Manžel ležel v kómatu v nemocnici, jeho věrný kocour se ale dál choval, jako by byl pán doma. Znal dokonce den, kdy se páníček vrátí. Byl to blesk z čistého nebe. Ve tři ráno můj manžel náhle zkolaboval a rovnou upadl do kómatu. Všichni jsme si připadali jako v děsivém snu. Záchranka ho s hlasitým houkáním vezla do nemocnice a my si přáli jediné, aby se brzy probudil a vrátil se živý a zdravý d

Přišla chvíle, kdy jsem si nemohla vybírat, musela jsem brát každou práci. A právě díky tomu jsem se zbavila mnoha svých strachů. V mládí jsem se měla dobře, nepoznala jsem chudobu. Mí rodiče byli bohatí, a já si pak vzala staršího inženýra, se kterým jsem si také žila na vysoké noze. Usnula jsem ale na vavřínech. Když mu bylo padesát a mně skoro čtyřicet, našel si mladší. A já? Mně v našem

Často čtu příběhy o prarodičích, kteří nesmí dávat vnoučatům sladkosti, protože si to jejich děti nepřejí. A pak si vzpomenu, jak je to u nás... Dceru jsem si doslova vymodlila. Když se narodila, bylo to jediné miminko v rodině, proto ji všichni náležitě rozmazlovali, včetně mě. Navzdory té naší nevýchově z ní nakonec vyrostla šikovná holka, která věděla, co chce. Vychovávat neuměla! Vzal

Seděla jsem na terase naší chatky a byla bezradná. Postrádala jsem zlatou náušnici a prsten po mamince. Podezírala jsem všechny. Ležela jsem na zahradě a opalovala se. Měla jsem napečeno, už jen hosté chyběli. Čekala jsem dceru s rodinou. V jednu chvíli jsem si prohrábla vlasy a s hrůzou zjistila, že mi chybí zlatá náušnice. Bude v posteli! Vyskočila jsem a běžela ji najít. Raději jsem sunda

Pořád básnila o princi na bílém koni. Od školky. Možná by se jí to v životě i povedlo, kdybych tu nebyla já a moje skvělé intriky. Bylo to tak snadné! S kamarádkou Markétou jsme chodily do školky, pak do školy a nakonec jsme spolu seděly v lavici i na střední. Byla to holka plná snů a naivních představ o životě. Vysnila si prince z pohádky, za kterého se jednou vdá, a vdávat se bude jedině z

Nikdy člověk neví dne ani hodiny. Žila jsem si šťastný život, než přišla strašlivá zkouška. Ti, co mi dali podporu, byli mí nejbližší. Zdraví mi ale vrátilo moře. Bývá to rychlé a nečekané. Tak mi to líčili známí, a já jsem si to měla asi vyzkoušet na vlastní kůži. Najednou jsem zestárla o dvacet let. Ještě šedesátku jsem oslavila jako zdravá a přitažlivá žena, a o pár měsíců později by mě nikd

Svět je malý a o náhody tu není nouze. A právě jedna taková náhoda úplně změnila našemu příteli Karlovi život, a určitě k lepšímu. Už je to dávno, ale nikdy na to nezapomenu. Byli jsme ještě docela mladí, šli jsme s manželem na procházku a potkali jsme jednu známou s kočárkem. Znali jsme ji jen trochu, ale i tak jsme se s ní zastavili, abychom se zeptali, jak se jí daří, a abychom pochválili v 

Ne každý je studijní typ, není-liž pravda? Třeba já jsem studijní typ rozhodně nebyla, jenomže rodiče poručili, abych šla na gymnázium. Zamilovala jsem se. Bohužel... Mrzí mě, co jsem vyvedla o maturitě a vlastně i předtím. Ale dneska už je to úplně fuk, čas to dávno smazal, ale dost jsem za to zaplatila. Velkou bolestí. Nebyla jsem bůhvíjaká studentka, když to řeknu hodně opatrně. Už na základ

Nastupovala jsem na první místo s velkými sny a představami, jak změním celé školství a hlavně své žáky. Ale pedagogy jsem změnit neuměla. O své profesi jsem měla jasno, už když jsem šla k zápisu do první třídy. Budu paní učitelkou! Řekla jsem jasně a nahlas. Na rozdíl od většiny spolužáků jsem se svého předsevzetí držela. Šla jsem posléze na střední pedagogickou školu a pak na vysokou. Chtěla

Do zaměstnání nám přišla nová kolegyně, která se jen vymlouvala na své malé děti, a práci jsme za ni dělaly my. Když Petra nastoupila k nám do firmy, měli jsme z ní dobrý pocit. Byla plná energie a chuti do všeho. Nic pro ni nebyl problém. Měla dvě malé děti. Ale říkala, že návrat do práce hravě zvládne, že o děti se má kdo postarat. Byla vdaná a podle jejích slov měla obě babičky na hlídání, s