Nemůžu se zbavit tíživého pocitu, že jsem někde udělala chybu. Celý život jsem věnovala své rodině, manželovi, třem dětem, domácnosti. A přesto jsem osamělá! Své rodině jsem dala všechno: svůj čas, lásku, energii i své sny. Všechno jsem podřídila tomu, aby oni byli šťastní. A teď, když jsou dospělí a mají své životy, mám pocit, že pro ně už nejsem důležitá. Ptám se sama sebe: kde jsem to pokazi

Celý život jsem se snažila být dobrou dcerou, sestrou, prostě člověkem. Teď, když se ohlédnu, cítím jen hořkost a bolest. Kvůli vlastní sestře. Lenka byla vždycky ta „lepší“. O čtyři roky starší, hezká, chytrá, okouzlující. Když jsme byly malé, rodiče ji zbožňovali. „Podívej, jak je Lenka šikovná,“ říkávala máma, když sestra přinesla ze školy jedničku nebo zazpívala na besídce. Já, tichá a nená

Se snachou jsme si nesedly, to uznávám, ona ale nechce, abych vídala své vnučky. A syn se mě nikdy nezastane. Trápím se tím, že je vidím tak málo! Svého syna Matěje jsem vychovala dobře. Bylo to moje jediné dítě, proto jsem se mu věnovala maximálně, měl všechno, na co si vzpomněl, a já byla přesvědčená, že máme spolu skvělý vztah. Tak tomu bylo do jeho osmadvacátých narozenin. Tehdy vstoupila m

Byla o dva roky mladší. Jako malá mě často napodobovala, a pak se mnou začala soutěžit úplně ve všem. Na mnoho let jsme se rozhádaly. Když jsme byly hodně malé, tak jsem tu rivalitu necítila. Byla jsem pro svou mladší sestru Majdu vzor, ke kterému vzhlížela s obdivem. Všechno po mně opakovala, a mně se to líbilo. Tak tomu bylo ještě ve škole, když chodila na první stupeň. Že mi chce šlapat na p

Každý rodič ví, jak důležitý je kvalitní spánek pro zdravý vývoj dítěte. A právě prostředí, ve kterém miminko spí, hraje klíčovou roli. Kromě pohodlné postýlky, vhodné matrace a klidné atmosféry, je velmi důležitá i správná spací výbava. V posledních letech si mezi rodiči stále větší oblibu získává dětský spacák, neboli spací pytel. Tento praktický doplněk má mnoho výhod oproti klasické peřince –

Do jiného stavu jsem přišla ani ne po roční známosti na konci prvního ročníku vysoké školy. Hned jsem to cítila a věděla jsem, že budeme mít Štěpánka. Ašťastný byl i budoucí tatínek Marek. Tím ovšem nadšení rodiny končilo. Moji rodiče, kterým v té době bylo 43 a 45 let, byli spíš na pokraji zhroucení než nadšeni. Matka kantorka dokonce utrousila: „U nás na učňáku se jako první vdávají ty nejošk

Jsem šťastná babička tří vnoučat, dvou holčiček a jednoho rošťáka. Chtěla bych pro ně být babičkou, jakou byla má babička mně. Samozřejmě že mě občas dohánějí k šílenství. Mé zvyky jsou pro ně staromódní. Nechápou, proč musí jíst polévku nebo proč mají vypnout mobil u stolu, když se obědvá. Ale jsem s nimi šťastná každou chvíli, kdy s nimi mohu být. Takové už nejsou Když pak odejdou domů

Měla jsem jediné dítě, a jak se říká: jedno dítě, žádné dítě. Navíc mi babičky hodně pomáhaly. Ty pravé starosti jsem poznala o dost později. Když se Jiřinka narodila, bylo mi dvacet let. Vzala jsem si kluka o dva roky staršího. Znali jsme se ze školy, bydlel také v naší vsi, a naše matky byly spolužačky a kamarádky. Měla jsem to hodně ulehčené. Obě se okamžitě začaly o svou první a jedinou

Pozoruji zahradu, kterou jsme budovali přes třicet let. Jabloň se letos obsypala květy. Pohled nabízí tolik krásy, ale já cítím jen bolest v srdci. Nikdy bych nečekala, že se můj milovaný muž Petr, se kterým jsem prošla tolika životními bouřemi, tak změní. Vždycky to byl ten nejlaskavější člověk, kterého jsem znala. Staral se o mě i o naše dvě děti s takovou něhou, až jsem se někdy cítila provi

Já a moje sestra Marie jsme vyrůstaly jako dvě nerozlučné kamarádky. I když jsme byly každá jiná. Marie byla silná, sebevědomá, pořád věděla, co chce. Já byla tišší, spíš pozorovatelka, co se nechala životem vést. Čím jsme byly starší, tím víc jsme se začaly rozcházet. Marie měla potřebu mluvit mi do všeho. Koho si mám vzít, kde mám bydlet, jak mám vychovávat děti. A i když to možná myslela