Vždy jsem si užívala život plnými doušky. Po rodině a dětech jsem nikdy netoužila. Najednou jsem ale zjistila, že mě všichni opustili a jsem sama. Mládí mi uteklo jako voda. Užívala jsem si každičký den naplno, měla jsem spoustu kamarádů, neřešila jsem budoucnost, manžela ani rodinu a děti. Všichni byli pryč A než jsem se nadála, zjistila jsem, že jsem najednou sama. Bez chlapa a bez dětí

Rodiče si prý nevybíráme, ovšem děti si můžeme vychovat. Říká se to. Realita je ovšem jiná, někdy krutá. Je to těžké přiznat. Možná si i já sama nechci připustit, že jsem zklamala, něco podcenila ve výchově. Znáte to. K vlastním dětem je člověk shovívavý. A já to nechala dojít až moc daleko. S mužem jsme měli hezké manželství a naší dceři Peťulce jsme chtěli dopřát. Takže jsme byli hodně času v

Tchána jsem měla ráda. Byl veselý, bezstarostný. Jen nám neřekl pár věcí… Bohužel byly docela zásadní. A nevíme, jak se s tím poprat. Do Mirkovy rodiny jsem skvěle zapadla. Jeho maminka sice byla zpočátku nedůvěřivá, to se ale časem změnilo. Její muž, tedy později můj tchán, Karel si mne ale hned zamiloval. Nebylo lepšího tchána Byl skvělým otcem, tchánem a i dědečkem pro naše vnoučata. T

Okolí si myslí, že mám šťastný život, protože se stále usmívám. Ale i mne potkala zklamání, o kterých nemluvím… Jsem taková povaha, přiznávám. Možná je to tím, že nechci svým smutkem obtěžovat. Možná si vážím toho, že i když mi život také přinesl nelehké chvíle, stále jsou na tom mnozí hůře. Ale i já mám momenty, kdy si o samotě popláču, někdy nevím, jak dál, dostala jsem spoustu ran od lidí, k

Zlí lidé dokážou udělat druhým ze života peklo. Můžeme se utěšovat leda tím, že existují i slušní lidé. Tím se to vyváží. Ta ženská byla zlá. Jako by to měla napsáno i v obličeji, bledém, úzkém. Když se usmála, což nebylo často, odhalila zlověstnou mezírku mezi předními zuby. Rozježené černé vlasy spadaly až na ramena. Nosila oblečení strohého pánského střihu. V létě si občas dovolila halenku s

V těch místech jsem nikdy nebyla, dovedl mě tam můj pes na procházce. Najednou se z mlhy vynořil starý kříž a po něm těžce zraněný voják. Plazivá nenápadná cestička to vzdala a brzy se ztratila v lese. Kousek dál byl malý železný most a pod ním se třpytila stuha napůl vyschlého potoka. Bylo tu ticho jako v hrobě, nikde nikdo. Už jsem se chtěla zastavit a obrátit se na zpáteční cestu, když v tom

Byla to kouzelná skála, kde se děly zázraky vždycky. Dodnes v to místní lidé věří. Žil v ní poustevník, který léčil lidi. Ta energie tam asi zůstala dodnes. Onemocněla jsem, však už jsem nebyla nejmladší. Přesto jsem doufala, že si paní s kosou dá ještě načas. Přichystala si na mě rakovinu. Můj zdravotní stav se rychle horšil. Nemohla jsem si dovolit odejít, moji staří rodiče stále ještě žil

Odjeli jsme se ženou na dovolenou, i když byla nemocná. Na schodišti hotelu jsem objevil vzácnou vázu. Za její záchranu jsem si přál zázrak. Měli jsme smůlu! Týden před dovolenou si manželka hnula se zády. Pracovala jako rehabilitační sestra v lázních, když se pokusila jednoho z pacientů, který padal ze stolu, zachránit. Plánovaná dovolená na Azorských ostrovech byla v ohrožení. Chtěli jsme

Byla jsem malá a divoká, nebezpečí mě pronásledovalo na každém kroku. Smrti jsem unikala zázrakem a vždy byla na blízku povědomá bytost. Fascinoval mě vždycky obraz nad babiččinou postelí − dvě děti nad prudkým srázem a nad nimi anděl s křídly. Věřila jsem, že tyto postavy skutečně existují. Jako by nad dětmi létali andělé a dbali na jejich bezpečí. Moje maminka jako zázrakem unikla jako dítě s

Musela jsem si vyzkoušet všechno a dostala se rychle na šikmou plochu. Klesala jsem stále hlouběji. Ničily mě drogy. Už jsem vzdávala život. Pak přišel zásah shůry. Moje výchova byla problematická. Byla jsem nezvladatelná a chodila za školu. Tehdy jsem si přečetla knihu „My děti ze stanice ZOO“, ale od drog mě to rozhodně neodradilo, spíše naopak. Příběh Christine mi připadal úžasný a já zat