I po letech stále řešíme jenom jeho bolístky. Nikdy se mě nezeptá, jak se cítím já. Nejhorší je, že se pořád lituje a stále mi předhazuje svou matku. S mým manželem Josefem jsme se poznali před čtyřiceti lety v restauraci, kde jsem tenkrát pracovala. Usadil se u baru a dal se se mnou do řeči. Měl prý hrozný den a potřeboval si dát panáka. Tak jsem se stala jeho vrbou. A to byla osudová chyba. V

Každý vztah projde někdy krizí, neznám nikoho, komu by se to nestalo. Snažím se proto přesvědčit dceru, aby vzala na milost Tomáše, má ji rád. S Tomášem žije moje dcera už pět let. On pracuje v cestovce, ona je sekretářkou ředitele ve stavební firmě. Vztah jim pěkně fungoval. Pak ale začala mít dcera podezření, že Tomáš někoho má. To ji dohnalo ke slídění v jeho mobilu. V jeho e-mailové schránc

Nafoukaná sousedka si velmi zakládala na své psí aristokratce a naší pouliční směskou Alíkem pohrdala. Tak jsem musela vzít spravedlnost do svých rukou. Poté, co jsme se s Tondou vzali, bydleli jsme v městském bytě. Jak se nám ale narodila dvojčátka, začali jsme shánět domek na vsi. Děti totiž trpěly různými zdravotními neduhy a doktorka nám poradila, že by jim prospěl čerstvý vzduch. Sehnali j

První manžel byl stejný jako já. Pak ale přišel problém, který jsme neustáli. Můj druhý muž je úplný opak, i přes neshody nám to ale klape. Vyrostla jsem v rodině, kde byly dobré vztahy na prvním místě. Máma i táta byli velcí pohodáři. Doma byl klid a pokaždé dobrá nálada. Chodili jsme na výlety a za kulturou, naši milovali výstavy a divadla. Nejspíš proto jsem si vybrala za manžela umělce. Od

S každým dnem jsem cítila, jak mi najednou ubývá energie. Podle lékařů mi nebylo pomoci. Já ale věřila, že se stane zázrak a já porazím i smrt. Vždycky jsem říkala, že mám tuhý kořínek! Ještě v šedesáti jsem byla v takové kondici, že jsem s partou přátel hrála volejbal. Pak to ale najednou začalo. Kamarád oslavil šedesát a týden poté dostal infarkt. Všechny nás to vzalo. To se podepsalo na naší

Stačila chvíle nepozornosti a můj malý vnouček se vypravil do parku ke kašně. Kdyby se mi nezjevila kouzelná bytost, doběhla bych pozdě. Ten náš domek, co jej manžel před pár lety podědil po svých rodičích, se nachází v klidné ulici malého města na jižní Moravě, z jedné strany máme výhled do údolí, na straně druhé nevelký parčík. Rádi tam chodíme na procházky. Po nejnutnějších úpravách, kter

Někdy už jsem přestávala věřit, že prožiji něco hezkého, že zase pocítím radost či spokojenost. Ale ono to pak najednou přišlo. V manželství jsem nebyla šťastná. Brali jsme se mladí a snad i z lásky, ale vlastně si na lásku mezi námi dvěma už ani nevzpomínám, protože se záhy rozplynula jako dým. Manžel trávil čas po hospodách anebo s milenkami a já doma, to znamená v suterénním bytě připomínají

Když jsme se rozloučili s Punťou, slíbili jsme si s manželem, že jiného pejska už mít raději nebudeme. Ale znáte to, sliby chyby. Náš pes s námi strávil skoro sedmnáct let, měl hezký a dlouhý psí život, ale i tak bylo loučení velice zlé a bolestné. S manželem jsme se pak zařekli, že už si nikdy v životě pejska nepořídíme, protože Punťu nám beztak nikdo nikdy nenahradí a tu bolest a beznaděj zno

Slýcháme o tom dnes a denně. Říkáme si, jak se to může někomu stát. A pak se to stane nám. Napálíme se. Jak jsem mohla být tak hloupá? Vystudovala jsem vysokou, měla jsem dobré zaměstnání, vždy jsem si poradila. Jenže stačí málo. Třeba samota. Před pár lety jsem ovdověla, takže jsem ztratila parťáka po boku. Děti měly své rodiny, kamarádky stále manžele. Abych ale byla s blízkými v kontaktu,

Když píšu tyto řádky, vracím se v myšlenkách k tomu, čím to vlastně bylo. Prostředím, ve kterém jsem vyrůstala? Nebo jednoduše mnou? Už od rané puberty jsme mezi sebou s holkami soupeřily. Kdo bude lepší. Ve všem. Ve sportu, v oblečení, ve známkách, později i v tom, která si najde „lepšího“ kluka. Doma jsem přitom oporu měla. Otec byl úspěšný podnikatel a mě i mé sourozence vedl ke sportu, v