Pozoruji zahradu, kterou jsme budovali přes třicet let. Jabloň se letos obsypala květy. Pohled nabízí tolik krásy, ale já cítím jen bolest v srdci.

Nikdy bych nečekala, že se můj milovaný muž Petr, se kterým jsem prošla tolika životními bouřemi, tak změní. Vždycky to byl ten nejlaskavější člověk, kterého jsem znala.

Staral se o mě i o naše dvě děti s takovou něhou, až jsem se někdy cítila provinile, že mu to nikdy nedokážu oplatit. Měl neuvěřitelný smysl pro humor a dokázal mě rozesmát i v těch nejhorších chvílích.

Vždycky se snažil udělat mi radost, i když byl unavený nebo měl špatný den. Naše dovolené u moře, večery na chatě nebo obyčejné procházky parkem. Vše s ním bylo vždy jako z pohádky.

Co se s ním děje?

Jenže poslední dobou mám pocit, jako bych žila s cizím člověkem. Začalo to nenápadně. Petr se stáhl do sebe, začal se vyhýbat našim přátelům a i doma byl čím dál tišší. Když jsem se ho zeptala, co se děje, odbyl mě. Pak ale přišly výbuchy vzteku.

Stačilo málo, špatně umytý hrnek nebo zapomenutý nákup, a už křičel. Nikdy předtím na mě nezvýšil hlas. Jednou večer jsem sebrala odvahu a přímo se ho zeptala:

„Co se s tebou děje, Petře?“ Chvíli mlčel a pak se na mě podíval s výrazem, který jsem u něj nikdy neviděla, jako by se v něm mísil vztek a zoufalství. „Nech mě být!“ vyštěkl a odešel spát na gauč.

Naše rozhovory se proměnily v monology, protože na mé otázky neodpovídá nebo odpovídá s takovým despektem, že raději mlčím. V noci pak slyším, jak vstává z postele a bloumá po domě.

Někdy si šeptá něco, čemu nerozumím, jindy, jak jsem zjistila, jen sedí v křesle a zírá do tmy. Když jsem se ho nedávno pokusila dotknout, prudce mě odstrčil, jako bych byla cizí. Když se ho potom na to ráno ptám, vztekle na mě vyjede, že ho sleduji. Je to tak absurdní…

Nikdy takový nebyl

Děti si toho všimly také. Na návštěvy je zvu už jen já, protože Petr je už ani nevítá. Jen tiše sedí a mračí se. Minule dokonce ztratil trpělivost s naším vnukem, který rozbil hrníček, a hrubě ho okřikl. To by ho dřív ani ve snu nenapadlo! Nevím, co mám dělat.

Někdy cítím, že mě pozoruje. Vstanu, otočím se a on tam stojí, jen tak, v tichosti a se zvláštním, prázdným pohledem. Jednou jsem ho přistihla, jak ve tři ráno čistil loveckou pušku. Zděšeně jsem se ho zeptala, co dělá, a on se jen ušklíbl:

„Proč nespíš?“ Úplně mi v tu chvíli běhal mráz po zádech. Vzpomínám na ty krásné roky a ptám se sama sebe, kam se to všechno ztratilo. A srdce mě bolí čím dál víc.

Můj milovaný Petr, který mě kdysi vzal za ruku a slíbil mi, že mě nikdy neopustí, je teď někdo, koho nepoznávám a ke komu nejsem schopna najít cestu. Také jsem mu nedávno našla v kapse antidepresiva. On ale nikdy psychické potíže neměl.

Trápí ho výčitky?

Když jsem se ho na to opatrně zeptala, obořil se na mě, že se mu hrabu ve věcech. Ale já na ně narazila náhodou, když jsem mu dávala věci do pračky. Nevím, co si myslet.

Nyní jsem při úklidu narazila v první zásuvce jeho pracovního stolu na starou, černobílou fotku. Vím jistě, že tam dřív nebyla. Na fotce byl Petr a vedle něj stál jeho bratr Radek. Věděla jsem, že se s ním léta nebaví, ani jsem vlastně pořádně nevěděla proč.

Petr o něm nikdy nemluvil. Jen si pamatuji, jak se před lety náhodou setkali na pohřbu společného přítele. Radek mu prý přede všemi vmetl do tváře, že za všechno zlé v jejich rodině může on. Že kvůli Petrovi otec přišel o dům a matka se z toho zhroutila.

Zůstala jsem v šoku

Jeho výčitky ale pokračovaly. Že údajně můj manžel přemluvil otce k půjčce na rodinné podnikání, které pak zkrachovalo. Začala jsem tedy pátrat dál a zjistila, že ho nedávno jeho bratr navštívil.

Za jeho náhlou změnou tedy stojí něco, co souvisí s jeho původní rodinou, a s něčím, co přede mnou leta tají. Najednou mi to začíná dávat smysl. Ten vztek, který si v sobě tak dlouho držel, se po setkání s bratrem změnil v něco temnějšího.

V obviňování sebe sama a zároveň v bezmoc, že už to nikdy nemůže napravit. A tak ho to ničí. Rozhodla jsem se tedy jeho bratra kontaktovat a o všem si promluvit, ale Petr na to přišel a co následovalo, neumím ani popsat. Křičel jako nikdy!

Prý mi do toho nic není. Ale to není pravda. Je můj muž v dobrém i ve zlém a stejně jako tu byl vždy pro mě, jsem tu teď já pro něho. Jen nevím, jak mu to vysvětlit…

Vlasta J. (58), Jičín