho mluví a jak je přehnaně emotivní, někdy téměř až hysterická. Kdykoliv jsme se jen trochu pohádaly, řešila to dlouhé hodiny, než jsem jí odkýva