Večerní procházka s malou Adélkou se během okamžiku změnila v děsivé setkání s tajemným přízrakem. Minulý rok na podzim jsem hlídala své kamarádce Ivetě dcerku Adélku. Bylo pěkné babí léto, tak jsem ji vzala k večeru do nedalekého lesa na procházku, což se nám málem stalo osudným. Narazily jsme totiž na ducha muže, který se smál tak děsivě, že jsme se musely dát na útěk. Chůva na hlídání

Houbaření je mojí velkou zálibou. Při své oblíbené činnosti jsem se však jednoho dne ocitla v nesnázích. Když ještě žil můj muž Ludvík, chodila jsem do lesa hlavně s ním. Klábosili jsme a oba si sbírání hub velmi užívali. Po jeho smrti, s níž jsem se těžce smiřovala, jsem musela vyrážet bohužel sama. Cítila jsem se bez Ludvíka strašně opuštěná, a když jsem potkala po cestě nějaký manželský pár,

Dcera odešla do zaměstnání a už se nevrátila. Na přechodu ji srazilo auto a byla na místě mrtvá. Zůstali po ní tři malí kluci. Na tu chvíli, kdy mi zavolal zeť z nemocnice, že je moje dcera mrtvá, si pamatuji snad vteřinu po vteřině. Strnule jsem stála s telefonem v ruce uprostřed obýváku a nemohla se nadechnout. Vše ve mně křičelo, že to nemůže být pravda, a chtěla jsem na místě také umřít. Ro

Byla chytřejší a úspěšnější. Všechno věděla lépe a já k ní vzhlížela. Byla jsem za její přátelství vděčná. Až později mi došlo, že se povyšuje a ze mě dělá hlupačku. Seznámily jsme se náhodou, měly jsme stejnou obvodní lékařku. Vždycky jsme se v čekárně daly do řeči. Dlouhé čekání nám ubíhalo rychleji. Po nějakém čase jsme se vítaly jako staré známé. Byla sympatická Věděly jsme, kolik má

Rozvedla jsem se a prožívala peklo. Bůhví proč jsem si vzpomněla na kluka, který mi kdysi dávno vyprávěl o souhvězdích. Zima toho roku byla zoufale dlouhá. Vlekla se podobně jako můj rozvod a byla podobně depresivní, pochmurná a zraňující. Žádná mladice jsem už nebyla, bylo mi čtyřicet čtyři let. Devatenáctiletá dcera bydlela u přítele, a tak jsem osaměla v domku po prababičce s kanárem, syndro

Osud se většinou nedá obejít a mým dětem tak bohužel vždycky chyběla babička, která by jim pekla buchty a brala si je na prázdniny. Zatímco jiné babičky si děti hýčkají, my oba s manželem jsme měli smůlu, že jsme o maminky přišli už v mladším věku. Obě se bohužel potýkaly s těžkými nemocemi a nedopadlo to dobře. Jenže synovi a dceři to bylo pochopitelně líto, protože ani jednu z babiček nikdy n

Sobotní odpoledne mělo původně vypadat úplně jinak. Pozvala jsem totiž kamarádku Hanu k nám na chalupu. Hana vběhka na zahradu a oči jí zářilly. „Je tu pouť!“ Víc už nemusela říkat. Bylo jasné, že je po grilovačce. Bleskově jsem se převlékla a už jsme pospíchaly na náměstí. Vzpomínky se ihned probudily Svět se se mnou celý točil, srdce mi bušilo až v krku, ale přesto jsem nadšeně volala:

Někdy v celkem dobrém vztahu s mladými „drhne“ nějaká maličkost. Mám celkem prima snachu, jen mi nemůže přijít na jméno! Syn se po dvanácti letech soužití oženil se svou bývalou spolužačkou ze střední školy. Byla jsem ráda, že se konečně rozhodl definitivně usadit a dát životu směr a řád. Nevěstu jsem tedy znala také celé ty roky, a myslím si i dnes, že si syn vybral dobře. Jen jedna věc nějak

Stále se jí něco nelíbilo a nic jí nebylo dobré. Ohrnovala nade mnou nos a svoje pohrdání dávala při každé příležitosti najevo. Nelíbila se mi od prvního okamžiku, kdy nám ji bratr slavnostně představil. Tvářila se jako nějaká šlechtična, či co. Nastrojená v drahých šatech a ověšená těžkými zlatými řetízky. Drápy měla dlouhé a rudé, skoro jako od krve. A nejhorší byly její rty. Vycpané silikone

Lenku znám od narození. Kamarádila jsem se už s její maminkou, která ale brzy umřela. Rozhodla jsem se tehdy dělat jí náhradní maminku. Velmi dobře chápu, že se mi to všechno může setsakramentsky vymstít, ale stejně si nemohu pomoci! Lenku znám od peřinky, protože její maminka byla v dětství má kamarádka. Bydlely jsme ve stejném domě. Bohužel zemřela předčasně na akutní leukémii, když byla Lenk