Byla jsem šťastná, když si syn vybral za ženu mou kolegyni. Měla jsem ji jako dceru. Ona mi však prozradila tajemství, které si vezmu do hrobu. Svého syna jsem vychovávala sama. Vyrostl z něho báječný muž. Vždycky jsem na něj byla pyšná. Smůlu měl jen v lásce. Několikrát se zamiloval a vždycky narazil. V práci jsem se spřátelila s novou kolegyní Danou. Tátu stejně jako můj syn nepoznala, její m

Můj manžel je na rozdíl ode mne velmi zručný a je vášnivý kutil a opravář. Pro sousedy dělá první poslední. Doma ne. Rád pracuje rukama, rád něco spravuje, ale jeho vášeň se v domácnosti neprojevuje. „Milane, prosím tě, mohl bys pověsit ten obraz?“ ptala jsem se ho už popáté. „Zítra to udělám,“ odpověděl. Obraz ale nevisel ani po měsíci, tak jsem ho pověsila sama. Neměla jsem nervy se stále dop

Můj partner si vždycky potrpěl na to, abych chodila upravená a dbala o svou postavu. Tři děti si ale na mém těle vybraly svou daň a já cítila, že se mu už nelíbím. Celé třetí těhotenství jsem od partnera poslouchala, že vypadám jako sud. „To by mě vážně zajímalo, jak tohle chceš zhubnout,“ ušklíbl se jen pár týdnů před porodem. Mrzelo mě to a štvalo zároveň. Navíc pokaždé, když jsem si postěžov

Brát v životě všechno vážně a doslova je hloupost. Dnes už to vím a je mi dobře na světě. Odpustila jsem si a také těm, co mi možná ublížili. Je to úžasně osvobozující! Moje kamarádka Hanka se tváří zoufale. „To byl tedy pěkný trapas. Už tam nikdy nejdu. A ty ses tomu ještě smála.“ Dívá se na mě svýma velkýma modrýma očima pěkně vyčítavě. „Taková strašná ostuda! Co si o mně pomyslí. Že už jsem

Jsem moderní žena, nevěřím proto nějakým babským povídačkám. Ale vánoční tradice, třeba lití olova nebo krájení jablíčka, mám odjakživa velmi ráda. Láska kvete v každém věku – no to je přece nesmysl. Možná ještě tak v románech, ale jste-li dříve narození a vržou vám kolena, myslíte spíš na mast na klouby, slevu na dioptrické brýle, než na nějaké muchlování v parku. To mi říká sousedka, pokaždé

To zažil asi každý. Přiběhla jsem k vlaku na poslední chvíli. Nebyla jsem si jistá, kam nastoupit, zeptala jsem se průvodčí. Její rada byla nad zlato. Druhý den po té příhodě jsem neodolala a přisedla k sousedce v autobuse a povídám: „Představ si, co se mi včera stalo! Vypravila jsem se za dcerou do města,“ spustila jsem a dramaticky se odmlčela. „Koupila jsem si na nádraží lístek a zbývalo

Nikdy jsem neměla s něčím takovým, jako je úplněk, problémy. Jen co jsem se vdala, tak to všechno začalo. Můj manžel Petr si občas stěžoval, že pozná, když má být úplněk, aniž by se díval do kalendáře nebo na noční oblohu. „Pobolívá mě hlava, jsem vzteklý jako ten pes, který v detektivkách vyje na Měsíc,“ vysvětlil, když jsem se divila, že ho může rozhodit informace o změně jízdních řádů vlaků.

Pochopila jsem to už u svého tchána. Byl to chlap plný života, jak ale přestal pracovat, scházel nám před očima. A do toho začal pít... Když jsme se s manželem brali, byl jeho táta úžasný chlap. Kromě práce měl spoustu koníčků a pořád něco kutil kolem domu. Jednou jsme ale byli u manželových rodičů, a já si všimla, že je tchán nezvykle nemluvný. „Nabídli mi předčasný důchod nebo rekvalifikaci.“

Můj manžel Michal byl vždy jedlík. Mně se to na něm moc líbilo a vlastně to bylo roztomilé. Teď se mi to zajídá. Prvních dvacet let nám to náramně klapalo. Já mu vyvařovala a on byl šťastný: „Nemohl jsem si vzít lepší kuchařku, Martinko!“ Jenže jak jsme stárli, organismus mého muže nestíhal zpracovat všechny ty kachny, svíčkové a řízky a on začal tloustnout a lenivět. Jedl nonstop Navíc v

Moje kamarádka Růžena se vdávala dřív než já. Rozhodla se tehdy uspořádat netradiční rozlučku se svobodou. Snoubenci tehdy pronajali obrovskou chatu na horách, kam dorazili všichni přátelé a popíjelo se. Bylo mi pětatřicet a byla jsem téměř jediná nezadaná. Musím říci, že jsem si zpočátku připadala ve společnosti lidí, kteří plánovali rodiny a budoucnost, jako outsider. Někteří už měli dokonce