Můj manžel vždy rád jedl, ale byl celý život v pohybu. Ale od té doby, co přestal sportovat, šla jeho váha nezadržitelně nahoru. Sotva se valil!
Když jsme zůstali s manželem sami bez dětí, začali jsme se trochu nudit. Já moc ráda vařila a manžel zase rád jedl. Zkoušeli jsme nejnovější recepty a pekli nejrůznější moučníky. Moc nás to bavilo. A asi vám nemusím povídat, k čemu tedy náš společný koníček vedl.
Nepříjemná kila
Později jsme zvali i naše kamarády, kteří byli naším nápadem na kuchyňské párty přímo nadšeni. Jenže to, co nás tak těšilo, se brzy obrátilo proti nám. „Promiň, nepřijdu,“ sdělila mi kamarádka a hned vysvětlila proč.
„Hrozně jsem přibrala a mám přísnou dietu,“ omlouvala se. Já měla velké štěstí, že jsem byla po mamince štíhlá a nepřibírala jsem po ničem. Spíš jsem s přibývajícím věkem byla drobnější a drobnější.
Nicméně jsem si pozorně prohlédla manžela a uvědomila jsem si, jak moc jsem ho vykrmila. Můj Ondřej se zrovna sehnul, aby z lednice vyndal vejce, když se ozval takový skřípavý zvuk. Praskly mu rifle! Povzdechla jsem si. Uviděla jsem ho v jiném světle.
Stal se z něho opravdu ohromný tlusťoch! Funěl a potil se, jako by dělal bůhví co. Napadlo mě, že je nechutný. Že se mi nelíbí! Že je mi dokonce tak trochu odporný! „Ondřeji, co kdybychom se zaměřili na přípravu dietních jídel? Musíme dbát na zdraví,“ zkusila jsem to od lesa.
„Prosím tě, kdo by to jedl? Teď upečeme ten sachr a potom mám skvělý recept na bůček na medu!“ odbyl mě, aniž spustil oči z těch všech lahůdek na stole.
Byl jídlem posedlý
Všimla jsem si, že půlku čokolády snědl předem a teď převaloval v puse lžíci meruňkové marmelády. V té se má prý čokoládový korpus namočit… Pochopila jsem, že jídlu totálně propadl a bude těžké jeho apetit zase dostat pod kontrolu.
Takhle to dál nejde, pomyslela jsem si. Musím něco udělat, nebo se nakonec rozvedeme pro nepřekonatelný odpor! Nakoupila jsem samé dietní potraviny, ovoce a zeleninu. Doufala jsem, že bude manžel líný jít nakupovat a uvaří z toho, co je k dispozici.
Mýlila jsem se, ten můj obézní kuchtík si objednal několik tašek v donáškovém internetovém obchodě! Zjistila jsem, že tudy cesta ke zhubnutí nevede.
Přitvrdila jsem
Šla jsem se poradit k bylinkářce. Doporučila mi čaj na trávení a jakési kapičky na odvodnění. Kombinace obojího měla mít vysoké účinky a také způsobovat lehkou nevolnost. Přestane jíst, bude mu špatně!“ tvrdila přesvědčivě a já se v duchu radovala.
Na jídlo nebude mít ani pomyšlení a kila půjdou dolů sama! Opět jsem se mýlila. Ondřejovi bylo po bylinkách náramně dobře. Dokonce měl na jídlo větší chuť než kdykoli předtím. „Odcházím, rozvedeme se!“ řekla jsem mu nad pekáčem s ještě syrovou kachýnkou.
Obkládal ji kořením s jablíčky. Vzhlédl s nechápavým výrazem na tváři. „Co se děje? Co ti to tak najednou přelítlo přes nos?“ zeptal se vyděšeně a já mu to řekla. Všechno! Jak už ho nemohu ani vidět. A ani slyšet! On totiž hrozně u jídla mlaskal. Vyslechl mě a bez řečí vyklopil kachnu do koše.
Opravdu se mu dařilo
„Končím! Zhubnu. Dej mi ještě šanci!“ zaúpěl a skoro se rozbrečel. Bylo mi té hory sádla najednou skoro líto, tím spíš, že jsem za to vlastně mohla já. Navíc jsem moc manželovi nevěřila, že bude mít vůli své chutě zkrotit.
Říkala jsem si, že počkám do jeho prvního záchvatu hladu. Potom se uvidí! Ale překvapil mě. K večeři si dal jen mrkev. Sice asi dvě kila, ale i tak to byl pokrok. Ráno posnídal tři vejce a začal se oblékat. Šel se projít! Byla jsem opravdu překvapená.
Máme společný zájem
Můj Ondřej se do hubnutí pustil s vervou sobě vlastní. Dokonce odmítl i kamarády, kteří se těšili na další kolo naší kulinářské zábavy. Uplynul měsíc a manžel zhubl krásných sedm kilo. Nebylo to na něm sice vůbec vidět, ale i tak jsem byla nadšená.
S hubnutím pokračoval ještě dalšího půl roku, až se dostal zase na svoji normální váhu. Na procházky jsem začala chodit s ním. Nakonec jsme spolu začali chodit i do posilovny.
Všude teď píší, že lidé v pokročilém věku by měli pracovat hlavně na svalové hmotě. A to je přesně to, co potřebuji i já. Cítíme se teď snad lépe než zamlada. Máme zase společného koníčka a ten nám jde náramně k duhu.
Karolína F. (64), Písek
