Jiřinku jsem měla z vnoučat nejraději. Často za mnou chodila a povídaly jsme si, občas mi nakoupila a poklidila. Pak se mi ale ztratil zlatý řetízek... Po smrti manžela jsem žila léta sama. Děti za mnou jezdily poskrovnu. Po jedné nemoci, kterou jsem prodělala, nátlak dětí, abych šla do domu s pečovatelskou službou, zesílil. V tu chvíli zasáhla moje vnučka Jiřina. Řekla, že za mnou bude jezd

Byla to milá, krotká ovečka. Pobíhala po zahradě babičky a spokojeně se pásla. Lezla jsem na ni a vozila se. Netušila jsem, jak moc mi to pomůže. K babičce na vesnici jsme jezdili se sestrou a rodiči často. Sestra byla o čtyři roky starší, než já. Nejvíce jsme se těšily na zvířátka, která babička měla. Ovšem byl tam i jeden velký postrach – kohout, který měl na nás spadeno. Dokázal nás honit

Byly jsme skvělé kamarádky ze střední. Přísahaly jsme si, že budeme nejlepší parta navždy. Jenže já se nechala strhnout vášní. Na střední škole jsem se potkala s Mirkou a Hanou. Okamžitě jsme si padly do oka. Rozuměly jsme si, jako bychom se znaly odjakživa. Jak čas šel, naše přátelství posilovalo. Po maturitě, když naše studium končilo, jsme vyrazily na výlet do Krkonoš, a tam si přísahaly nes

Nevěřila jsem, že by mi Jiří někdy zahnul. Přesto se tak stalo. Chtěla jsem se rozvést, ale nakonec jsem tu radost sousedce udělat nemohla. S Jirkou to byla velká láska už od školky. Já měla ve vztahu vždy navrch, zatímco Jiří žárlil. Nikdy mě nikam nepustil samotnou, zejména na plesy a různé společenské akce. Dokonce i na mé firemní večírky se dokázal vnutit, aby mě měl na očích. Smála jsem

Tolik let jsem to tajila. Ale odhodlala jsem se. Vnímám, že nemám tolik času. Musím říct pravdu mé rodině. Dětem, že mají sourozence. Třeba ho najdeme. Vzpomínky jsou krásné, ale také kruté. Ty mé se v hlavě neustále ozývají. Proudí hlavou jako auta na silnici. Proč to přirovnání? Tehdy jsem je totiž pozorovala, když jsem přemýšlela, jestli tam neskočit. Nebyla jsem plnoletá, měla jsem v hlavě

Vzpomíná na život, který jsme prožili? Nebo už spíš neví? I když se zeptá, jak se jmenuju, třeba někde hluboko ví... Dnes mi podal ruku. A pak se na mě usmál, jako by mě potkal poprvé. Můj muž. Manžel, se kterým jsme desítky let. Když mu to zjistili, bylo mu 75 let. Já jsem věděla, že se něco děje, ještě než to řekli nahlas. Zapomínal, kde je hrnek, jak se jmenuje soused, jak se vaří čaj. Ale b

Sedím na lavičce v parku, kde to znám nazpaměť. Stromy jsou pořád stejné, i když o něco starší. Ony však mohou mluvit, já ne. Alespoň šumí. Jsou možná staré jako já. Jenže na mně je ten zub času znát víc. Přírodu bereme jako němou, ale když přijdete o hlas, uvědomíte si, že rostliny mohou být slyšet víc než vy. Před dvěma lety se to stalo. Ochromila mne ztráta hlasu. Něco uvnitř mě řeklo „dost“

Před pěti lety mi zemřel dobrý kamarád Standa, který byl jako můj bráška. Mrzelo mě, že už se nikdy neuvidíme. Standa se ale přece jen ukázal. Dalo by se říct, že jsme spolu se Standou vyrůstali. Díky tomu jsme k sobě měli velmi blízko. Když mi Standa jednoho dne řekl, že má nádor v hlavě, nenapadlo mě, jak to skončí. I když podstoupil slibnou operaci, po čase bohužel zemřel. Musím říct, že mě

Seděla jsem v parku a četla jsem si, když ke mně přistoupil neznámý muž. Znal nejen moje jméno, ale dokonce i moji budoucnost. Mohou někteří lidé opravdu vědět, co se stane? Já věřím, že ano. Před mnoha lety jsem se totiž na vlastní kůži přesvědčila o tom, že existují lidé, kteří znají náš osud na léta dopředu. Náhodou jsem při jedné procházce narazila na neznámého podivného muže, který mi řekl

Nikdy jsem nezažila nic nadpřirozeného. Vždy jsem o takových příhodách jen četla nebo slyšela. Před rokem se ale stalo něco i mně. Pocházím z vesnice na jižní Moravě. Rodiče vlastní větší domeček s menším hospodářstvím. Oba pracují jako zemědělci a hospodáři. Maminka se k tomu všemu ještě starala o nemocného souseda. Jmenoval se Jindřich a byl po několika operacích srdce. Vzhledem ke svému vyso