Měli by mít radost, že se jejich dcera konečně zamilovala a je šťastná. Oni ale jen láteří a vyhrožují vším možným. Jejich nastávající zeť jim není po chuti! Naše vnučka je už odmalička taková svéhlavička paličatá. Už ve školce diskutovala s paní učitelkou a na základní škole to s ní taky nebylo k vydržení. Dcera pořád lomila rukama. „Co z té holky bude?“ ptala se, ale odpovědi se nedočkala. Vn

Když si přivedla svého nastávajícího naše dcera, hned jsme si s ním padli do noty! Když si pak přivedl nevěstu syn, věřili jsme, že zapadne stejně dobře. Na první pohled vypadala Pavlova Karolína úplně normálně. Milá a příjemná holka, zhodnotili jsme ji s manželem Jirkou. Do svatby jsme ji viděli jen párkrát, ale nic zlého jsme nečekali. „Mami, tati, musím vám něco říct,“ soukal ze sebe Pavel,

Na vysoké škole jsem si přivydělávala hlídáním dětí. Některé byly rozmazlené, ale koho jsem měla upřímně ráda, byla Anička. Do okázalé vily jejích rodičů jsem chodívala nejčastěji, oba byli věčně pryč. Všimla jsem si, že paní domu se ocitala mimo dům snad ještě častěji než pan podnikatel. Takže jsem jednala hlavně s ním. Postřehl můj údiv nad tím, že matka dvouleté holčičky je věčně bůhvíkde, a

Asi jsme se brali příliš mladí. Bylo nám sotva dvacet. Ale chodili jsme spolu dva roky, myslela jsem, že ho dobře znám. Spolehlivý, věrný, pracovitý. Později se ukázalo, že umí být i vzorným tátou. A to byly roky, kdy jsem byla opravdu šťastná. Navzdory svému mládí jsem si toho skutečně vážila. Se vším si dokázal poradit Postavili jsme dům. Vlastníma rukama – tak se to v Pavlově případě d

Domů jsem jezdila nerada, všechno mi tam připomínalo Jirku, mou ztracenou lásku. Máma mi to vyčítala a naříkala, že se jim s tátou stýská. A nebyli jediní... Vlak se se mnou hnal zasněženou krajinou, jako by mě vezl proti proudu času, jako by mě vracel do dětství. Abych pravdu řekla, domů jsem jezdila zřídkakdy. Ano, bylo to kvůli Jirkovi. Dokázala jsem si to přiznat, protože lhát si by bylo sm

V naší rodině se vždycky penězi šetřilo a nikdy nikdo nikomu nic nedal zadarmo. Před rokem jsem udělala výjimku, a to mě zahřálo u srdce. U nás se počítala kaž­dá koruna. Nebyli jsme chudí, ale šetřiví určitě. V takovém duchu jsem byla vychována − každou korunu si musí člověk zasloužit. Nepamatuji si ani, že by se někdy dávalo v naší rodině na nějakou charitu nebo se podporovali lidé, kteří byl

Když jsem nesnesitelný ženský kolektiv vyměnila za dílnu plnou chlapů, měla jsem se jako královna. Byla jsem čerst­vě po mateřské, když jsem si našla nej­úžasnější zaměstnání svého života. Manžel dostal služební byt v našem okresním městečku, kam se pracovně posunul na lépe placené místo. Když jsme se stěhovali, byly naší Majdalence dva roky. Manžel byl tak schopný, že mi místo pomohl sehnat hn

Když dcera začala chodit do práce a našla si přítele, změnila se. Odstěhovala se a nemluví se mnou. Bez ní budou svátky tak strašně smutné. S manželem máme dvě děti, Stáně je pětadvacet, Mirkovi devatenáct. Když začala Stáňa vydělávat, přispívala nám na domácnost a jídlo a domluvily jsme se, že bude také pomáhat s domácností. Před několika měsíci si ale našla přítele, a na své povinnosti začala

Celý život jsem si myslela, že jsem jedináček. Najednou se ale v mém životě objevil muž, který jako by z oka vypadl mému tatínkovi. Byla jsem jedináček, na žádné další dítě se mí rodiče nezmohli. Čí vinou to bylo, to jsem se nikdy nedozvěděla. Máma se na tohle téma nikdy bavit nechtěla. Táta rovněž. I já sama jsem nakonec měla jediné dítě, dceru Martu. Ovšem na rozdíl od rodičů se mi nevyvedlo

Ve zchátralém, strašidelně působícím domě bydlela opuštěná, mrzutá stařenka. Bylo mi jí líto, celé dlouhé roky tam žila sama. Myslím, že skoro každá vesnice má svůj strašidelný dům. Ta naše ho tedy měla. Bydlela v něm stará paní, které se přezdívalo Bodláková. Kdoví, zda vůbec někdo věděl, jak se jmenuje doopravdy. Barák byl zchátralý, rozbité okno zakrývala igelitová plachta. Někdy jsem si