Jsem v důchodu a všechen čas věnuji svému pejskovi Maxovi. Když jsme byli nedávno na večerní procházce, pořádně jsem se vyděsila. Manžela už nemám a děti bydlí daleko, takže mi zůstal jenom pes. S Maxem si dobře rozumím a díky němu mám dostatek pohybu, protože spolu pořád chodíme na procházky. Jednoho večera nás oba pořádně vyděsilo něco, co jsem ještě nikdy nezažila. Slunce už zapadalo, ale mů

Vždy jsem záviděla sourozencům, kteří na sebe byli napojení. My jsme si se sestrou moc nepomáhaly, o to horší bylo, když mě podle podrazila. S Blankou jsme neměly ty nejlepší vztahy už v dětství. O tři roky starší sestra na mě žárlila a neustále se mi snažila dělat nějaké naschvály. Naštěstí rodiče byli rozumní a viděli, kde je chyba. Každý to ale přisuzoval jisté dětské řevnivosti, kdy ségře t

Odmalička byla jiná, velice ráda cestovala a chtěla poznávat svět. Zamilovala se do urostlého černocha. A za svou láskou neváhala utéct do ciziny. Vychovala jsem své děti dobře a stejný vztah jsem měla i ke svým vnukům. Zejména Anetka mi přirostla k srdci. Poznávala jsem se v ní. Před několika lety odjela s partou kamarádů do Španělska na krátký pobyt. Přála jsem jí Měla jsem o ní obavy s

S manželem jsme výborní houbaři, a přesto se nám stalo, že jsme se jednou otrávili. A stačila k tomu chvilka nepozornosti. O prázdninách k nám jezdí pravidelně vnoučata. Pobudou vždycky čtrnáct dní a vzájemně se na sebe moc těšíme. Jednou se ale stalo něco hrozného. Je to pro mě zkušenost, že člověk musí s malými dětmi předvídat opravdu cokoli. To osudové léto, dnes je tomu už patnáct let, b

O výročí svatby babička prostírala slavnostní porcelán a vařila knedlíčkovou polévku a svíčkovou. Tak, jak to měl děda nejraději. Když se přiblížil ten slavnostní den, říkávala babička: „Dnes máme výročí svatby.“ Vzpomínala, jak se s dědečkem brali, jak jí teta švadlena ušila krásné bílé šaty a že, neboť byla starostovou dcerou, byl ke kostelu natažený červený koberec. V ten slavnostní den pros

Vyprávěl mi, že v jeho těle žije druhá bytost a chtěl ji zabít. Jednou v noci se mi stalo něco, o čem jsem musel jako psychiatr dlouho přemýšlet. Pan Sadílek seděl přede mnou a vzájemně si proplétal prsty svých rukou. Nehty měl okousané. V pravém oku vítězily tiky. Celé vzezření mého pacienta působilo nervózním dojmem, každičký mimický sval byl jako napjatá tětiva neviditelného luku. Jsem psych

Nikdy jsem nevěřila na varování osudu, kdy se zastaví hodiny nebo třeba spadne obraz. Přesto se mi podobná příhoda před pár lety stala. Nepatřím mezi lidi, kteří by věřili pověrám. Vždycky jsem si říkala, že věci, které se kolem mě dějí, jsou maximálně dílem náhody. Ta podivná příhoda mě potkala až v době vcelku nedávné. Stalo se to před pěti lety. Syn s manželem tehdy odjeli pracovně pryč,

Přesvědčila jsem se o tom, že papoušci dobře vědí, co mluví. Dokážou trefit v pravou chvíli do černého a umějí vycítit i blížící se události. Mít tak doma mluvícího papouška! Kdo by po tom netoužil?! Jsou to chytrá zvířata a skvělí společníci. Oni mají ale ještě mnoho dalších předností. My měli doma jednoho, co uměl věštit budoucnost. Každé ráno nám sdělil přesně, jaký den kdo z nás bude mít

Do své přítelkyně je náš syn bezhlavě zamilovaný a nevidí, že ho ta holka jenom sprostě využívá. Ten vztah musím rozbít dřív, než bude pozdě! Dceru jsem nikdy neměla, o to více jsem se těšila na snachu. Že si s ní budu rozumět. Jenže ta mi moje sny nesplnila. Syn Hynek byl vždy velmi citlivý, umělecky založený a talentovaný. Chodil do lidušky na klavír a flétnu, zpíval ve sboru a nádherně ma

Nikdy jsme mezi sebou neměly žádný konflikt. Ani kvůli našim dětem. To, co nás nakonec postavilo proti sobě, byli naši domácí mazlíci. Protiklady se skutečně přitahují. Bylo to tak i u mých rodičů, kaž­dý byl z jiného těsta, ale časem se k sobě přiblížili, a ten rozdíl nebyl tak evidentní. Mnohem více jsem ho vnímala u svého bratra. Jako kluk z vesnice se zamiloval do městské holky ze zámožn