Konečně budeme mít svůj dům, svůj klid, budeme žít v přírodě, děti za námi budou jezdit jen občas, budeme se připravovat na klidný důchod. Sen se zhmotnil, ale má kaz na kráse. Když jsme konečně dospěli do bodu, kdy jsme si mohli říct, že máme dost peněz, abychom postavili baráček podle našich představ, byl to významný moment našeho života. Syn i dcera zdárně vystudovali, dělají nám radost. Jen

Možná je to v některých rodinách jinak. Možná mají rodiče své děti rádi všechny stejně. Já jsem se ale pro tenhle ideál nenarodila. Mého bratra měli vždy všichni o mnoho raději. Vlastně jsem tu matčinu chybu dlouho neřešila a ani moc nevnímala. Žila jsem s tím, že měla mého o pět let mladšího bratříčka raději než mě a ani mi to nepřišlo moc zvláštní. Až když jsem přišla do puberty, začalo mi to

Dennodenně děkuji za všechny hodné a laskavé lidi, které mám kolem sebe. Právě oni mi pomohli překonat peklo s ochlastou. Moje manželství bylo peklo, snad jen ten, kdo žil s agresivním alkoholikem, si dokáže představit, o čem mluvím. Občas jsem utíkala. Když už se to doma nedalo vydržet, sbalila jsem si to nejnutnější a utekla k rodičům, nebo k tetě. Vyčítala jsem si to, byli už staří a moc

Tak podivný úplněk jsem v životě nezažila. Nebyl ani tak magický, jako ďábelský. Začaly mě pronásledovat děsivé souhry náhod a zjevovat se nadpřirozené bytosti. Jezdím na výlety se svými vnuky moc ráda a ze všeho nejradši ke kamarádce na chalupu. Jednou jsem ale na té cestě, kterou znám téměř zpaměti, zažila děsivé dobrodružství. Byla už tma a zničehonic se před námi zjevila objížďka. To je vžd

Nejhorší je ztratit víru, že bude zase líp. Lékaři nade mnou vyřkli krutý ortel. Pak jsem ale vyrazila k moři, kde mi pomohla cvičitelka jógy. Zdravotní problémy jsem měla už jako dítě, rychle jsem vyrostla a musela chodit na cvičení kvůli skolióze. S páteří jsem byla dokonce v lázních. Časem se ukázalo, že to není jen skolióza, ale i potíže s ploténkami. Nebylo mi ještě ani pětatřicet, když

Z dnešního pohledu se naše rodina stravovala velice nezdravě. Táta zbaštil na posezení dvanáct knedlíků, my s mámou šest. U nás doma se vždycky pořádně jedlo. Táta říkával: „Až přijde vojna, tlustý budou hubený a hubený budou studený,“ a dlouze se tomu smál. Máma vařila od rána do večera, bavilo ji to. Soutěžili jsme, kdo sní nejvíc nadýchaných knedlíků, velikých jako kola od vozu. To dá roz

Těšili jsme se na krásné chvíle u moře. Vyrazili jsme celá rodina, včetně staré maminky. Netušili jsme, jak dramatické chvilky tam zažijeme. Před pár lety jsem vzala na dovolenou celou rodinku. Kromě manžela a synů Jirky a Pe­tra také svou starou maminku a bratra s sedmiletou dcerkou. Chtěla jsem jim ukázat své milované Řecko a ostrov, který jsem si oblíbila ze všech nejvíce – Zakynthos. Nej

Nechápu, jak jsem si to mohla nechat tak dlouho líbit! Mé manželství byla katastrofa a můj muž tyran. Když jsme se seznámili, byl to rozvedený táta malé dcerky, kterou jeho bývalá uklidila stovky kilometrů daleko a striktně odmítala, aby ji navštěvoval. Už to jsem neměla podcenit. Jenže já byla mladá, nezkušená a na očích mi seděly růžové brýle. Stále jsem se jen omlouvala a prosila za odpuš

Osud nám nabízel spoustu šancí k tomu, abychom byli spolu. Bohužel jsme je nikdy nevyužili. Litovat budu asi navždy. Znali jsme se s Michalem od nejútlejšího věku. Do první třídy základní školy jsme kdysi nastoupili ve stejný den. Jediné, co nás rozdělovalo, bylo to, že jsem byla v áčku, zatímco on v béčku. Bydlel se svými rodiči nedaleko našeho domu. Michal se mi líbil a viděla jsem mu na jeho

Vzduch prořízl důrazný hlas tanečního mistra: „Pánové, zadejte se!“ V sále to zašumělo. Mladí tanečníci se rychle sunuli ke svým vyvoleným. Děvčata se modlila, aby nezůstala na ocet. Já jsem se nebála, věděla jsem, že přijde. A nezklamal mě ani teď. „Smím prosit?“ uklonil se s úsměvem. Přijala jsem nabízenou ruku. Za chvilku už jsme se vlnili v rytmu pomalého blues. Zavřela jsem oči, nechala se