Slýchávala jsem od kamarádek, že se jejich muži zbláznili na „stará kolena“, a byla jsem ráda, že můj Karel toto nevyvádí. Jenže pak s tím přišla dcera. Moje Karolínka. Taková hodná holka to byla. Dobře se učila, byla snaživá, vynikala ve sportu. Jen se jí nedařilo ve vztazích. Chodila s několika kluky, a když jsem se jí jednou v jejích 23 letech zeptala, jestli někoho má, protože už nám dlouho

Kamarádi mi mamku záviděli, protože byla kamarádská, nechovala se jako rodič. Bohužel. Ono bylo sice fajn, když máma nebyla taková ta pravá autorita, jíž se mnozí bojí. Jenže její nedůslednost byla spíš důsledkem trošku jejího nezájmu o mne. Začalo to už v mém dětství. Máma se dala dohromady se studentem z Francie, chodili spolu dva měsíce a už jsem byla na cestě. Když mi byl rok, táta se vráti

Marně jsem si lámala hlavu, proč mě Pepa pořád ještě nepožádal o ruku. Ani moje matka na to nemohla přijít. Nezbývalo než zahodit veškerou hrdost a jednoduše se ho zeptat. Dvě děti jsme už měli, a jejich tatínek mě stále nepožádal o ruku. Vrtalo mi to hlavou, ale zařekla jsem se, že nikdy nebudu škemrat, aby si mě Pepa vzal. A že bych si to sakra zasloužila! Co by chtěl víc – přemýšlela jsem. M

Ta koupě byla skvělá a neodradily mě ani myši. Těch se přece snadno zbavím... Jenže soused mě varoval, že nepřítel je větší a nebezpečnější. Co to je? Je to malé, šedé, má to oči jako korálky, velmi dlouhý ocásek − a sežere to všechno možné, odpadky, papír, staré hadry a nepohrdne ani masem. Myš! S tím mazaným nepřítelem jsem se měla utkat poté, co jsem výhodně koupila starý dům na okraji mě

Tak jsem se snažila být ve výběru partnera opatrná a nedopadnout jako máma! Jak se mohlo stát, že se z toho fajn muže nakonec vyklubal despota? Od nejútlejšího dětství jsem si říkala: Tohle se mi nesmí stát! Já si vyberu dobře! Před očima jsem měla tu typickou domácí atmosféru, ve které jsem vyrůstala. Jak pod obraz nalitý táta křičí a bije mámu. Když jsem povyrostla, bil i mě a posléze i obě m

Moje dcerka Anička si, když byla malá, velice přála kočičku. Neměla jsem srdce odmítnout, a tak se malá Bibi stala členkou rodiny. Když byla dcera Anička malá, hodně stonala. Chodila jsem s ní po doktorech. Bývala z toho smutná, a tak jsem se jí snažila vyplnit, co jsem jí na očích viděla. Když si přála kočičku, byl to pro mě zákon. Chceš kočičku, budeš mít kočičku. Mirek z toho byl celý špa

Chodila domů ze školy s čokoládou a tvrdila, že ji dostala od kouzelného obra ze skal. Naštěstí jsme zjistili včas, že se tam už jednou ztratily dvě školačky. Koukala jsem na svou jedenáctiletou dceru Barču a nestačila se divit. „Prosím tě, od čeho máš tak špinavé ruce?“ zeptala jsem se jí. Schovávala dlaně za zády a tvářila se spiklenecky. „To je čokoláda?“ Přikývla. „Dostala jsem ji od obr

Ten zlý kocour byl postrachem každé návštěvy. Autistický chlapec si s ním ale dokázal poradit. Reakci kocoura dodnes nikdo nechápe. Byl to kocour mé kamarádky, výstavní exemplář s rodokmenem, ve kterém stálo, že je Frederyk von... Měl uhrančivě zelené oči a hustý kožíšek. Byl to zkrátka kočičí aristokrat a podle toho se také choval. Ze své paničky si udělal otrokyni a návštěvy si vybíral. Každý

Tehdy jsme se s manželem tak hádali, že to vypadalo na rozvod. Tajemné ženy v kavárně mi to vysvětlily. Pronásledovalo mě nebezpečné číslo. S manželem jsme byli dlouho šťastní. Potkali jsme se už na škole a pak spolu prožili krásných šestnáct let. Nikdy jsem nevěřila na pátky třináctého, natož na to, že by na mě mohlo mít spadeno nějaké jiné číslo. Nikdy jsme se ani nepohádali. Pokud došlo k

Neberu to nijak tragicky, ale každé loučení mi vždycky bere strašně moc sil. Dojímám se někdy až k slzám a někdy si u toho připadám i tak nějak trapně. Měla bych to mít už za ta léta natrénované a zvládnuté, nemám. A jak mi přibývají léta, každé loučení prožívám víc a víc. Tak tohle chápu Tuhle jsem viděla reklamu, jak se herec procítěně a nerad loučí s míchačkou. Chápala jsem ho, dobře t