Ve chvíli, kdy jsem už nečekala, že mou špatnou náladu něco změní, se začaly dít věci… Pochopila jsem, že člověk nemá ztrácet naději.

Celý život jsem pracovala jako učitelka na první stupni. Vždycky jsem kolem sebe měla spoustu dětí. Díky své lásce k nim jsem si s manželem pořídila děti čtyři.

Tři dcery a syna jsme vychovali dobře, nejstarší dcera měla maturitu na zdrávce, druhá byla cukrářka a třetí kadeřnice. Také nejmladší synek si jako opravář praček celkem vydělává.

Jak čas šel, narodilo se nám postupně osm vnuků, nemohla jsem si je ale užívat tak, jak bych si přála. Bydleli daleko.

Rychlá změna

Dokud jsem chodila do práce, byla jsem obklopená dětmi neustále. Až jsem si občas říkala, že toho je už moc a že se těším do důchodu. Budeme se s manželem věnovat zahrádce a jezdit na výlety. Jenže člověk si plánuje, a pak to osud během jediné chvilky změní.

Jednoho dne se manželovi udělalo špatně a než přijela záchranka, už ležel na zemi a nemohl se hýbat. Šlo to hrozně rychle. Najednou byl pryč. Masivní infarkt. A já zůstala sama. Do toho jsem šla za necelé čtyři měsíce do důchodu.

V práci jsem už řekla, že přesluhovat nebudu, a tak si našli za mě náhradu. Nemohla jsem nic dělat. Najednou bych bývala ráda v práci zůstala, ale bylo obsazeno. Seděla jsem doma, hodiny se nekonečně vlekly a den po dni byl zoufalejší. Začala jsem být apatická a už myslela jen na to, že půjdu za manželem.

Motivace

Moje děti samozřejmě viděly, jak scházím týden po týdnu a jsem bez energie. Nevím, co je to napadlo, ale všichni, ale nezávislena sobě, došli k názoru, že potřebuju domácího mazlíčka. Byla to hříčka osudu. Vzájemně se tehdy vůbec nedomluvili.

Slavila jsem pětašedesát a těšila se, jak se u mě všichni sejdou. Celý měsíc jsem žila tou radostí, že je uvidím. Uklízela jsem, nakupovala, pekla, vařila a dokonce si zpívala. Když se vhrnula do dveří rodina první dcery i se štěnětem, brala jsem to s humorem.

No, budu typická důchodkyně, co chodí třikrát denně venčit psa do parku. Smála jsem se. Za necelou půlhodinku zvonila druhá dcera. Vnučka mi nesla v košíku kotě. I to jsem vzala statečně.

Inu, bude to asi náročné, ale když budou vyrůstat společně, určitě se spřátelí. Nikdy jsem žádného domácího mazlíka neměla, manžel si to nepřál, tak si to užiju na stará kolena.

Takové nadělení!

To už se hrnul do dveří syn s rodinou a papouškem v kleci. Abych si prý měla s kým povídat. Užasle jsem seděla v obýváku a koukala na to nadělení. Dospělí se dohadovali, co s tím, zatímco vnuci měli druhé Vánoce.

Když zvonila u dveří třetí dcera, zpotila jsem se od hlavy až k patě. Horor se ale tentokráte nekonal. Nakonec jsem si všechna tři zvířata nechala a jsem za to ráda. Můj domov se krásně prohřál jejich láskou. A nakonec jsem získala i práci.

Zavolali z mé milované školy, jestli bych nechtěla dělat vychovatelku v družině na poloviční úvazek. Jsem zase plná akce a radosti ze života. A hlavně obklopená dětmi, které se těší na moje domácí mazlíčky.

Jarka (68), Brno