Měla jsem za sebou manželství s psychicky narušeným mužem. Když jsem sebrala sílu ho opustit, byla jsem přesvědčena, že s chlapy už navěky končím. Jenže ne nadarmo se říká „odříkaného chleba největší krajíc“. Na svatbě neteře jsem ho potkala. Láďa hrál na kytaru, zpíval a celý večírek pěkně rozjel. A tím mě dostal. O tom, jak mu to slušelo a jak voněl, ani mluvit nebudu. Příliš jsme spěchali

Když se probírám starými vzpomínkami, vždy se mi sevře srdce nad svatební fotografií. Právě na této fotce jsme s Marií byly ještě jako dvě sestry. Seděly jsme spolu od první třídy a hned se z nás staly nejlepší kamarádky. Když se Marie poprvé zamilovala, prožívala jsem to s ní, jako bych vzplála sama. Protože měla přísné rodiče, kteří ji ven pouštěli jen se mnou, dělala jsem jí krytí. Dokonce j

Vyrůstala jsem na samotě u lesa, v zimě jsem občas doplnila blízký krmelec senem. Nakonec jsem se dočkala velkého vděku. Od narození jsem až do svých šestnácti let žila v domku na samotě u lesa spolu s mladšími sestrami a rodiči. To prostředí jsem milovala, ráda jsem seděla na zahradě, četla si, učila se nebo jen tak pozorovala přírodu. Na louce za plotem se procházela lesní zvířata. Někdy blíz

Každý to tehdy znal, chodili jsme všichni stejně oblečení a toužili po džínách z Tuzexu, nebo alespoň znát nějakou skvělou švadlenu. Bylo mi dvacet let, když jsme dostali s manželem garsonku na sídlišti a už nemuseli s malým synem Jendou bydlet u našich. Nebyla jsem právě šikovná hospodyňka. Občas jsem manželovi zaprala košili nebo malému připálila pleny žehličkou. Máma říkala, že jsem nemehlo

Dlouho jsme byly kamarádky, pak se jí ale začalo dařit. Nemohla jsem se dívat na to, jaká nespravedlnost to je. To místo i toho chlapa jsem měla mít já! Už od základní školy jsme byly nejlepší kamarádky. Naše životy se vyvíjely dost podobně. Jedna si našla kluka traktoristu, druhá zámečníka. Oběma nám vztahy vydržely dva roky a oběma se rozpadly během jediného týdne. Pak jsme jedna druhé brečel

Prodat chatu po dědovi, kde jsem zažila tolik krásných chvil, bylo nesmírně surové. Zdálo se však, že se s tím budu muset smířit. Moji rodiče se rozhodli prodat chatu, kde jsme byli všichni tak šťastni. Bylo to, jako by prodávali vzpomínky na to nejkrásnější, co se v mém životě odehrálo. Myslela jsem, že mi to roztrhne srdce, a vlastně jsem si to i svým způsobem přála. Selže mi srdce, a nejl

Když se moji rodiče rozvedli, zůstala jsem sama s mámou, která po novém vztahu neprahla. A mně to vyhovovalo. Pak mě ale máma ošklivě zradila. Přestože se kolem mámy chlapi točili, ona se o ně nezajímala. „Žádného nepotřebuji, mám tebe,“ tvrdila mi často. V první řadě to byla vždy úžasná máma, která se mi odmalička maximálně věnovala a pomáhala mi. Když mi v maturitním ročníku nešla matematika,

Dohazovačství patří leda tak do Prodané nevěsty, v moderních dobách nemá co dělat. A pokud ano, pak působí poměrně legračně. Dnes už to zní neuvěřitelně, ale je to pravda. Naši mi dohazovali ženicha, mladíka Ivana, protože si mysleli, že se s ním budu mít dobře. Jeho táta pracoval na okresním národním výboru a byl, jak se hezky říká, velké zvíře. Bydleli ve vile a vzbuzovali dojem, že jsou mocn

Byla mou nejoblíbenější, trápila jsem se, že se ztratila. Podezírala jsem souseda, že ji snědl. Jak se ale ukázalo, běžela pomoct staré, nemocné paní. Jsem z rodiny, která už po několik generací žije v maloměstě na Vysočině. Děti už odrostly a manžel mi utekl za jinou. Za mladší, jak jinak. Mám několik dobrých kamarádek, se kterými zajdu občas na kafe. Jinak jsem věčně zoufale sama. A tak jsem

O svou postavu jsem se hrozně bála. Propadala jsem panice, když jsem po dětech přibrala dvacet kilo. Nakonec jsem pochopila, že na tom nezáleží. V době svého mládí jsem měla postavičku jako lusk, mohla jsem si dovolit upnuté svetříky a odvážné plavky. Kamarádky mi záviděly. „Ty bys mohla dělat modelku!“ slýchala jsem. V pětadvaceti mě uhnal Petr, inženýr v naší firmě, kde jsem dělala sekretářku