Kdyby mi někdo před rokem řekl, že mě nejvíc zlomí žena, se kterou jsem si svěřovala nejniternější pocity, nikdy bych mu nevěřila! Mužům jsem už dávno nevěřila. Ženy jsem považovala za bezpečný přístav. Chyba. Velká a trapná chyba. Jmenovala se Alena. Přistěhovala se do vedlejšího bytu po rozvodu. Stejný věk, stejný smutek i stejně osamělé večery. Začaly jsme si spolu povídat před domem, když b

Peníze, šperky, vkladní knížku, a dokonce i několik obrazů ze zdi! To vše si u nás „vypůjčila“ moje sestra! A víte proč? Protože nás nenáviděla! Moje sestra byla o hodně let mladší a já ji od narození měla neustále na krku. Jako starší jsem za ni musela být vždy zodpovědná, a ona si zvykla mé péče maximálně využívat. A zdálo se, že to tak bude nejspíš navždy. Měla jsem už dávno vlastní rodinu,

Musím se svěřit se svým tajemstvím, které již dál neunesu. Nikdy jsem ho nikomu neřekla, ale teď cítím, že je čas jít s pravdou ven. Jak stárnu, chci mít čistý stůl. Vím, že už mi zbývá jen pár let, tak to chci konečně dostat ven. Ne kvůli pomstě, ale kvůli sobě. Žila jsem svůj život Jako třicetiletá mladá žena jsem se seznámila s Dagmar. Pracovaly jsme obě v účtárně velkého podniku. Já n

Nafoukaná sousedka si velmi zakládala na své psí aristokratce a naší pouliční směskou Alíkem pohrdala. Tak jsem musela vzít spravedlnost do svých rukou. Poté, co jsme se s Tondou vzali, bydleli jsme v městském bytě. Jak se nám ale narodila dvojčátka, začali jsme shánět domek na vsi. Děti totiž trpěly různými zdravotními neduhy a doktorka nám poradila, že by jim prospěl čerstvý vzduch. Sehnali j

Když jsme se rozloučili s Punťou, slíbili jsme si s manželem, že jiného pejska už mít raději nebudeme. Ale znáte to, sliby chyby. Náš pes s námi strávil skoro sedmnáct let, měl hezký a dlouhý psí život, ale i tak bylo loučení velice zlé a bolestné. S manželem jsme se pak zařekli, že už si nikdy v životě pejska nepořídíme, protože Punťu nám beztak nikdo nikdy nenahradí a tu bolest a beznaděj zno

Slýcháme o tom dnes a denně. Říkáme si, jak se to může někomu stát. A pak se to stane nám. Napálíme se. Jak jsem mohla být tak hloupá? Vystudovala jsem vysokou, měla jsem dobré zaměstnání, vždy jsem si poradila. Jenže stačí málo. Třeba samota. Před pár lety jsem ovdověla, takže jsem ztratila parťáka po boku. Děti měly své rodiny, kamarádky stále manžele. Abych ale byla s blízkými v kontaktu,

Když píšu tyto řádky, vracím se v myšlenkách k tomu, čím to vlastně bylo. Prostředím, ve kterém jsem vyrůstala? Nebo jednoduše mnou? Už od rané puberty jsme mezi sebou s holkami soupeřily. Kdo bude lepší. Ve všem. Ve sportu, v oblečení, ve známkách, později i v tom, která si najde „lepšího“ kluka. Doma jsem přitom oporu měla. Otec byl úspěšný podnikatel a mě i mé sourozence vedl ke sportu, v

Měla jsem za sebou manželství s psychicky narušeným mužem. Když jsem sebrala sílu ho opustit, byla jsem přesvědčena, že s chlapy už navěky končím. Jenže ne nadarmo se říká „odříkaného chleba největší krajíc“. Na svatbě neteře jsem ho potkala. Láďa hrál na kytaru, zpíval a celý večírek pěkně rozjel. A tím mě dostal. O tom, jak mu to slušelo a jak voněl, ani mluvit nebudu. Příliš jsme spěchali

Když se probírám starými vzpomínkami, vždy se mi sevře srdce nad svatební fotografií. Právě na této fotce jsme s Marií byly ještě jako dvě sestry. Seděly jsme spolu od první třídy a hned se z nás staly nejlepší kamarádky. Když se Marie poprvé zamilovala, prožívala jsem to s ní, jako bych vzplála sama. Protože měla přísné rodiče, kteří ji ven pouštěli jen se mnou, dělala jsem jí krytí. Dokonce j

Vyrůstala jsem na samotě u lesa, v zimě jsem občas doplnila blízký krmelec senem. Nakonec jsem se dočkala velkého vděku. Od narození jsem až do svých šestnácti let žila v domku na samotě u lesa spolu s mladšími sestrami a rodiči. To prostředí jsem milovala, ráda jsem seděla na zahradě, četla si, učila se nebo jen tak pozorovala přírodu. Na louce za plotem se procházela lesní zvířata. Někdy blíz