Můžete se rozhádat, na řadu let ztratit. Pravé přátelství však vydrží. To naše s Danou však mělo velké šrámy. Bylo to ve školce. Pamatuji, jak jsem měla lakovky a ta copatá blondýnka mi je záviděla. Schválně mi šlapala na nohu zablácenou botou. Tehdy jsme se pohádaly. Ale pak jsme se potkaly i ve škole, a jelikož jsme se znaly, nějak jsme se skamarádily. Nerozlučné kámošky od školy V prvn

Vdávala jsem se v 25 letech a už tehdy mi říkali, že si to mám rozmyslet. Můj nastávající byl prchlivý a podezíravý. Já si ale myslela, že nám to vydrží navěky. Když dnes vidím u své dcery, kolik mají dnešní holky dostupných informací, trochu závidím. Dnes a denně čtu příběhy o ženách, které trpěly pod drobnohledem žárlivce. Začíná to skoro vždy stejně, tak jako kdysi u mne, jenže já to nemo

Stejně jako máma jsem byla posedlá vzhledem. U ní jsem to nenáviděla, a přitom jsem dusila svoji dceru. Moje matka měla štěstí, že se vdala za úspěšného muže. Můj otec vydělával dost peněz, takže ona mohla být doma a starat se o sebe. Zastávala názor, že žena musí být prostě krásná. Tento styl výchovy jsem převzala od ní i já, ačkoli jsem to nenáviděla. Jak se to stalo? Snadno. „Nepoveden

Tereza je naše vymodlené dítě. Dlouho se nám nedařilo počít, ale nakonec se na nás usmálo štěstí. I když pak se od nás zase odvrátilo. S Vláďou jsme se seznámili, když nám bylo už 35 let. Oba jsme toužili po rodině, ale před tím jsme nenašli vhodné partnery. Osudový muž Vláďa Jakmile jsme narazili na sebe, oba jsme věděli, že to je přesně ono. Proto jsme ani neotáleli a dohodli jsme se, ž

Po smrti nevlastního otce se stalo to nejhorší, co mě mohlo potkat. Dědictví zasáhlo do mého života nelítostně, ten domek jsem musela rychle opustit. Nevlastního otce jsem měla moc ráda. Maminka si ho vzala, když mi bylo pět let. Vycházela jsem s ním dokonce lépe než s mámou. Spolu pak měli syna Vojtu. Máma Vojtu rozmazlovala a stavěla nás proti sobě. Byla jsem ráda, když jsem vypadla po učňáku

Tehdy jsem byla sama ještě dítě! Pozdě jsem litovala, že jsem své miminko dala k adopci, ale neměla jsem na výběr. Po letech si mě však našlo! Je to tak dávno, a přesto se na to nedá zapomenout! Stále to strašně bolí. Bylo mi šestnáct, když jsem se zamilovala do vojáka, který sloužil v našem městě. Myslela jsem si, že to je láska na celý život. Když jsem otěhotněla, úmyslně jsem našim neřekla n

Čekaly jsme s mámou na tátu. Ohlásil, že si přijde pro věci. Rodiče procházeli složitým rozvodem a hádali se kvůli majetku. Naši koupili chalupu, když jsem byla ještě malá. Ze zchátralého stavení udělali společnými silami malebnou vilku. A ze sadu plného starých stromů a v neposlední řadě kopřiv, vysokých jako urostlý chlap, tak pěknou zahradu, že o ní vyšel článek v časopise Zahrádkář, dodn

Občas mi šel pořádně na nervy a mnohokrát jsem si říkala, jak bych se měla skvěle, kdybych ho neměla. Prostě jsem manžela už nesnášela. Dokud byly doma děti, nijak jsem svůj vztah s manželem neřešila. Nebyl na to čas a vlastně ani nálada. Prostě jsme si každý plnili svoje rodičovské povinnosti a večer byli rádi, že únavou padneme do postele. Život plynul rychlým tempem a my se mu přizpůsobili.

U nás doma panovala vždycky přísná výchova, vojenský řád a disciplína! Svou lásku nám tatínek s maminkou projevovali minimálně a já tím trpěla. Celé moje dětství bylo strašné, ani dnes, po tolika letech, na něj nevzpomínám ráda. A můj bratr taky ne. Náš domov nebyl o klidu, rodinném zázemí a něžné náruči. I když nás rodiče asi milovali. Nevím, jak se mohli ti dva najít nebo zda se maminka přizp

Když jsem slavila šedesáté narozeniny, číšník mi přinesl obálku. Ale nebyly tam peníze. Uvnitř se skrýval můj nejkrásnější narozeninový dárek. Celý život jsem neměla kamarádku. Tedy když nepočítám Bohunku, ale o tu jsem přišla. S Bohunkou jsme byly spřízněné duše. Než ta první něco dořekla, ta druhá se tomu už smála, až se za břicho popadala. Bohunku nikdy nikdo nenahradil. Všechny ty úžasné