Potomkům jsem chtěla dopřát krásné dětství, jaké jsem měla já. Bohužel, život je krutý. Nebo za to může dům, s nímž jsem padla k zemi i já? Dívám se na to místo a marně si snažím vybavit ten domek ze 30. let. Už není. Místo něj se tam tyčí neosobní kostka. Dívám se po okolí a snažím se vybavit si, jak jsme tu s kamarády běhali. Vím, že se to stalo, ale jako by všechno sfoukl vítr spolu s prache

Sršela jsem vtipy a kanadskými žertíky odjakživa. Tohle jsem ale vážně přehnala. Málem jsem si zničila vztah. Jako mladá jsem byla vtipálek třídy, hrozně ráda jsem dělala různé kanadské žertíky a moje okolí mě tak bralo. S rezervou. Myslím, že jsem to podědila po dědečkovi, který byl rozený komik. Ze všech svátků v roce jsem se nejvíce těšila samozřejmě na apríl. Dokázala jsem se na něj připrav

Rodiče nás vedli k tomu, abychom drželi při sobě a pomáhali si. Sestra je ale bez dětí a od té chvíle, co jí zemřel manžel, nám dělá ze života peklo. Moje sestra Alice bývala fajn holka. Vzala si ale věčně zamračeného o mnoho let staršího učitele, který každého poučoval a všechno kritizoval. Od té chvíle s ní nebyla řeč. Nebyly jsme pro ni dost na úrovni. I za rodiči jezdila maximálně dvakrát d

Velká rodinná tragédie mě přivedla zpátky domů. Netušila jsem, že to pro mě bude šance na lepší život. Najednou mám domov a jsem konečně hvězda! Už jako malá holčička jsem chtěla objevovat svět. V Čechách jsem neměla stání, snila jsem o tom, že budu žít v Americe a po škole jsem tam prostě emigrovala spolu s přítelem. Bylo to sobecké, protože jsem tím svým blízkým doma pořádně zavařila. Já v

Ten, kdo uteče smrti, se prý dožije vysokého věku. U mého manžela se tohle staré pořekadlo opravdu naplnilo. Měl víc štěstí než rozumu. Stalo se to před dvěma roky. Můj manžel Alois si vždycky hrál na akčního hrdinu a musel si vyzkoušet všechno. Jeho největším přáním k sedmdesátým narozeninám byl let balonem – a v tomto duchu se odvíjel celý jeho život. Bylo to s ním o nervy. Když jsme tehdy

Byla to velká studentská láska. Myslela jsem, že spolu zestárneme, že nás nic nerozdělí. Pak však přišla ta zlá novina… Od druháku na střední jsme spolu chodili. Byl mou největší a opravdovou láskou, dnes to vím a věděla jsem to i tehdy, před lety. Byla jsem přesvědčena, že nás nic nerozdělí. Všechno jsme měli jasně nalajnované: po maturitě svatba. Zatím jsme nevěděli, kde budeme bydlet, ale

Procházky ve skalách mi dělaly dobře, každé ráno jsem se cítila mnohem líp. Kameny ze mě nejspíš vysávaly nemoc, až jsem se téměř uzdravila. Jsem vděčná! Když jsem se tu zprávu dozvěděla, měla jsem chuť skoncovat se životem. Našli mi nádor, který se už nedal operovat. Když mě přešel první šok z diagnózy, přesvědčila mě tchyně, abych se vykašlala na ruch města, vzala si dovolenou a přijela k nim

Bylo to neuvěřitelné! Věděla přesně, kudy jdu a také, co chci udělat. A dokázala mi to zlomyslně překazit. Mezi zvířaty na dvorku mé babičky vládly vždycky zajímavé vztahy. Pes Rafík se kamarádil s vepříkem, jeden bez druhého neudělal krok, a všude s nimi chodila kočka. Zato pes Punťa vepříka nemohl vystát. Jednou zaryl svůj hladový rypáček Punťovi do misky se žrádlem, a Punťa ho za to kousl

Podivný muž se objevil u našich dveří noc před smrtí mého otce. Chtěl koupit známku z jeho vzácné sbírky. Otec ji ale neprodal za žádnou cenu. Ani po své smrti! Když si vzpomenu na události, které se staly den před smrtí mého otce, ještě dnes se třesu. Otec stonal už více jak týden v posteli. Lékaři přesně nevěděli, co mu schází. Blížil se mu už devátý křížek a jeho tělo vypovídalo službu. Z

Vyrůstala jsem jako jedináček. Hýčkané dítě v milující rodině. O to větším šokem pro mne bylo, když jsem zjistila, že žiji ve lži. Ono to všechno bylo celé jinak, než mi říkali. Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Ta vůně babiččiných buchet. Jak mi děda spravil vše, co se mi rozbilo. Nádherné dětství. Jezdila jsem k prarodičům na prázdniny. Byla jsem jejich jediné vnouče. Často za mnou jezdi