Bylo mi už sedmnáct let a naši si mysleli, že jsem velká holka a že mi proto jejich rozvod nebude už tolik vadit. Ale to se velice spletli. Kdybych psala dopis Ježíškovi, jako jsem to dělávala, když jsem byla malá, napsala bych tam, že si přeji jediný dárek: mít tátu na Štědrý den doma. Ale byla jsem už velká, sedmnáctiletá, a dospělí se bůhvíproč domnívali, že se s jeho odchodem vyrovnám. Slyš

Naše veselka se nepovedla, je to vidět i z fotografií, které se bohužel neztratily. Bála jsem se, jak bude po tak zpackané svatbě vypadat náš budoucí život. Myslela jsem, že nemáme šanci. Byla to svatba narychlo, protože jsem se vdávat musela. Zároveň to ale byl jeden z nejhorších dní v mém životě, veselka se vůbec nepovedla. Hrozně jsem pak brečela mámě v náručí a ona mě ujišťovala, že zpackan

Padal těžký sníh a blížil se advent, Terezčin už druhý. Splnil se mi sen, chtěla jsem být šťastná, ale cosi mi v tom bránilo. Připadalo mi, že máma neumí odpouštět. Přitom byla silně věřící. Ale nesmiřitelná. „Nesmí mi přes práh,“ sípala. „Už nikdy.“ Smířila jsem se s tím. Byla jsem vzorná dcera, s rodiči jsem se nikdy nedohadovala, brala jsem to tak, že mají vždycky pravdu a tečka. Ale mámin n

Jak asi vypadá naše teta Anna? Znala jsem ji jen z fotografií, protože se s mámou kdysi pohádala a od té doby spolu nemluvily. V naší rodině panoval rozkol jako hrom, v hlavní roli s tetou Annou. Když jsem se kohokoli, babičky, dědy nebo třeba strejdy Tondy zeptala na tetu Annu, pokaždé opatrně zdvihli obočí, vzdychli si a zanaříkali: „No jo, to je ta dávná, nešťastná věc.“ Nikdo se neobtěžo

Byla to jen taková hloupá hra, která mě mohla stát život. Naštěstí mě maminka našla včas a zachránila. Dětství jsem měla krásné. Většinou jsme s bratranci trávili prázdniny a někdy i víkendy u babičky a dědečka na vesnici v jižních Čechách. Moc jsme si to užívali. Babička byla švadlena, tak nám vždycky něco pěkného ušila nebo i upletla, zatímco děda byl truhlář. Ve stodole měl úžasnou dílnu,

S kamarádkou jsme si v našem parku povídaly o vnucích a přípravách Vánoc. Najednou si k nám přisedla cizí žena. Kamarádka ji ale neviděla. Já i můj muž jsme byli vždycky aktivní, hodně jsme cestovali a vedli k takovému životu i naše děti. Když jsme nastoupili do důchodu, snažili jsme se dál alespoň trochu sportovat. Manžel ale před pěti lety zemřel na mrtvičku a já zůstala sama. Měla jsem však

Byla jsem po těžké nehodě, možná proto jsem dokázala vnímat bytosti, které tento svět už opustily. Ve staré nemocnici jich prý bylo hodně. V našem městě bývaly kdysi dvě nemocnice. Ta stará pocházela ještě z dob první světové války. Druhá byla nová, nezatížená minulostí. Z té staré se později stal ústav pro dlouhodobě nemocné, já ji ale ještě zažila, když fungovala vedle LDN také jako plně funk

O tom muži se vyprávěly v naší vesnici legendy. Ovládal prý černou magii. Dokonce i poslušná zvířata se rázem stala veřejným ohrožením. Naslouchala snad hlasu šílence? V naší vesničce v Jeseníkách žil až do konce sedmdesátých let podivný stařec, kterému místní říkali Šňuphajzl. Nikdo nevěděl, odkud do vsi přišel ani kolik mu je let. S jeho příchodem se ale v našem kraji začaly dít záhadné věci.

Začalo to už na střední. Být věrné, to nebylo nic pro nás. Toužily jsme svést každého chlapa, kterého jsme viděly. Jen tak – soupeřily jsme spolu! S Hanou jsme se potkaly na střední škole, sedly jsme si vedle sebe. Měly jsme společnou zálibu. Lovit kluky. Na gymplu jich moc nebylo, ale v blízkosti byla naštěstí průmyslovka. Kluky jsme střídaly jako ponožky, klidně jsme udržovaly známost s někol

Nemohla jsem ho zkrátka vystát! Vadilo mi na něm úplně všechno. Nedokázala jsem odolat a musela mu připravit nepříjemné překvapení. Moje dcery jsou krásné a chytré, proto jsem si pro ně také představovala náležité ženichy. Nejstarší Iveta si našla lékaře, nejmladší Alice nedávno dostudovala vysokou, a tak se do vážného vztahu nehrne. Ovšem prostřední Kamila si nevybrala vůbec dobře. Zakoukal