Bohužel jsem až velmi pozdě pochopila, že šanci, kterou od osudu dostaneme, musíme chytit a už nepustit. Já ale tehdy příliš dlouho váhala a tak mi má láska utekla.  Jsem z jednovaječných dvojčat, takže jsme si se sestrou Ivonou podobné opravdu jako vejce vejci. Nikdy nám naše podoba nevadila, naopak jsme z toho těžily. Když jsem měla být zkoušená z předmětu, který jsem tak úplně neovládala, nec

Nikdy jsem neměla moc štěstí na vztahy. Myslím, že jsem byla docela pohledná, normální holka, která studovala střední ekonomku a chtěla mít prima přítele. Ale nějak to nevycházelo. Můj první kluk, Luboš, byl sice takový školní hezounek, ale choval se dost nevybíravě, snažil se mě zesměšňovat před kamarády, a nakonec mě podvedl s jinou spolužačkou. Zvládla jsem to, jenže přijímačky na vysokou o m

S manželem jsem se seznámila ještě za studií. Bezstarostná léta jsme vyměnili za spokojené manželství a děti. Bohužel to nebyla poslední změna v našem životě. S Milanem jsme bydleli ve stejném areálu kolejí. Časem jsem si všimla, že na toho tmavovlasého a tmavookého vysokého kluka narážím čím dál častěji a líbí se mi čím dál víc. Vlastně jsem každý den vstávala s tím, jestli ho potkám. Co vi

Přes to všechno, čím si Bobík prošel, na lidi nezanevřel . Dnes bez něj neudělám krok. Ovdověla jsem před deseti lety, žiji sama v malém domku se zahrádkou. Ale zdraví mi celkem dlouho sloužilo, takže jsme vše zvládala docela dobře. Jenže nic netrvá věčně, a tak i na mě došlo. Začaly mě dost bolet klouby, což mě dohnalo až k doktorovi na ortopedii. Rentgen ukázal začínající artrózu. Pan doktor mi

Byl to můj nevlastní bratr. Když mi ho bylo moc líto, opakovala jsem si to slovo nevlastní stále dokola. Ale nepomáhalo to. Ještě dnes se mi v noci zdá, jak slyším zoufalý řev mého nevlastního bratra Rudy za zdí našeho domu, kde v dílně přistavené k baráku mlátí můj nevlastní otec svého syna z prvního manželství řemenem. Přes záda, nohy, po celém těle. Ruda mi pak vždy ukazoval podlitiny, kter

Padouch, lotr, odporný chlap. Mohla bych pokračovat. Ale to jsou vlastně jen nadávky, protože ve mně je velká zloba. Můj manžel je zkrátka sobec. O tom, jak jsme si žili vlastně donedávna, valnou část našeho společného života, bych mohla barvitě vyprávět docela dlouho a ještě před rokem by mi to činilo potěšení. Teď bych jen ještě víc drásala svoje rány, své srdce, které utrpělo životním zklamá

Člověk se nemá dohadovat kvůli malichernostem a rozcházet ve zlém. Nikdy totiž nevíte, jestli to nejsou vaše poslední společné chvilky. Moje moudrá maminka vždycky říkávala, že i když se večer pohádáme, ráno bychom se měli rozejít do práce či do školy v dobrém. To kdybychom se třeba domů už večer jeden z nás nevrátil? Přiznávám, nebrala jsem tyhle její životní rady úplně vážně. Až přišel okamžik

Na malou Haničku asi nikdy nezapomenu. Se svou nemocí bojovala statečně a jsem ráda, že se nám podařilo jí splnit její velké přání. Pracuji už dlouhá léta na dětské onkologii jako zdravotní sestra. I když ne vždy mají příběhy nemocných dětí špatný konec, přece jen je dnešní medicína už na vysoké úrovni, přece jen ne všechny dopadnou dobře. Člověk se tu musí hodně snažit, aby si je nebral příliš k

Punťa měl začátek života dost drsný, přesto na lidi nezanevřel a vyrostl z něho milý a hodný psík. Jednou jsem se vracela z práce domů, a když jsem se blížila k domu, všimla jsem si nezvyklého shluku lidí v naší obvykle spíš tiché ulici. Zvědavost mi nedala, připojila jsem se k hloučku a ptala se, co se děje. Nález v popelnici Rozhořčený soused, který šel vynést smetí, prý uslyšel z popelnice

Manžel mi umřel a já jsem s mladými zůstala v domě sama. Najednou jsem získala pocit, že jsem tam navíc. Ten pocit je pořád silnější. Já tedy nevím, možná jsem nějaká předpojatá, taky mám asi jiné představy o tom, jak se má vychovávat chlapec v muže, ale nemůžu si pomoct. Dosud jsem svou snachu docela brala, řekla bych, že jsem ji měla ráda, i když, to víte, vždycky se najde něco, co vás nenec