Jsou chvíle, které nelze vzít zpátky a které vás budou stále pronásledovat. Jenže některým událostem nelze zabránit. Potápěči stále ještě prohledávají koryto řeky. Zatím marně. Dokud ale nenašli tělo, stále doufám, že Luboš leží někde na břehu. Možná zraněný, ale živý. Tak strašně bych si to přála. Jsem zoufala aa za to, co se stalo, tak trochu cítím odpovědnost. Měl Vikiho moc rád Luboš byl sy

Psal se rok dva tisíce, pomaličku se blížil konec mého vysokoškolského studia a z vykuleného nováčka se postupně stával zkušený harcovník. Tenhle přerod na mě byl dobře patrný. Ošklivými chodbami jsem probíhala rychlými a účelnými kroky a v knihovně se vrhala přesně do těch správných řad a hledala v těch správných autorech. Byla jsem energická, pilná a v podstatě nic mě nedokázalo vyvést z konce

V ten den mi má nejlepší a dlouholetá kamarádka u sebe doma na zahradě připravila oslavu mých třicátých narozenin. Musím přiznat, že mě dost přesvědčovala, abych souhlasila. Právě jsem se totiž utápěla v depresi. Tři křížky na krku, zoufale bijící biologické hodiny a potenciální manžel ani na míle daleko. Rozhodně jsem neměla chuť něco takového oslavovat. Irena se ale nenechala mou šílenou nálad

Bohužel jsem až velmi pozdě pochopila, že šanci, kterou od osudu dostaneme, musíme chytit a už nepustit. Já ale tehdy příliš dlouho váhala a tak mi má láska utekla.  Jsem z jednovaječných dvojčat, takže jsme si se sestrou Ivonou podobné opravdu jako vejce vejci. Nikdy nám naše podoba nevadila, naopak jsme z toho těžily. Když jsem měla být zkoušená z předmětu, který jsem tak úplně neovládala, nec

Vždycky mi přišlo trapné, když si starší muž našel mladší ženu. Dívala jsem se s despektem na to, jak pánové v letech obskakují svoje mladé micinky, běhají kolem nich jako nějací mladíčci a snaží se jim splnit každé přání, jen aby je ty holčičky neopustily. Můj manžel, se kterým jsem žila víc jak dvacet let, se choval úplně stejně. I když nám oběma bylo už přes čtyřicet a měli jsme odrostlé děti

Většina lidí má na dětství ty nejkrásnější vzpomínky. Já ne. Tuto dobu jsem totiž trávila po nemocnicích a zatímco jiná děvčátka nosila puntíkované šatečky, mým oděvem se stal nemocniční andělíček. Změnu přinesla až prepuberta, kdy se konečně našel vhodný dárce a já dostala novou ledvinu. Můj život se od základů změnil. Nastoupila jsem na gymnázium, začala malovat a především jsem potkala Patri

Sedím na okenním parapetu a koukám ven. Podzimní ulice hraje všemi barvami. Paprsky babího léta řežou do očí. Pálí chodce do zátylků a spalují jejich holou kůži. Představuji si, jak mě objímají mužské ruce. Jemně mě drží kolem pasu a po chvíli sjíždějí stále níž a níž. Na boky a na stehna, kde se nejistě zastavují. Ty ruce patří Martinovi. Mé tajné lásce. Klukovi, co bydlí ve stejném činžovním d

Když jsem byla ve třeťáku na střední škole, naskytla se mi možnost jet na praxi do Řeckého pětihvězdičkového rezortu, což pro mě byla jak úžasná zkušenost, tak možnost dobrého přivýdělku. Ani jsem nedoufala, že bych mohla získat ještě něco na víc. Když jsem na webových stránkách školy našla inzerát, okamžitě jsem se přihlásila a čekala na den pohovoru vedený přímo manažery z hotelu, kteří si do n

Nikdy jsem neměla moc štěstí na vztahy. Myslím, že jsem byla docela pohledná, normální holka, která studovala střední ekonomku a chtěla mít prima přítele. Ale nějak to nevycházelo. Můj první kluk, Luboš, byl sice takový školní hezounek, ale choval se dost nevybíravě, snažil se mě zesměšňovat před kamarády, a nakonec mě podvedl s jinou spolužačkou. Zvládla jsem to, jenže přijímačky na vysokou o m

Když jsem Jakuba poznala, okamžitě jsem se do něho zamilovala. Ve vteřině. A drželo mě to dlouho i přesto, že on ke mně necítil to samé. Nikdy by mě však nenapadlo, že mé sny mají reálnou šanci. Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Pět let nazpátek jsem byla s kamarádkou Erikou na chatě u jejího přítele. Bylo léto a my si naplánovali víkend plný her, rybaření a relaxace. Někdo by mohl říct, že