Musela jsem si vyzkoušet všechno a dostala se rychle na šikmou plochu. Klesala jsem stále hlouběji. Ničily mě drogy. Už jsem vzdávala život. Pak přišel zásah shůry. Moje výchova byla problematická. Byla jsem nezvladatelná a chodila za školu. Tehdy jsem si přečetla knihu „My děti ze stanice ZOO“, ale od drog mě to rozhodně neodradilo, spíše naopak. Příběh Christine mi připadal úžasný a já zat

Myslela jsem si, že dělám dobře, když upozorním úřady na kamarádčiny potíže s dcerou. Otočilo se to proti mně. Vysloužila jsem si pár facek. Děti vychovávala sama. Když bylo jejímu synovi devatenáct, přestěhoval se k přítelkyni a Mirka zůstala sama s dcerou Viky. V tu dobu potkala muže, který ji po letech samoty oslovil. Začali spolu bydlet. Mirka ale netušila, jaký problém tím nastane. Její

Prasata jsou nejen šikovná, ale dokonce pořádně mazaná. Jeden takový malý čuník si nás doslova ochočil. Prarodiče měli velký dům na vesnici, a já tam prožívala kaž­dé letní prázdniny. Měli vždycky plno zvířat, chovali je na maso. Vedle slepic, kachen, králíků i krocanů tam žila také prasátka. Zabijačka bývala častým důvodem veselých rodinných sešlostí. Prarodiče si vystačili s chovem sami a 

Když si naše Eliška něco umane, nikdo s ní zkrátka nehne. Do všeho se hrne po hlavě a nekouká napravo ani nalevo. Jen já ji dokážu pochopit. Jsem hodně moderní babička, myslím, že mnohdy modernější než moje děti. Bohužel. Jsem to já, kdo chápe většinu výstřelků svých milovaných vnoučat. Proto s nimi mám skvělý vztah a za mnou chodí, když se potřebují někomu svěřit nebo se poradit. Mám pro mnoho

Můj muž naletí na každou hloupost. Bohužel teď začalo jít do tuhého, protože odevzdává naše peníze nějaké podivné skupině lidí. Tak trochu naivní a důvěřivý je můj manžel. Vím to už dlouho, vlastně od začátku našeho vztahu, ale nikdy nám to velký problém nedělalo. Občas sice skočil někomu na špek, jako třeba těm šmejdům, co prodávají lidem hrnce na vaření, které by měly stát pár stovek, za desí

Máme jednu dceru a jednoho vnoučka. Za oba jsme osudu moc vděční. V jednu chvíli jsme se ale o chlapečka báli víc, než kdykoliv jindy. Naše dcera otěhotněla docela pozdě. Byla sice vdaná už od svých sedmadvaceti let, ale celých deset let si dávala s potomkem na čas. Nebo to byla spíš Radimova práce, že takhle otáleli? Nikdy jsem jim nechtěla sahat do svědomí, štěstí našich mladých pro nás bylo

V naší vesnici žily dva znepřátelené rody. Jedni byli potomci statkářů, druzí naopak zakládali družstvo. A stále si to ne a ne odpustit. Už jsem toho měla plné zuby, všichni se mnou jednali jako s malou holkou, přitom už jsem byla skoro dospělá. „Petruško, ani ve snu by mě nenapadlo tě nějak omezovat, choď si, s kým chceš, je to tvůj život,“ smířlivě vykládal taťka. Náhle zvýšil hlas, nelekl

Občas mě trápí moje vzpomínky. Vyčítám si, co jsem měla kdysi udělat, a neudělala. Zbyla mi jen samota, ale protože mám svoje milované kočky, není zas tak zlá. Už tam nikdy nepůjdu. Přitom je to tam moc hezké a cestu dobře znám. Stačilo by vystoupit na tom malém, venkovském nádražíčku a přejít most, odkud tehdy kluci skákali do řeky. Bylo to nebezpečné. Roman neskákal, slíbil mi to. Stačilo

Po babiččině smrti jsme vyklízeli její malý domek. V cestovním kufru jsem objevila exotickou krásu. Netušila jsem, že ty věci dokážou kouzlit. Když zemřela moje babička, sešla se celá rodina, abychom domek vyklidili. Chtěli jsme ho prodat. Byl to dům na spadnutí, věděli jsme, že na jeho opravy bohužel nemáme. Každý jsme se pustili do jiné části domu a já s dcerou jsme začaly na půdě. Poklad

Večery jsem proseděl v jeho křesle a četl jeho deníky z cest. Marně jsem si k tomu chtěl zapálit jeho dýmku. Už se na to nemohl dívat, tak přišel. Tuhle místnost jsem prostě zbožňoval. Stěny byly potažené světle zelenými belgickými tapetami. Uprostřed místnosti stál malý kruhový stolek a nad ním kraloval křišťálový lustr, který si můj praděda přivezl až z Indie. Nejcennějším kouskem tohoto n