Můj muž naletí na každou hloupost. Bohužel teď začalo jít do tuhého, protože odevzdává naše peníze nějaké podivné skupině lidí. Tak trochu naivní a důvěřivý je můj manžel. Vím to už dlouho, vlastně od začátku našeho vztahu, ale nikdy nám to velký problém nedělalo. Občas sice skočil někomu na špek, jako třeba těm šmejdům, co prodávají lidem hrnce na vaření, které by měly stát pár stovek, za desí

Máme jednu dceru a jednoho vnoučka. Za oba jsme osudu moc vděční. V jednu chvíli jsme se ale o chlapečka báli víc, než kdykoliv jindy. Naše dcera otěhotněla docela pozdě. Byla sice vdaná už od svých sedmadvaceti let, ale celých deset let si dávala s potomkem na čas. Nebo to byla spíš Radimova práce, že takhle otáleli? Nikdy jsem jim nechtěla sahat do svědomí, štěstí našich mladých pro nás bylo

V naší vesnici žily dva znepřátelené rody. Jedni byli potomci statkářů, druzí naopak zakládali družstvo. A stále si to ne a ne odpustit. Už jsem toho měla plné zuby, všichni se mnou jednali jako s malou holkou, přitom už jsem byla skoro dospělá. „Petruško, ani ve snu by mě nenapadlo tě nějak omezovat, choď si, s kým chceš, je to tvůj život,“ smířlivě vykládal taťka. Náhle zvýšil hlas, nelekl

Občas mě trápí moje vzpomínky. Vyčítám si, co jsem měla kdysi udělat, a neudělala. Zbyla mi jen samota, ale protože mám svoje milované kočky, není zas tak zlá. Už tam nikdy nepůjdu. Přitom je to tam moc hezké a cestu dobře znám. Stačilo by vystoupit na tom malém, venkovském nádražíčku a přejít most, odkud tehdy kluci skákali do řeky. Bylo to nebezpečné. Roman neskákal, slíbil mi to. Stačilo

Po babiččině smrti jsme vyklízeli její malý domek. V cestovním kufru jsem objevila exotickou krásu. Netušila jsem, že ty věci dokážou kouzlit. Když zemřela moje babička, sešla se celá rodina, abychom domek vyklidili. Chtěli jsme ho prodat. Byl to dům na spadnutí, věděli jsme, že na jeho opravy bohužel nemáme. Každý jsme se pustili do jiné části domu a já s dcerou jsme začaly na půdě. Poklad

Večery jsem proseděl v jeho křesle a četl jeho deníky z cest. Marně jsem si k tomu chtěl zapálit jeho dýmku. Už se na to nemohl dívat, tak přišel. Tuhle místnost jsem prostě zbožňoval. Stěny byly potažené světle zelenými belgickými tapetami. Uprostřed místnosti stál malý kruhový stolek a nad ním kraloval křišťálový lustr, který si můj praděda přivezl až z Indie. Nejcennějším kouskem tohoto n

Objevili jsme ji náhodou, ukrývala se v kapradí. Když jsem si v ní omyla unavené nohy, pocítila jsem velkou úlevu. Ta voda uměla léčit. Žila jsem si spokojený a vyrovnaný život, jenže pak jednou přijde chvíle, kdy už není člověk tak zdravý, jak by chtěl a ozvou se první neduhy. Tím mým byly nohy. Začalo to koleny, pak přišly křečové žíly a bércové vředy. Nejvíc ze všeho mi vadilo, že jsem už

Vůbec nemohu pochopit, jak se to tehdy mohlo stát. Stačila chvilka nepozornosti a neštěstí bylo tady. Dopadlo to sice dobře, ale trest následoval krutý. Bylo odpoledne a já vyrazila s vnoučkem Honzíkem na vycházku. Ale znáte to, děti jsou jako pytel blech, uhlídat je vyžaduje čtyři oči. V parku jsme potkali jeho kamarády, a to se vždycky Honzík předvádí, protože doma nemá sourozence. Snažila

Práce v domácnosti mé snaše nevoní a snaží si své povinnosti ulehčit i tím, že nás citově vydírá. A náš syn ji v tom ještě podporuje. Když se dal náš Vojta s Martinou dohromady, chodili spolu dva roky, než si našli společné bydlení. Oba sportovali, měli kamarády, žili jako bezstarostní lidé. Drželi se svého plánu – žádné děti. Jenže člověk míní, pán bůh mění. Martina otěhotněla. Vojtovi bylo

Je to mnoho let, kdy jsem se stěhovala do Prahy. A hned jsem řešila takové velké milostné dilema, které mělo velmi zajímavé vyústění. Pocházím původně z menšího města ve východních Čechách. Tam jsem si prožila první lásky, ale přece jen to nebyli partneři, se kterými bych si uměla představit, že bych s nimi byla do konce života. Hned dva nápadníci Stála jsem před domem a nosila jsem domů