Jsou sourozenci a v dětství se měli rádi. Teď, když by z nich mohli být nejlepší kamarádi, se nemohou ani vidět. Jdou si po krku a je to čím dál horší. Narodili se nám v rozmezí čtyř let a byla to taková nerozlučná trojice. Říkali jsme jim tři mušketýři a manžel vždycky vtipkoval, že ti „Tři“ byli vlastně čtyři, tak bychom si prý měli pořídit ještě jedno. Já samozřejmě nechtěla ani slyšet. T

Se sestrou jsme dvojčata a ani jedna z nás se nevdala a neměla děti. Odjakživa žijeme jen jedna pro druhou. Dříve nebyla dvojčata tak častá jako nyní. Alespoň mi to tak připadá. V dětství jsem vůbec žádná neznala, natož taková, která by si byla podobná jako vejce vejci! Se sestrou jsme byly trochu jako nějací exoti na ukazování. Vždycky, když do naší třídy přišla nějaká inspekce nebo návštěva,

Musím říct, že jsem se ještě nikdy tak nebála. Když můj čtyřletý syn Adam začal v noci šíleně plakat, hned jsem za ním běžela. Bydlíme v domě, ve kterém jsem vyrůstala, takže ho dobře znám. Nikdy se mi v něm nedělo nic zvláštního ani strašidelného. O to víc mě děsí, co se nám přihodilo před několika měsíci. Můj manžel byl zrovna na služební cestě a my s Adámkem zůstali sami. Přes den byl syn ve

Dcera Adéla byla vždycky pověrčivá a opatrná. Já byla jejím opakem. Na svoji lehkovážnost jsem však nepříjemně doplatila. O tom, že lidová rčení fungují, se většinou přesvědčíme až po vlastní zkušenosti. Minulý rok mě přesvědčil, že některé pověry mohou být skutečně pravdivé a že se nejedná o žádné vesnické povídačky. Na nadpřirozeno jsem nevěřila Vždycky jsem dávala přednost zdravému roz

Loni jsem vyrazila se svou fenkou Mandy na chatu do hor. Chtěla jsem si na pár dní odpočinout. Místo klidu jsem ale zažila hrůzu. Měla jsem tenkrát za sebou hodně náročné období. Především po psychické stránce jsem se ocitla téměř na samém dnu. V práci to na mě padalo ze všech stran. Sotva jsem dokončila jeden projekt, hned mi přistála na stole další zakázka. Poslední týdny jsem trávila v práci

Těch historek, že tatínkům někde tzv. ujely nohy a byl z toho levoboček, slýcháte v životě spoustu. Když se to však přihodí vám, zaskočí vás to. Když jsem byla malá, moc jsem si přála sourozence, o kterého bych se starala jako o miminko. Byla jsem s tím až otravná, když jsem rodiče nutila, aby ten čáp ještě jednou přilétl. Pamatuji si, že mě podporovala i má teta. Sama nemohla mít děti, i když

Obě jsme prožily tragickou událost. Mirka na tom byla hůř, protože její dítě, má snacha, zemřela. Nemohli jsme za to, ale Mirka to dávala za vinu mému synovi. Byla to divná noc. Prosinec, přesto byla bouřka. Syn Radek jel se svojí ženou Lenkou a jejich dcerkou Kamilkou z chaty. Cítila jsem se ten večer divně. Když je bouře v takovém období, vnímáte tu zvláštní energii. Čekala jsem na telefon, r

Cikánka mi v mládí vyložila z ruky osud, který se splnil. Toužila jsem taky mít tu schopnost číst lidem z dlaní. vesmír mě nejspíš vyslyšel a já ten dar dostala. Bylo mi tehdy krásných sedmnáct let a bylo to samozřejmě v době, kdy se o věštění toho moc nevědělo. Kartářky a léčitelé sice existovali, ale své praktiky provozovali tajně. Když mě tehdy oslovila na ulici cikánka, neodehnala jsem ji.

Tlupa agresivních koček mnoho let trápila obyvatele naší vísky. Jen jediného člověka poslouchaly. Byla to podivín, kterému se každý vyhýbal. V lesích Lužických hor najdete mnoho starých opuštěných hřbitůvků sudetských Němců, kteří zde kdysi žili. Jsou polorozpadlé a leží v blízkosti vesniček, které už mají nové hřbitovy z dob po válce. Na jednom takovém opuštěném hřbitově nedaleko naší vsi s

Nevěřil jsem pohádce o andělovi, který hlídá obyvatele vesnice, kde prarodiče žili. Až jsem ho jednou sám potkal. Babička se na mě významně podívala a řekla: „Každý máme svého anděla, který nás chrání!“ Chodil jsem tehdy do páté třídy a patřil k premiantům. Byl jsem takové to přemoudřelé dítě, které si nenechalo nic nakukat. „A jak to, že nejsou vidět?“ zeptal jsem se nedůvěřivě. „Jeden andě