Byla jsem vždy zvyklá na ticho a klid našeho malého městečka. Ovšem měla jsem sousedku, se kterou jsme to ticho vždy rozkecaly. Lidé se u nás znali. Každý den se pozdravili a poklábosili, ale spíš jsme žili po menších skupinkách. Někdo jen v kruhu rodiny, jiný měl své sousedy. A i my s manželem jsme měli fajn „vedlebydlící“. Tak jsme si říkali, protože jsme si byli blízcí jako spolubydlící, jen

Jmenovala se Tonička, děti ve třídě ji šikanovaly. Nebyla štíhlá ani hezká, špatně se učila. Dlouholetá šikana ji zle poničila. Na svých častých toulkách Šumavou občas procházím kouzelnými místy či vesničkami malými jako dlaň, o nichž jsem v životě neslyšela, ale tahle mi byla povědomá. Špatné svědomí mě donutilo sem tam se podívat na zvonek na vratech, a tak jsem její domek nakonec skutečně ob

Byl krásný den. Jeden z těch, kdy se všechno zdá tak krásné. Jenže tehdy mi navždy odešel první syn… Můj Jakub. Byl veselý a plný energie. Bylo mu pět let a já si ještě dnes pamatuji, jak běhal kolem bazénu, smál se a rozčiloval se na svého mladšího brášku, který se mu tam pletl. Nikdy jsem si nemyslela, že ten den změní všechno. Náhlá tragédie Dodnes si říkám, kdybych se na ně víc dívala

Po manželově smrti pro mě nastalo truchlivé období, trvalo nekonečně dlouho. Myslela jsem, že to tak bude už napořád, ale mýlila jsem se. Manžel byl o dvacet let starší. Rodiče a kamarádky mě varovali, abych si o tolik staršího muže nebrala, že to nedopadne dobře. V jistém ohledu měli pravdu. Můj muž, když mi bylo padesát, zemřel. Neměli jsme děti, žili jsme jeden pro druhého, byli jsme si v

Na dně ranní kávy se mi objevil zvláštní obrazec. Vypadal jako lebka. Hned mě napadlo, že je to varování osudu. Zdálo se, že to bude den jako každý jiný. Ráno jsem vyskočila z postele a pobíhala po bytě jako vždycky. Automaticky jsem si uvařila kávičku, kterou jsem si postavila na kuchyňský stůl. A když jsem vypravila děti do školy, rozloučila se s manželem a nakrmila kočky, konečně jsem si k t

Než jsme se nastěhovali do toho domu, byla naše dcera úplně normální dítě. Najednou ale začala vzpomínat na staré časy. Projížděli jsme městem, ve kterém jsme byli poprvé. „Tati, já bych chtěla zmrzlinu!“ ozvala se naše desetiletá dcera Natálka na zadním sedadle. Jeli jsme obhlídnout dům, který jsme před několika dny koupili. Usmál jsem se na svoji manželku sedící na místě spolujezdce. „Dáme si

Byla to černá ovce naší rodiny. Všichni jsme nad ním postupně zlomili hůl. Odešel do světa, a když se po letech vrátil, byl z něho někdo úplně jiný. O tom, že se člověk může změnit, jsem přesvědčená. Dokázal mi to můj mladší bratr Štěfan. Od dětství s ním byly jen samé problémy, ve škole se pral, odmlouval a byl neposlušný. Nebyl snad měsíc, aby nemuseli rodiče do ředitelny. Když bylo bratrovi

Stalo se to před lety na Velikonoce. Po naší zahradě najednou hopsal ušák. Nikomu to zvíře nechybělo, tak zůstalo u nás. Stalo se to před pár lety, když jsme měli na Velikonoce malou vnučku Lucinku u nás doma. Dcera byla tehdy podruhé těhotná a procházela rizikovým těhotenstvím. Zeť byl zavalený prací, a tak jsme si vnučku vzali na několik týdnů k sobě. Lucinka byla moc milá holčička a my jsme

Ten každodenní stereotyp mě ubíjel. Vaření, praní, uspávání dětí! Toužila jsem po dobrodružství. Potřebovala jsem změnu. Bylo to silnější, než já… Už jsem to nemohla vydržet! Přitom jsem se tolik těšila, až se vdám, budu se starat o manžela a o děti. Byl to můj sen od dětství. Díky své velké lásce k dětem jsem se stala vychovatelkou v mateřské školce. Nikdy jsem netoužila po tom cestovat, říkal

Díky dávné rodinné tragédii byly u nás Velikonoce zakázaným svátkem. Trvalo dlouhá léta, než se staly zase svátkem radosti a veselí. Od nepaměti měly pro mě velikonoční svátky temný nádech. Záviděla jsem dětem, že si mohou tento radostný jarní svátek užívat tak, jak tomu bylo na vesnici běžné. V naší rodině nejenže se Velikonoce neslavily, ale naopak se zapalovaly svíce a všichni se ponořili do