Nerozuměli jsme si, ale před dcerou jsme hráli divadýlko. Předstírali jsme s Martinem, že je všechno v pořádku, a ona tomu věřila.
Asi tak po patnácti letech manželství jsme si s Martinem definitivně přestali rozumět. Spoustu varovných signálů jsme zachytili už předtím. Tolik krizí jsme měli! Po roce, po sedmi letech, vlastně pořád.
Ale se zaťatými zuby jsme spolu kráčeli životem dál, protože jsme měli Marii. A chtěli jsme Marii udržet domov a mámu s tátou. Sama jsem byla z rozvedené rodiny, rozvod rodičů mě poznamenal, nechtěla jsem, aby mou holčičku potkalo totéž.
Martin byl naopak z rodiny spořádané, vzorné, byl pyšný na své čítankové dětství a přál si ho také pro Marii. Jenomže co dokázali jeho máma s tátou, jsme my dva nedokázali.
Léta nekonečného přetvařování a předstírání před Marií, že jsme báječní máma a táta a že se máme tolik rádi, si nakonec přece jen vybrala daň. Patnáctým rokem se motor zadřel. Už jsme se nehnuli z místa. Byl konec předstírání. Byl zkrátka konec.
Český lev
Tím horší to bylo pro Marii, která nám všechna ta naše divadýlka baštila. Nikdy bych nevěřila, že jsme byli tak dobří herci, ale nejspíš ano. Kdybychom se tím živili, dostaneme Českého lva.
Když jsme naší čtrnáctileté dceři kajícně oznámili, že nás to moc mrzí, ale že se rozcházíme, sesypala se. Naříkala na celý dům. Skončila u dětského psychiatra. A ne jednou, několikrát, párkrát ji i hospitalizovali.
Zhoršily se jí i známky na vysvědčení, místo jedniček a dvojek nosila trojky a čtyřky, ba i poznámky v žákovské. Našli jsme jí v kapse cigarety, v aktovce občas zacinkaly lahve, a to jí bylo prosím necelých patnáct. Bývala to vzorná holčička. Teď už ne.
Křičela, že jsme jí rozbili domov. Nejmíň čtyřikrát utekla z domova, dvakrát jsme ji naštěstí našli u babičky, ale dvakrát se schovávala někde v lesích, bylo to nebezpečné. Tehdy mně bylo doopravdy úzko. Nikdy jsem se necítila tak příšerně. Rozvod a dcera na dně, to s vámi otřese.
Oslava narozenin
Přitom jsme se s Martinem rozváděli slušně, bez válek a tahanic o majetek, bez hádek a rvaček. Nebýt Marie, proběhlo by to elegantně a v klidu. Marie nám dávala zabrat.
Do toho přišly přijímací zkoušky na střední školu, jaký div, že se tam dostala! Ale největším zázrakem pro mě byla oslava jejích osmnáctých narozenin. Pozvala celou rodinu. Zacinkala sklenicí o sklenici, že chce něco říct.
A řekla, že by se ráda přede všemi omluvila mámě a tátovi za to, co vyváděla, když se rozváděli: „Teprve nedávno jsem totiž pochopila, jak to všechno udělali v klidu a elegantně a jak byli rozumní. Mami a tati, promiňte. Jste báječní, a já byla hloupá.“
Monika (62), Domažlice
