Možná si někdo vzpomene na to neštěstí. Tehdy jsem se mu řítila vstříc. V poslední chvíli mě z vlaku na zastávce vytáhlo mladé děvče, které vzápětí zmizelo v mlze. Rudá koncová světla posledního vagónu svítila do mlhavé temnoty. Vlak stál dosud ve stanici, i když už měl být deset minut pryč. Dobíhala jsem s posledními zásobami kyslíku v plicích. Na peróně se mi skoro podlomila kolena. Bylo neuv

Zahleděla jsem se na ten podivný obrázek na dně svého hrnku. A pak se mi najednou zjevila děsivá tvář. Ten den jsem seděla v práci jako na trní. Od rána jsem měla divné tušení, jako by se mělo stát něco hrozného. Ani jsem nešla na oběd, ale udělala si další, ten den už třetí, kafe. To mě postaví konečně na nohy, říkala jsem si. Hleděla jsem z okna a nadávala na nemilé počasí. Bylo chmurné a 

Zdravotní problémy se na mě sesypaly ze všech stran. V lese jsem narazila nečekaně na záchranu. K úlům v modřínovém háji jsem pak mířila za energií každý den. Vlastně si nemám na co stěžovat. Dětství jsem měla šťastné a manželství se mi vydařilo. Když jsem o tohle přišla, byla jsem tím zaskočená. Moje děti žily daleko, jedna dcera v Praze, druhá v Anglii. Cítila jsem se sama. Jediné, co lahodil

Dcera si moc přála navštívit židovský hřbitov nedaleko našeho domu. Jeden podvečer jsem jí přání splnila a málem nás to stálo život. Společně s mou dcerou Adélkou jsme se vydaly na židovský hřbitov. Dcerka se ráda bojí, a tak jsem si řekla, že otestuji její statečnost. Nakonec jsme se bály obě, protože jsme spatřily něco, co jsme do té chvíle znaly jenom z hororů. Měla pro strach uděláno

Byla to opravdu hloupá sázka. Kdybych toho nevypila tolik, nikdy by mě něco tak nesmyslného nenapadlo. Bylo krátce před půlnocí a já postávala na cestě, která vedla kolem zámku. Před chvílí jsem překonala nízkou zeď a seskočila do prostoru, který byl v tuto noční dobu uzavřen. Před hodinou jsem se v hospodě vsadila, že dokážu zlikvidovat přízrak, který se kolem zámku zjevoval a strašil. Alespoň

Můj věrný pes statečně odehnal ode mě a mého milovaného vnuka divné levitující stvoření, které se skrývalo v lese a pozorovalo nás. Moc jsem se těšila na svého prvního vnoučka. Když se Vítek narodil a už mi ho mladí začali půjčovat na hlídání, často jsem s ním a svým psem Krokem chodila do lesíčka nedaleko mého bydliště. Cítila jsem se tam vždycky dobře. Až do onoho osudného dne před pěti lety.

Najednou se objevila v mé posteli stejně stará holčička a chtěla po mně svou hračku. Museli jsme ji najít. Kolem půlnoci mě probudil chlad. Zjistila jsem, že ze mě někdo stáhl přikrývku. Ten někdo ležel vedle mě, ačkoli jsem měla postel sama pro sebe. Přikrývku jsem uchopila a znovu se s ní přikryla. Jenomže dotyčný učinil totéž. Chlad noci bruslil po mém těle a dotýkal se hlavně mých nohou.

Mezi mnou a tchyní vládla od první chvíle nenávist. Ze zoufalství jsem se šla poradit k věštkyni. Jak se ukázalo, její rada byla nad zlato. Když jsem si Jirku brala, tchyně mi řekla: „Jirku si nezasloužíš. Budu tě sledovat. Jestli mu ublížíš, pocítíš můj hněv!“ Neměla jsem v plánu se hádat nebo intrikovat. Vždy jsem se ke tchyni chovala s úctou a pokorou. Ona ale měla jasnou představu o tom, ko

Přála si, abych popel jejího spáleného těla vysypal do řeky. Když jsem to neudělal, urna se v noci sama otevřela a objevila se máma. Stál jsem na posledním schodě zády ke krematoriu. Připadal jsem si, jako bych právě vyšel ze starořeckého chrámu s pestře malovaným sloupovím a tympanonem posazeným v průčelí. Tak vypadalo pardubické krematorium, jedno z nejkrásnějších v republice! Sledoval jse

Nadpřirozeným jevům uvěříme, až když je prožijeme na vlastní kůži. Tajemné světlo nás lákalo z bezpečné cesty. Naše zvědavost nás přivedla na pokraj nebezpečí! S manželem Filipem moc rádi cestujeme po naší vlasti a navštěvujeme nejrůznější místa. Před několika lety jsme takto vyrazili na cesty po západních Čechách. Těšili jsme se na další dobrodružství Auto jsme nechali doma, užívali jsme