Byla jsem mámou, která dala svému synovi vše, co potřeboval. Vyrůstal v láskyplném domově, kde se cítil v bezpečí. Jenže pak jej vytrhla ona! Když si Robert vzal za ženu Janu, měla jsem pocit, že vše bude v pořádku. Byla to dívka z dobré rodiny, zdála se milá a laskavá. Měla jsem radost, že našel někoho, s kým chce strávit zbytek života. Bydleli u nás ve velkém domě a vše se zdálo idylické.

Celý život jsem byla otcova holčička. Měl pro mě slabost, říkal mi princezno a já si myslela, že mi svět leží u nohou. Ležela jsem vedle táty v nemocnici a držela ho za ruku. Dýchal mělce a věděla jsem, že už nemáme moc času. Pak se na mě podíval očima, které už nebyly tak jasné jako dřív, a zašeptal: „Musím ti něco říct.“ Ten mrazivý pocit, jak to vyslovil, si budu navždy pamatovat. „Nejsem

Na posmrtný život jsem nikdy nevěřila. Tedy aspoň do té doby, než si moje umírající maminka začala povídat se svou zesnulou kamarádkou. Minulé léto, bezmála šest měsíců předtím, než moje maminka zemřela, jsem vešla do její ložnice jako obvykle. Pozdravila mě a poté pokračovala v rozhovoru se svou dlouholetou kamarádkou Ludmilou, která však tento svět opustila dva roky před ní. „Mami, neblázni,

Na procházce lesem jsem objevila mohutný starý strom. Měl puklinu, do které jsem se podívala. Neměla jsem to dělat. Když je hezky, vyrážíme s dětmi na výlety. Snažím se v nich už od narození probudit lásku k přírodě, protože město je možná fajn a všechno máte na dosah, ale člověk potřebuje přijít i na jiné myšlenky. Jeden z našich výletů se mi ale málem stal osudným. Celodenní výlet Jedno

Dcera chtěla, abych jí na malý kamínek namalovala obrázek. Ten ale záhadně zmizel. Až později jsme o kameni zjistili pravdu. Svět kolem nás je plný zajímavých a zázračných věcí. Já mám jednu takovou doma. Jedná se o malý kamínek, který není na první pohled ničím výjimečný. Bylo to nepochopitelné Ovšem kresby, které jsem na něj vytvořila, tajemně a nevysvětlitelně mizely. Nejprve mi nikdo

V každém domě je někdo, kdo poutá pozornost ostatních. U nás to je sousedka, která je přirozeně schopná okouzlit každého muže. Od chvíle, co jsem ji uviděla poprvé, přemítám o tom, jak vysoce pozoruhodné její chování je. Je to žena, která drží krok s módou. V každé situaci ví, jak se obléknout tak, aby přitahovala pozornost. Ať už se jedná o odpolední procházku nebo společenskou událost, vždy j

Když jsem se seznámila s tehdy čerstvě rozvedeným Petrem, jeho dospělá dcera Alena byla stále na svého otce velmi silně citově vázaná. Věděla jsem tedy, že vztah s Alenou nebude snadný, ale nikdy jsem si nemyslela, že by se dcera mého milovaného muže mohla stát hrozbou pro náš vztah. Snažila jsem se tedy být trpělivá. Napřed mě Alena ignorovala, ale nebyla otevřeně nepřátelská. Naivně jsem si m

Roky jsem žila v blažené iluzi, že mám nejlepší kamarádku. Byly jsme nerozlučné, sdílely jsme radosti i starosti, smály se, plakaly, pomáhaly si. Nikdy by mě nenapadlo, že právě ona mi vrazí kudlu do zad, a už vůbec ne, že mi ji tam bude zarývat celá léta, aniž bych to tušila. Před pár týdny jsem se dozvěděla pravdu. Můj manžel měl dlouhodobý poměr. A nebylo to s někým neznámým, s nějakou ná

Se smrtí mého milovaného Pavla jsem se nemohla dlouho smířit. Až jednoho večera, kdy jsem na něj vzpomínala, se přihodilo něco nečekaného. Manžel před časem prohrál boj s nemocí. Byl láskou mého života. Smířila jsem se s tím, že dožiji sama. Nikoho jiného jsem k sobě nechtěla. Ukázalo se však, že mě měl Pavel tak moc rád, že nedokázal opustit náš svět. S Pavlem jsem strávila téměř čtyřicet let.

Když mi bylo dvacet pět let, postihla mě tragédie. Jela jsem jako robot a nemyslela jsem, že mě potká ještě něco krásného. Když jsem před třemi lety slavila své padesáté narozeniny, trochu jsem bilancovala svůj život. V jednom jsem měla a mám jasno – mám vedle sebe opravdu výjimečného člověka. Chlapa, který mě vždycky podržel a sdílel se mnou těžký osud. Nikdy jsem nebyla moc sentimentální, ale