Když mě děti přestěhovaly do domova důchodců, stal se z mého muže náhle vášnivý romantik. Dovádíme s mým dědouškem zase jako zamlada! Život někdy opravdu tropí hlouposti, které by člověk ani při veškeré představivosti nevymyslel. Svého Jardu jsem si vzala, když mi bylo osmnáct let a Jarda byl na vojně. Nic jsem si v životě neužila, a můj Jarda vlastně taky ne. Museli jsme se brát. Tři děti a

To, že se slušnost už moc nenosí, ještě neznamená, že tomu podlehnu. Rodiče mi slušnost vštěpovali odmala a já už se bez ní neobejdu. Když po mně někdo něco chce, nejlepší je prosba. Pokud je k tomu ještě úsměv nebo aspoň jeho náznak, jsem ochotná to přání splnit do roztrhání těla. Prostě, kdo ví, jak na mě, ten má vyhráno. Má to sice své úskalí, ale zase to není takové riziko, že by mě někdo c

O pět let starší a o dvacet kilo tlustší. Dělá oči na mého muže a jemu se to líbí! Začala jsem žárlit a pomlouvat ji. Nebylo to nic platné. Když se přistěhovala na naše patro, myslela jsem, že je to taková trochu slabomyslná osoba. Nic ve zlém, ale četla jen reklamní letáky a háčkovala. Samé dečky, o které nikdo nestál! Cpala se vším možným Nejhorší na tom bylo, že postupně podělila celý

Mám velké trápení. Chtěla bych vnoučata, ale moje dcera se po velkém zklamání v lásce rozhodla, že chlapy nechce, a pořídila si psa. Když ještě studovala, měla lásku. Před maturitou se zamilovala do Ondřeje a vydrželi spolu dva roky. On pak ale odjel studovat do Barcelony a před odjezdem se rozešli, tedy on s ní. „Vztahy na dálku nefungují!“ řekl nekompromisně. Tenkrát se nám dcera Anna zhrouti

Drtily nás velké problémy. Nevěděla jsem, kde se to zlo pořád bere. Až mě na ně upozornila neteř. Sedělo na skříňce a mstilo se. Rány osudu se začaly valit ze všech stran. Synové se odstěhovali, manžel skončil s mozkovou příhodou v nemocnici. Zůstala jsem sama se svými psy. Špatně jsem spala, nechutnalo mi jíst a cítila jsem, jak se řítím ke dnu. Každá noc pro mě byla utrpením. Bylo pro mě velk

S našimi blízkými zůstáváme ve spojení i poté, co zemřou. Moje maminka mě z onoho světa varovala před problémy! Nikdy jsem příliš nevěřila na spojení mezi mrtvými a živými lidmi. Stejně jako na horoskopy, výklady snů nebo jiné tajemné či nadpřirozené věci. Pochybnosti jednoho dne pominuly Před několika lety se mi ale stalo něco, co mě donutilo můj postoj a názor vůči nadpřirozenu změnit.

Robert byl můj kamarád od školy. Nikdy by mě nenapadlo, že mě s naší spolužačkou tak ošklivě zneužije. Dodnes to nemohu pochopit. Se spolužáky ze základní školy jsem nebyla moc v kontaktu. Jen s Robertem. Šli jsme spolu i na střední a na vysokou. Prožívali jsme spolu naše lásky, manželství, narození dětí. Nebyli jsme sice nejlepší kamarádi, nevídali jsme se každý den, týden, třeba i měsíc, ale

Když mi bylo nejhůř a ležela jsem v nemocnici s děsivou diagnózou, manžel za mnou ani jednou nepřišel. Přestěhoval se k jiné. Smrt na jazyku. Tak se mohla jmenovat moje diagnóza, i když se jmenovala jinak. Netušila jsem, zda se z nemocnice vrátím domů. Můj čas se najednou měřil jinak. Každá minuta měla cenu zlata, za hodiny by bylo záhodno platit růžovými diamanty. Dívala jsem se z okna, jak ví

S budoucím manželem jsem se před mnoha lety setkala na netradičním místě. Zdá se, že hřbitovy nejsou vždy tak pochmurné, jak by se mohlo na první pohled zdát. Lidé se se svými láskami seznamují na nejrůznějších místech, ve školách, v parcích, v barech, v zaměstnání, ve vlacích a co já vím, kde ještě. Hřbitov by jako místo seznámení uvedl málokdo. Těžko tomu uvěřit, ale se svým budoucím manželem

Předčasný důchod vrazil mému Frantovi kudlu do zad, viděla jsem, jak mi chátrá před očima. Neměl už radost ze života. Pomohla mu němá tvář. Byl vždycky plný života a nápadů. Velký pracant, ani ve dnech volna nedokázal sedět s rukama za zády nebo polehávat na gauči. Byl buď na zahradě nebo vylepšoval něco na našem domě nebo měl různé kšeftíky. Když měl ale v šedesáti úraz, dlouho si pobyl v n