Byli jsme s Tondou každý jiný, on ze statku, já z města. Bála jsem se, že jsme příliš rozdílní, než abychom spolu mohli žít. Skoro celé léto jsem tehdy probrečela. Byla jsem nešťastná, i když zase naopak chvílemi šťastná, zasněná a zamilovaná. Takhle se to střídalo. Byli jsme s Tondou jako oheň a voda, jako den a noc. Kaž­dý jiný. Maminka mě utěšovala, že láska hory přenáší a všechno spraví,

Měla jsem ušetřené peníze jako rezervu a na pohřeb. Utratila jsem je ale za podivnou koupi, a sedla tak na lep šmejdům. Rodina si zoufala, co jsem to udělala. Jednou jsem ve schránce našla leták s pozvánkou na předváděcí akci jisté firmy – slibovali oběd a štangli uheráku. Nemo­hla jsem odolat. Muž v obleku začal s úžasnými peřinami s výplní zázračného vlákna, které zvyšuje imunitu organismu. S

Dlouho jsem si myslela, že se vnuka nedočkám. Snacha totiž nemohla mít děti. Pak jsem se ale dozvěděla, že má syn nemanželské dítě! S mým synem Martinem se znala Jitka od základní školy. Společně absolvovali taneční, na vysoké bydleli na sousední koleji. Když se brali, nikoho to nepřekvapilo. I naše rodiny se dávno znaly. V tom, co bude dál, jsme měli jasno. Martin s Jitkou chtěli mít alespoň d

Běžně jsem taková onemocnění vždycky přecházela. Až se mi moje lehkomyslnost nevyplatila. Začalo to jako chřipka, bolelo mě v krku a krátce na to celé tělo. Ale když máte malé děti, s nimiž je třeba napsat úkoly a manžela, který má prý tak těžkou práci, že sebou doma práskne na gauč, tak si nemůžete dovolit být nemocní, po příchodu z práce vás totiž doma čeká „druhá směna“. A tak jsem do seb

Říkala jsem si, že život v penzionu pro seniory pro mě bude jednodušší. Bohužel to ta správná volba nebyla. Svírala jsem v ruce prázdnou peněženku a celá jsem se klepala. Paní sekretářka se tvářila také zděšeně, jenže mi nedokázala nijak pomoc. Podle jejího zjištění jsem byla úplně bez peněz. Moje penze, která mi měla přijít před týdnem, byla fuč. Stejně tak moje úspory, které jsem na účtu v

Už jsem neměla nikoho, jen ji. Moji milovanou vnučku. Nečekalo mě ale žádné radostné stáří, jak jsem doufala. Nečekala jsem žádný vděk, pro mne to byla povinnost o vnučku se postarat. Ale že to dopadne takhle, že se náš vztah neskutečně porouchá, to jsem nečekala. Trápím se v nemocnici Probudily mě monotónní údery. Otevřela jsem oči a opět je rychle zavřela. To je přece Marie. Chudák žens

Čtyřicet let manželství je dlouhá doba. Ne všichni to vydrží. Jenže já bych to vydržela klidně dvakrát tak dlouho. Kdyby to jen šlo. Vzala jsem vodítko a zapískala jsem na Punťu. „Pojď, jdeme ven!“ Náš malý kříženec zavrtěl ocáskem a běžel ke dveřím. Otočila jsem se na Františka. Můj manžel tam stál uprostřed pokoje a usmíval se na mě. „Já zatím otevřu to víno. Aby se trochu vydýchalo.“ Manžel

Večerní procházka s malou Adélkou se během okamžiku změnila v děsivé setkání s tajemným přízrakem. Minulý rok na podzim jsem hlídala své kamarádce Ivetě dcerku Adélku. Bylo pěkné babí léto, tak jsem ji vzala k večeru do nedalekého lesa na procházku, což se nám málem stalo osudným. Narazily jsme totiž na ducha muže, který se smál tak děsivě, že jsme se musely dát na útěk. Chůva na hlídání

Houbaření je mojí velkou zálibou. Při své oblíbené činnosti jsem se však jednoho dne ocitla v nesnázích. Když ještě žil můj muž Ludvík, chodila jsem do lesa hlavně s ním. Klábosili jsme a oba si sbírání hub velmi užívali. Po jeho smrti, s níž jsem se těžce smiřovala, jsem musela vyrážet bohužel sama. Cítila jsem se bez Ludvíka strašně opuštěná, a když jsem potkala po cestě nějaký manželský pár,

Dcera odešla do zaměstnání a už se nevrátila. Na přechodu ji srazilo auto a byla na místě mrtvá. Zůstali po ní tři malí kluci. Na tu chvíli, kdy mi zavolal zeť z nemocnice, že je moje dcera mrtvá, si pamatuji snad vteřinu po vteřině. Strnule jsem stála s telefonem v ruce uprostřed obýváku a nemohla se nadechnout. Vše ve mně křičelo, že to nemůže být pravda, a chtěla jsem na místě také umřít. Ro