Přežila jsem své dítě. Zbyly mi jen vzpomínky a látkový kapesník. Nosila jsem ho pořád u sebe, ale jednoho dne záhadně zmizel. Přihodilo se mi něco, co bych nepřála ani svému největšímu nepříteli. Ve věku dvaceti let mi zemřel syn Martin. Osudnou se mu stala jeho vášeň pro motorky. Možná je to těžké pochopit, ale musela jsem se z místa bydliště odstěhovat. Jinak bych se asi zbláznila. Zůstal

Děsivá příhoda, která nás zaskočila, byla pro mě příjemným zjištěním, že se s tím svým mužem nemusím bát ničeho. Je to chlap do nepohody! Tehdy začínalo léto a my byli s manželem Otou na chalupě. Pracovala jsem na zahrádce, zatímco on si zalezl do kůlny. Podezírala jsem ho, že tam nedělá nic, jen se tak tváří, abych náhodou po něm nechtěla něco spravit. Náš vztah v ten čas procházel lehkou kriz

Měla jsem jediné dítě, a jak se říká: jedno dítě, žádné dítě. Navíc mi babičky hodně pomáhaly. Ty pravé starosti jsem poznala o dost později. Když se Jiřinka narodila, bylo mi dvacet let. Vzala jsem si kluka o dva roky staršího. Znali jsme se ze školy, bydlel také v naší vsi, a naše matky byly spolužačky a kamarádky. Měla jsem to hodně ulehčené. Obě se okamžitě začaly o svou první a jedinou

Byla to naše svatební cesta. Vyrazili jsme do skal a těšili se na romantiku v přírodě. Kolem stanu nám ale v noci cosi dupalo a funělo. Naše fantazie pracovala naplno. Měli jsme čerstvě po maturitě, když jsme se s Jirkou brali. Brát jsme se nemuseli. Byli jsme romanticky založení, rádi jsme se toulali přírodou a poznávali naši krásnou zemi. Pocházeli jsme z malého města, naši rodiče měli domky

Jak to tak bývá, potkali se dva mladí lidé a zamilovali se. Z velké lásky se narodila dcera Věruška. Krásnou rodinu ale rozvrátila podlá tchyně. On se jmenoval Bert a ona Jana. Byla učitelkou na průmyslové škole, Bert absolvent technické průmyslovky s maturitou. Láska byla tak neopatrná, že Jana otěhotněla. Bert už měl po vojně, přestěhoval se do vily Janiných rodičů na okraji Prahy, a byla sva

Nikdy se ve svých předpovědích nemýlila. V rodině si proto získala respekt. Díky ní jsem ustála vlnu anonymů a zachránila manželství. Máme doma zázračnou babičku. Vždycky nám řekne dopředu, jak co dopadne. Pamatuji si, jak mě jednou varovala před školním výletem. Maminka ji tehdy neposlechla a na výlet mě vypravila. Ještě jsme ani nedorazili do zoologické zahrady, a já začala zvracet. Odpole

Celý život mě provází hlas, který mi radí, konejší mě a domlouvá mi. Probírám s ním nejdůležitější věci. Jeho rady jsou vždycky nad zlato. Jako dítě jsem si ráda hrála sama, možná proto, že jsem si sama nepřipadala. Spíše naopak. Hrála jsem si vždy s někým, v myšlenkách si s ním povídala a ta bytost mi odpovídala. A taky se se mnou učila, probírala problémy, které jsem měla a radila mi. Výborně

Při koupání v moři jsem ztratila řetízek po mamince. A pak jsem najednou pocítila obrovskou úzkost, něco zlého se blížilo. Šlo nám o život. Bylo 26. prosince roku 2004! Na jihu Thajska si člověk připadal ve společnosti azurového moře a podivuhodně vytvářených skalisek jako ve filmu. Odjeli jsme s tátou do Asie, protože jsme se chtěli odměnit za rok života, který jsme prožili ve velkém napětí a 

Když nám fotograf přinesl snímky naší třídy, všiml jsem si postavy. Stála vedle mě. Byl to snad nějaký optický klam, nebo chyba fotoaparátu? Pomalu se blížil konec školního roku. Desetiměsíční kolotoč utekl opravdu rychle, zbývalo jen uzavřít známky a udělat závěrečné fotografie tříd. Tak jako každý rok. Fotografování bylo vždycky o nervy. Seřadit třicet žáků do fotografem požadované podoby se

Květina vykouzlí úsměv na tváři každé ženě. Nespletla jsem se. Mně květiny od toho pravého muže rozzářily celý svět. Mít vlastní malé květinářství byl už od dětství můj sen. Jako malá jsem otrhávala snad každou louku v okolí a pečlivě poté luční květy skládala do úhledných kytic, pro maminku. „Ty jsi má květinářka,“ říkala mi a já jsem si malovala svou budoucnost. Až budu dospělá, otevřu si to