Byl to moc hodný chlap, ale líný jako veš. Já byla tím, kdo o všem rozhodoval. Po narození našeho dítěte jsem řekla konečně: Dost! Když jsem byla mladá, bláznivě jsem se zamilovala do řidiče traktoru u nás na vesnici. Byl ženatý a měl tři děti. Mně to ale bylo jedno, láska je prostě slepá. Pak se moje hormony uklidnily a já celkem v pohodě dostudovala a odmaturovala. Našla jsem si místo a po

Manžel mé dcery často vyprávěl o černé ovci jejich rodiny – strýci Emilovi. Pak ale přišla chvíle, kdy ho k nám přivedl. Naše obavy se rozplynuly. Byl z něho úplně jiný člověk. O Emilovi jsme slyšeli horory, co jsem svého zetě poznala. Celý život byl problémový. Kradl, opíjel se, seděl dokonce ve vězení. Uplynulo sedm let, dcera se zetěm si pořídili domek na kraji našeho městečka, měli v tu dob

Po rozvodu jsem se vrátila tam, odkud jsem před lety přišla. A dnes už vím, že jsem nemohla udělat lépe. Jsem šťastná. Seděla jsem u stolu a dívala se na nebe. Schylovalo se k bouřce. Bílé obláčky po blankytné obloze doháněl černočerný mrak a z dálky se ozývalo burácení hromů. Ta podívaná mě fascinovala. Dobře jsem věděla, že ke stejné situaci se schyluje i v mém životě. Na můj rodinný příst

Svého muže jsem si brala těhotná. Byla jsem ale tak zamilovaná, že jsem ani nepostřehla, jak podivný má můj nastávající vztah se sestrou. Můj vlastní životní osud nebyl úplně jednoduchý. Vyrostla jsem jen s maminkou a svého tátu jsem nikdy nepoznala. Bohužel dodnes nevím, kdo to je. „Petruško, to není vůbec důležité. I v mém životě se jen mihnul. Ale zanechal v mém životě tebe a ty jsi mé velké

Naše stará tetička tvrdila, že doma ukryla poklad, safírové náušnice, zlaté řetězy, prsteny s brilianty. Pečlivě šperky schovala, aby je nenašli zloději. Tím celé drama začalo. Dům po tetě jsme prodávali neradi, ale jiná možnost nebyla. Potřebovali jsme zrekonstruovat svoje obydlí, tehdy už v dost špatném stavu, a tak jsme se vily po tetičce s těžkým srdcem zbavili. Byl to totiž dům s pokladem.

Až donedávna jsem byla se svým vzhledem spokojená. Před několika měsíci jsem se ale při pohledu do zrcadla vyděsila. Taková změna! Byla jsem vždycky pěkná ženská, když se mi ale přehoupla padesátka a dostavilo se klimakterium, ze dne na den jsem zaznamenala děsivou změnu. Zírala jsem na sebe do zrcadla a nemohla se poznat. Tváře najednou visely dolů, zvýraznily se rýhy v obličeji a zmenšily

Netušila jsem, že je ten chlap plný různých fobií a vůbec si nevěří. Naštěstí se z toho dostal díky ostudě, na kterou jen tak nezapomene. Můj manžel byl přímo ukázkový syndrom bílých plášťů. Matěje jsem znala od vidění, prvně jsme se blíže poznali v ordinaci, kde jsem pracovala jako zdravotní sestra. Tu lékařskou prohlídku museli tehdy absolvovat všichni kluci kvůli vojně, která byla povinná.

S Radkou se známe už více než čtvrtstoletí. Byla to právě ona, kdo mi pomohl, když mé manželství zkrachovalo. S manželem jsme se brali velmi mladí. Já nikdy nelitovala toho, že jsem si Mirka vybrala. Bohužel on to měl jinak a jednoho dne mi oznámil, že chce rozvod. „Víš, Věru, mám tě rád, ale cítím se hrozně svázaný a omezovaný. Už to prostě dál nevydržím. Nechci ti ubližovat, ale už tě nemiluj

S Veronikou jsme byly nerozlučné kamarádky, doslova důvěrné přítelkyně. Jedna pro druhou by i dýchala, kdyby bylo potřeba. Jenže osud nás rozdělil. Každá jsme měly své lásky a nekonkurovaly jsme si. Přály jsme si navzájem lásku, štěstí, krásný život s tím, že budeme pořád kamarádky na život a na smrt. To jsme netušily, co se může přihodit. Jak s námi život zamává a osud rozdá úplně jiné kart

Je těžké bránit se nudě a stereotypu, jež hrozí v dlouholetém soužití. Když do nich zabřednete, bývá to nejen otupující, ale i nebezpečné pro vzájemný vztah. Možná to znáte. Manželství po třiceti letech. Často taková nuda. Když jsem si promítla naši konverzaci, ke své hrůze jsem zjistila, že se skládá z několika opakujících se vět: Vykoulel jsi popelnici? Žral už kocour? Tři piva za večer, n