Konečně budeme mít svůj dům, svůj klid, budeme žít v přírodě, děti za námi budou jezdit jen občas, budeme se připravovat na klidný důchod. Sen se zhmotnil, ale má kaz na kráse. Když jsme konečně dospěli do bodu, kdy jsme si mohli říct, že máme dost peněz, abychom postavili baráček podle našich představ, byl to významný moment našeho života. Syn i dcera zdárně vystudovali, dělají nám radost. Jen

Možná je to v některých rodinách jinak. Možná mají rodiče své děti rádi všechny stejně. Já jsem se ale pro tenhle ideál nenarodila. Mého bratra měli vždy všichni o mnoho raději. Vlastně jsem tu matčinu chybu dlouho neřešila a ani moc nevnímala. Žila jsem s tím, že měla mého o pět let mladšího bratříčka raději než mě a ani mi to nepřišlo moc zvláštní. Až když jsem přišla do puberty, začalo mi to

Kačenka je mé jediné dítě, s manželem jsme si ji doslova vymodlili. Bolí mě u srdce, když vím, že žije ne moc dobře, a navíc s vnoučaty, která jsem nikdy neviděla. Jirku jsem si brala, když mi bylo třicet. Byla to velká láska, znali jsme se jen půl roku, ale už tehdy jsme věděli, že spolu chceme být a mít spolu děti. Bohužel osud nám nepřál. Jediná dcerka byla vymodlená. A i když jsme roky žili

Byla jsem sobec a myslela jen na sebe. Rodičům jsem tím ublížila. A moje dcera se ke mně zachovala úplně stejně. Mrzí mě to, ale mohu jen mlčet. Bylo mi osmadvacet let a mému budoucímu manželovi o tři roky více. Chodili jsme spolu už sedm let, svatba pro nás byla v podstatě jen formalita, nechtěli jsme nic velkého a okázalého, žádné divadlo pro okolí. Domluvili jsme si proto svatbu jen se sv

Měla jsem zcela jinou představu o tom, jaké nevěsty si mí chlapci domů přivedou. Jejich osud jsem nemohla ponechat náhodě. Musela jsem proto zasáhnout! S manželem Davidem jsme si přáli dvě děti, syna a dceru. To by bylo ideální! Dvě děti se nám opravdu narodily, ale jsou to synové. Upnula jsem se proto na své budoucí snachy. V nich jsem viděla své potenciál­ní dcery. A snila jsem o tom, jaké bu

Záviděla jsem spolužačkám, které měly vzorné tatínky. Protože ten můj mámu i mě brzy opustil a bylo mu podle všeho úplně fuk, co tomu říkáme, a jak se nám daří. Vlastní táta na mě celý život kašlal. Hrozně jsem tím trpěla a záviděla spolužačkám, které měly vzorné tatínky. Mámu jsem tím deptala. Nemohla za to, co byl táta zač, opilec, hráč a holkař, nedalo se s ním žít. Měl to v genech, děda

Moje maminka byla jako mladá moc krásná a chytrá. Jenže byla válka, ona se nešťastně zamilovala a vznikl z toho naprosto neskutečný příběh. Narodila jsem se brzy po válce a prožila jsem podle mě krásné dětství. Byla jsem ale jedináček, a to mě trochu trápilo. Rodiče pracovali a mě měla na starosti hlavně babička. Pamatuji si, že odmalička byl můj vztah s matkou trochu napjatý. Zato tátu jsem mi

Rozvod, stěhování a nedostatek peněz. Na jídlo mi zbývalo jen pár stovek. Jen kvůli dětem jsem se musela postavit osudu čelem a vybojovat si domov! Tvrdit, že moje manželství bylo někdy úplně šťastné, bych s čistým svědomím nemohla. Že jsem udělala největší chybu svého života, jsem věděla už pár dní po svatbě. To, když se na manžela provalila nevěra. Odpustila jsem mu, ale jeho věrnost neměla d

Když si náš syn konečně přivedl nevěstu, byla jsem štěstím bez sebe! Táhlo mu už na čtyřicet a já se obávala, že nám zůstane na krku! Když u nás začali spolu bydlet, chtěla jsem, aby se Martina cítila jako doma. Na první pohled se mi zdála skromná a milá. Zpočátku se nás ale docela stranila. Bydleli v Ivanově půdní přestavbě, což byl jeden velký obytný prostor. „Jen se tu potřebuje trochu usadi

Moje babička Evička nebyla svatoušek, což jsem zjistila z jejích starých zápisků, na které jsem narazila při vyklízení její chaloupky. Babiččin příběh mi trochu připomínal ten můj, už jsem se k němu ale nemohla vrátit. Její deník zmizel z povrchu zemského. Vyklízení půdy Asi rok po smrti babičky jsem se dostala k tomu, abych probrala věci na půdě její chaloupky. Místnost plná starého hara