Díky němu nebyla sama a až do smrti se cítila šťastná. Říkala mu Vivaldi a byla přesvědčená, že to je inkarnovaný skladatel. Přestali jsme jí to vymlouvat. Většinu svého života žila teta Julie uměním. Vznášela se na obláčku výstav, oper, baletů a koncertů vážné hudby. V rodině se říkalo, že milovala jen jednoho muže, jistého maďarského houslistu, který hrál chvíli v Čechách, pak ve Vídni a nako

Někdy bych si s chutí vrazila pár facek. Jako ve chvíli, kdy jsem vyžvanila velké tajemství. Rozvedla jsem kamarádku. Znaly jsme se od střední školy, po maturitě jsme se jedna druhé ztratily. Bylo to velké překvapení, když jsme se potkaly po dvanácti letech na stejné pražské poště. Obě nás osud zavál do hlavního města. Martina ovdověla, zůstala sama s osmiletým klukem, zatímco já přišla do Prah

Snažila jsem se být ve výběru partnera opatrná, vždy se ale z něj vyklubal můj líný táta. Ten seděl celý den u knihy, můj nynější muž u počítače. Od okamžiku, kdy jsem pobrala rozum, si pamatuji naši typickou domácí atmosféru. Matka běhá kolem nás, pěti dětí, chodí do práce a doma má pak druhou směnu. Táta někde sedí a čte si. Pravda, díky tomu hodně věděl, ale do žádné vědomostní soutěže v  te

Manžel zemřel před pěti lety a děti by mě nejraději viděly jen v křesle u televize. Ale já ještě potřebuju být užitečná! Nebála jsem se chudoby, důchod mi na skromný život stačil. Děsila mě ale ta hlučná samota a pocit, že můj svět končí u dveří bytu a že už mě vlastně nikdo nepotřebuje. Jako bych přestala být pro ostatní důležitá. „Mami, ty ses snad zbláznila,“ kroutila hlavou dcera, když jsem

Byla to tichá, plíživá katastrofa, která nepřišla jako blesk z čistého nebe, ale začala takovým příjemným chvěním v mém nitru. A pak se daly věci do pohybu. Říká se, že vášeň je oheň, který hřeje. Jenže v mém případě to byla spíš ledová sprcha nebo jed, který mě pomalu rozežíral zevnitř, až nakonec zničil všechno, na čem mi záleželo. Nuda je dost nebezpečná Ještě před rokem bych o sobě s 

Deset let jsem zasvětila sepisování kroniky našeho městečka. Sbírala jsem příběhy pamětníků, fotky, dopisy. Já sama, ne ona! Moje sousedka Milada o mé práci věděla a dlouhé roky mi fandila. Občas si četla moje texty a povzbuzovala mě, abych pokračovala dál. To, co začalo jako obyčejný koníček, se postupně proměnilo v rozsáhlou kroniku mapující historii našeho městečka. Milada měla kontakty na z

Dcera s kamarádkou mi chtěly za každou cenu najít chlapa. To se jim ale nepovedlo. Monet mě zachránil před osamělostí víc než jakýkoliv člověk. Po smrti manžela jsem měla pocit, že se můj svět zastavil. Dva roky jsem se učila žít sama, až se do toho vložily moje dcera Anna a nejlepší kamarádka Radka. Obě byly přesvědčené, že žena před šedesátkou nemůže zůstat zavřená doma, a tak mi bez mého věd

Na svůj dokonalý pořádek jsem byla pyšná. Nakonec se ale z mého chorobného uklízení stala nesnesitelná nemoc, před kterou každý utíkal. Moje maminka byla posedlá uklízením, což se na mně nepochybně podepsalo.V té dokonalé čistotě jsem se našla. Stal se ze mě snad ještě větší pedant na úklid a na hygienu, než byla ona. Navíc jsem byla odjakživa hrozný hypochondr. Stačí jediná bakterie nebo virus

Jako dřevorubec jezdil manžel občas po lese na koni, protože všude se s technikou zkrátka nedostanete. Jednou ho náš koník Vili „varoval“, že cítí oheň. Nemýlil se. S požáry lesů se v dnešní době, kdy je velké sucho, roztrhl doslova pytel. Všude se hovoří o tom, aby lidé neodhazovali nedopalky nebo nerozdělávali v lese oheň. Jenže to ani zdaleka není jediné nebezpečí, které může způsobit lesní

Těšila jsem se, že odchodem do důchodu všechno špatné skončí. Jenže místo úlevy přišlo období, kdy mi bylo ještě hůř než v práci. Poslední roky v práci pro mě byly velmi náročné. Vlastně už to můžu říct na plnou pusu: bylo to čiré utrpení! Přitom to kdysi, před mnoha a mnoha lety, bylo zaměstnání mých snů. Fajn kolektiv, perfektní nadřízení – všechno šlapalo jako hodinky, vedení se chovalo k za