Když mi bylo asi deset let, zakoukala jsem se do hezkého kluka ze sousedství. Dospělí se nad dětskými láskami většinou usmívají, pro mě to však tehdy byla vážná věc.

Zamilovala jsem se do stejně starého kluka, který bydlel v naší ulici. Vzpomínám si, jak jsem ho zasněně pozorovala skrze záclonu, když mašíroval po chodníku s merunou anebo šlapal po silnici na kole. Líbil se mi, měl hezké oči i milý úsměv.

Někdy jsem schválně vylezla ze dveří a potloukala jsem se kolem našeho baráku. Měla jsem dost trpělivosti i kuráže, abych vyčkávala, až půjde nebo pojede na bicyklu kolem, a když mě míjel, zeptala jsem se: „Kam jdeš? Můžu jít s tebou?“ On říkal, ať klidně jdu.

Chodili jsme do džungle, tak jsme nazývali neproniknutelná křoviska u potoka, a pozorovali tam motýly, vážky nebo vodní ptáky. Podle mě to byla láska. Jestli to věděl i on, těžko říct. Na tohle jsem se zeptat neodvážila. To bylo daleko závažnější než jenom: „Kam jdeš?“

Neustálé hádky

Měla jsem docela hezké dětství, jediné, co mě snad rozčilovalo, bylo, že se někdy v té době narodilo miminko, moje sestřička, a rodiče nad ní pořád jásali a motali se kolem ní a obdivovali ji. Nepřipadala mi zas tak úžasná, prostě normální mimino, nic víc.

Ale zas tak děsná křivda to nebyla, sice mi to drobně lezlo na nervy, zároveň jsem si uvědomovala, že mě mají také rádi, i když nade mnou tolik nejásají. Zato rodinné poměry v domácnosti Honzíka, chlapce, do kterého jsem se zamilovala, idylické nebyly.

Zaslechla jsem, jak si naši šeptají, že se Honzíkovi rodiče budou rozvádět. Ostatně ne­ustálé hádky bylo z nedalekého pootevřeného okna občas slyšet až k nám. Honzík vypadal čím dál smutněji, skoro nemluvil, chodil kolem našeho domu se svěšenou hlavou.

Bylo mi ho líto. Jednou, když jsme spolu seděli na louce, jsem ho pohladila po ruce. Vděčně se na mě podíval.

Tak daleko

Potom jsem se probudila a z okna spatřila, že před domem Honzíkových rodičů parkuje veliké auto, do kterého svalnatí chlapi nosí nábytek, židle, stoly, skříně. Uniklo mi zděšené vyjeknutí.

Bylo teplo, jen jsem si na pyžamo v rychlosti oblékla svetřík a vyletěla ven. „Je to tak, stěhujeme se,“ s povzdechem mi potvrdila Honzíkova máma. „Klidně jdi dál, Honzík je vzhůru.“ Seděl v kuchyni na židli s úplně prázdným pohledem.

„A kam se stěhujete?“ pípla jsem. Jmenoval místo vzdálené podle mého názoru stovky kilometrů „Proč tak daleko?“ zaúpěla jsem. Vysvětlil, že tam bydlí babička. Loučení bylo moc smutné. Poprvé a naposled jsme se objali.

Jeho maminka nás vyfotografovala a tu fotku mi potom poslala v dopise. Je to moje jediná památka na Honzíka, mou velkou, dětskou lásku.

Helena (64), Jihlavsko